„Žlutá“ začala jezdit
Vydáno: 9.2.2010
Vnouček Honzík dostal od táty model elektrické lokomotivy řady 1800 nizozemské železnice v měřítku H0. Když vnouček přijede k dědovi, který si hraje s N-ky, vidí zde jiné lokotky a ve věku svých čtyř let k tomu má příslušné průpovídky . Povedlo se mi ale pro něho připravit překvapení – díky chytrosti pánů konstruktérů od Trixe. Sehnal jsem stejný model elektrické lokomotivy v měřítku N. Docela jsem byl překvapen, jak snadná byla digitalizace tohoto modelu při srovnání s tím, co jsem si užil, když jsem digitalizoval „malého Arnoldka“. Zbylo mi ještě tolik času, že jsem to všechno stačil při televizních zprávách a „Růžové zahradě“ sepsat a publikovat ZDE.
Počet přečtení: 8 799 | Vložit komentář | Tisknout:
| Poslat: 
Neumím si představit modeláře, který by občas nepotřeboval něco odlít. Pomineme-li v této chvíli takové materiály jako sádra, modelářská hmota na bázi papíru ozn. Pappmaché apod., většina ostatních komerčně dostupných produktů je založena na dvou složkách synteticky připravených směsí (ve kterých již jsou obsaženy, nebo se dají přidat různá plnidla), které po smíchání vytvoří chemickou reakci a ztuhnou. Formy nebo odlitky (podle toho co vyrábíme) jsou sice dostatečně pevné, jindy pružné, drží tvar atd., ale jejich optické vlastnosti – pokud se jedná o průsvitnost – nejsou ideální. V rychle tuhnoucích hmotách navíc zpravidla zůstávají vzduchové bublinky, které se do směsi dostávají při míchání. 
Na tradičním již 61. ročníku Veletrhu hraček v Norimberku se představili vedle snad tisíců výrobců a prodejců hraček všeho druhu rovněž všichni přední výrobci železničních modelů a příslušenství. V rozsáhlém areálu výstaviště měli vyhrazen celý jeden pavilon. Při prvním pohledu měly zabranou největší plochu firmy Trix-Märklin, Roco-Fleischmann, Busch, Noch a také Bachmann. Sympatické se mi jevily stánky anglické firmy Peco a belgického výrobce osvětlení osobních vozů Brelec, protože zcela přehledně upozorňovaly na novinky pro letošní rok. U ostatních poznal novinky jen odborník. Prakticky nic nebylo k vidění ve stánku firmy Piko, tato firma neměla ani k zakoupení katalog velikosti N. Vystavovány byly modely všech velikostí. Úctu vzbuzovalo několik kouřících, funících a „zvučících“ parních lokomotiv rozměru O. Jestliže v prosvětlených skříňkách a na kolejištích bylo nejvíce modelů v měřítku H0, těžko říci, zda-li stříbro patří velikosti N nebo TT. Pravidelní návštěvníci veletrhu ocenili jakousi „otevřenost“ jednotlivých stánků. Návštěvník mohl i dovnitř stánků, kde si mohl nerušeně prohlížet vystavené exponáty. Dokonce u Fallerů bylo možné si modely staveb vzít do ruky a detailně si je prohlédnout. Větší katalogy byly požádání za cca 5 EUR, statní zadarmo. K veletrhu se ještě vrátím několika dalšími postřehy. 
Není olej jako olej. Naopak, jen EU se domnívá, že RUM není TUZEMÁK (mně je to jedno, protože stejně piju slivovicu!). Mohlo by se zdát, že není kritické, čím se mají namazat hýbající se mechanické součástky modelových lokomotiv; hlavně když to bude něco fajnového. Tento pragmatický přístup ale neobstojí v očích zkušených praktiků. Všechno chce své. Železniční modely jsou strojky hodně podobné strojkům hodinovým, takže jestliže se má hledat vhodný olej, tak nejlépe v hodinářských dílnách nebo prodejnách. 
Včera jsem si od mladých převzal na hlídání vnoučka Honzíka. Bylo domluveno, že ze soboty na neděli u nás přespí, takže bude dost času na ježdění s vláčky. Do terénu jsem nemohli kvůli viróze, kterou prodělává. „Kobercové kolejiště“ jsem připravil s předstihem, jen jsem se zase nervoval s připojováním vodičů od „centrály“ ke kolejišti pomocí standardní kolejové příchytky tvořené dvěma mrňavými samosvornými plíšky s ještě mrňavější dírkou. Kdo tohle vymyslel..! To mne konečně donutilo k naletování dvou kousků vodičů na nejkratší kolejový díl, která jsem našel v šuplíku; příště už bude připojování kolejí snazší, jak o tom píšu jinde.
Digitální systém Lenz (ale i jiné) umožňuje programovat dekodéry buď na tzv. programovací koleji, nebo během provozu. Detailně o tom pojednává manuál firmy Lenz (česká verze např. Libor Schmidt, Marathon Model Brno) 1). Stejně tak lze na toto téma nalézt několik rad na webech zkušených kolegů2, 3). Někdy je vhodné mít při ruce tzv. laboratorní kolej pro rychlé programování a zkoušení naprogramovaných hodnot. Kdo má vedle dílny vlastní kolejiště, má možnost zabudovat si přepínání signálů J, K a P, Q přímo do tohoto kolejiště.
Ještě jedna vzpomínka na letošní vánoce mi přišla na mysl. Mohu ji doložit fotkou našeho malého výpravčího s „Tomáši“. Každá generace dětí má své oblíbené hračky nebo hrdiny. Moje dcery prodělaly období „céček“ a „Barbín“, dnešní děti mají mašinky Tomáše a jako kamarády. Chtěl bych být malý kluk, anebo ten britský kněz, co Tomáše a kol. vymyslel. Jak už jsem napsal, Honzíkovi se rodinka Tomášů o vánocích rozrostla. V naší rodině to funguje tak, že když chce někdo přispět do sbírky, musí se nejdříve zeptat správkyně depa (dcery), který „Tomáš“ je na řadě. Neomylně poradí. Před vánocemi se nemluvilo o jedné, ale hned o několika mašinkách. Tak jsme vzali papír a namalovali Ježíškovi, které – cit. vnuka: „nutně potřebujeme!“ Pod stromečkem v Praze byly čtyři nové exempláře. Kladenský Ježíšek ještě donesl ruksak na „Tomáše“. Už vidím, že to bude nejdůležitější zavazadlo, až v létě pojedeme k Balatonu. 
Kamarád Honza Merhaut za nějakých 6 hodin odjíždí na spanilou jízdu po našich, německých a francouzských kolejích. Vydal se s ženou na čumendu do Paříže, ale zvolil k tomu stylově jízdu rychlovlaky. V Drážďanech nasedne do ICE3, v Kolíně pak přesedne do Thalyse (TGV), který ho přiveze do Paříže. Tam má připravený bohatý kulturní a společenský program, který ale přede mnou tajil. Já když jsem s manželkou a přáteli vyrazil před pár lety s jednou pražskou cestovkou do Paříže, tak nás ubytovali v hotelu hned vedle Muzea sexu na Boulevard de Clichy, jen co by kamenem dohodil k Moulen Rouge. Kousek od nás byla světoznámá Pigalle. Nejenom z vybavení chambre séparée v hotelu mi bylo jasné, že bydlíme v bývalém (?možná funkčním?) bordelu. Ostatně, Čechům to mělo stačit. Odtud jsme vyráželi za pařížskými pamětihodnostmi. Když jsme se večer vraceli utrmácení z poznávacích výletů, den bohužel nekončil. Okolo jedenácté (v noci) začala dole v baru hrát kapela, což se rozléhalo celým hotelem, jako když řvali Kabáti na Vypichu a celý Břevnov nespal. Paříž je ale krásná, jen nevím, jak to tam funguje, když mrzne. To mi snad bude Honza vyprávět. Nazpátek se prý sveze TGV směrem na jih a pak ICE do Norimberku, odkud se vrátí autobusem do Prahy. Tož, šťastnou cestu. 
Někdy je na modelu stavby efektní, když se vrata či dveře, resp. i okna (okenice) otevírají. U velkých modelových měřítek by to snad šlo zajistit zhotovením imitací pantů, ale ve velikosti N? Nevím, jak to dělají jiní, nikde na internetu jsem na toto téma žádný příspěvek nenašel. Napadlo mne využít vlastností igelitu. Způsob otočného uchycení vrat jsem si vyzkoušel při stavbě 
Jednopatrová pošta s podkrovím, s nakládací rampou v zadní části a mnoha okny v měřítku H0 je jedním z pěkných výrobků firmy Auhagen GmbH. Stavba se podle mne hodí i do českého prostředí. Není na ní zdůrazněna nějaká typická národní architektura. Model pošty má katalogové číslo 12 240. 
Brejlovec (T 478.3, 4) je jedna z nejpopulárnější českých lokomotiv. V reálu i v modelech. Váže se k ní historka s pravdivým základem o jejím pestrém barevném ztvárnění. Když byly v 70. letech min. st. rozhodnutím FMD natřeny všechny lokomotivy jednotně, uniformně, a pak se ukázalo, že nejsou vidět v kritických situacích v přírodě, vyšlo v r. 1982 další nařízení FMD, že čela lokomotiv musí být opatřena žlutým nebo oranžovým pruhem. Jak se lze dočíst v 
Dotázal jsem se v českém zastoupení německé firmy Bachmann/Liliput, zda-li nemají informaci o tom, kdy firma Liliput dodá do ČR letos avizované novinky v měřítku N – tří, resp. 
Modeláři se snaží zakomponovat do svého kolejiště nějaký segment ze skutečné přírody, nebo reálné nádraží či jinou stavbu apod. Je to běžné a při tvorbě modelového kolejiště či diorám je správné hledat inspiraci v reálném životě. Jinak pak kolejiště vypadá hůř jak vánoční betlém. Někdy samozřejmě nejde přenést si do bytu zmenšenou realitu. Až když jsem si narýsoval v měřítku Bechyňskou duhu (most přes Lužnici), pochopil jsem, že se mi do prostoru vymezeného pro budoucí kolejiště prostě nevejde. Takový most by snad šlo zakomponovat jen do modulu. 
Dnešní návštěva burzy v Menze Jednota v Opletalově ulici v Praze 1 se mi zdála nacpanější, jako ta předvánoční. Když jsem tuto úvahu polohlasně sděloval příteli, se kterým jsme se tam vypravili, přitakal nám jeden kolega, který se tam mezi stoly mačkal s námi. Chtít po organizátorech změnu ve smyslu získání většího sálu nejspíš nejde. A bylo by krajně nespravedlivé je za to kritizovat; určitě dělají všechno, co je v jejich silách. Zaplať pánbůh, že se tyto výměnné akce konají. Neodolal jsem a koupil si tam pivní vagon ROCO (25935) v barvách Budvaru, který sice piju jen výjimečně, ale vagonek je povedený. A taky jsem si donesl domů publikační novinku, která se mi zdá po prvním prolistování výborná: „Malý atlas lokomotiv 2009“. 
Nahrávání ...
