Honzíkovy vláčky

Burza a druhá směna

Autor: Jan Hlaváček Vydáno: 10.9.2011

Stejně jako loni, zářijová „burza“ se mi moc líbila. Přišlo dost lidí, na některé jsem se po dlouhých prázdninách doslova těšil. Pokecali jsme o všem možném, dokonce byl zájem o některé věci, co jsem tam přinesl, a tak mám dobrý pocit, že jsem tam neproseděl dopoledne zbytečně. Jen mi je trošku líto kamarádů a lidí, kteří v N-šopíku nakupují, že mne musí hledat pokaždé někde jinde, protože jako „nováček“ mívám stůl jednou tam a podruhé onde. Ale už jsem si zvykl; má to výhodu v tom, že se tak potkávám s dalšími a dalšími „sousedy“.

  A taky jsem se utvrdil v tom, že lidi mají stejný názor na dění kolem, které nám osnují a za vydatné pomoci médií obhajují vládní panáčci, ačkoliv realita je životu v kapitalistickém blahobytu na hony vzdálená. Vypadá to, že všechno směřuje tak akorát do velkého průšvihu. Bez diskuse je, že lidi nemají peníze na hobby, zábavu a relax, protože musí nejdříve myslet na rohlíky a oblečení pro děti. Jen hlupáci seberou lidem chléb a hry… No, tak jsem se zase vyzuřil na papír, naštval pár příznivců modrých ptáků, zelených panáčků s oranžovými kloboučky a černými zadečky, a také zbytek těch, co ještě věří blábolům o všemocné úloze trhu, leč stejně mi to nic platné není. Když jsem byl dneska odpoledne s vnoučkem Honzíkem na „druhé směně“, jenž spočívala v projížďce po pražských nádražích a zajímavých místech, kdy mám ideální příležitost pro předávání svých životních zkušeností mladé generaci, bylo mi chvílemi na zvracení a chvílemi mne brala depka z důvodů viz výše!

  Cestou z Břevnova tramvají jsme začali s pojmenováváním řemeslníků. Ten co staví dům je… „zedník“, říká Honzík. Ten co vyrábí okna je…. „truhlář“ (to jsem mu musel vysvětlit). Ta co vaří oběd dětem ve školce je… „kuchařka“. Po chvíli mi začala docházet zásoba řemesel, protože jsem musel pominout přehršel oborů, která lze dnes vyjádřit pojmem zloděj… Koukám pro inspiraci po výkladních skříních. Aha, napadlo mne při pohledu na Potřeby pro rybáře. Ten co chytá ryby je… „chytač,“ odvětil vnouček. Lidé v tramvaji kolem se rozchechtali…
  Na hlavní nádraží přijelo během chvilky několik rychlíků. Jeden až z Hamburku a směřoval na Budapešť. Dotáhla ho 371.001 v barvách ČD, odtáhla ho 350.001 v barvách ŽSS. Vagony měly označení DB. Nic mimořádného. Honzíka na tom krásném vlaku ale zaujal jen jeden opravdu hnusně počmáraný vagon. Nevím proč zrovna na něm se vyzuřil nějaký debilní sprejer. Nikdy jsem nepochopil tuhle „hru na umění“. Občas se podaří chytit tyhle nevyzrálé jedince se snahou pohnat je k odpovědnosti. Věk, prachy tatíka apod. však stačí na nevinu. Rozhodně mne nezajímají jejich jména, ani ksichty – v tom jediném bych dal za pravdu slavnému a zbytečnému ÚOOÚ. Stačilo by mi zveřejnit jen inteligenční kvocient těchto hošíků a podle něho je evidovat s pořadovým číslem za tečkou, jako je to u těch lokomotiv. Bezpochyby by pro první část takového kódu stačilo dvoumístné číslo!
  Kousek od Masaryčky jsme si dali zmrzlinu za 26 Kč (dva kopečky), která nestála ale naprosto vůbec za nic. Honzíkův kopeček nakonec skončil v kanálu, protože se těšil víc na kornoutek. Bože, jak chceme dohnat třeba Švýcary? A kde je ta všemocná síla trhu? Ano, o tom se krásně blábolí třeba v Davosu na konferenci, jak zažívá v reálu na pražských Příkopech.
  „Dědo, a co kdybychom jeli domů vlakem,“ zažadonil Honzík. „Jasně, jedeme integrovanou dopravou do Dejvic,“ odvětil jsem a už jsem myslel na to, jak si tam spravíme chuť v nádražní restauraci, cestou zkontrolujeme, jestli ještě nespadla nádražní budova v Praze – Bubnech a taky nahlédneme do pralesa ve Stromovce. Paní průvodčí se podivila, jak je vnouček velký a vyžadovala po něm vlastní lístek, leč vysvětlila to logicky: Má stejně starou vnučku, ale ta je poloviční. Prostě, jak by řekl chovatel psů, vnouček nám přerostl v křížku.
  V Dejvicích jsme při čekání na soupravu od Kladna pokecali s panem strojvedoucím, od kterého jsme se mimo jiné dozvěděli, že bude jezdit až do noci. Načež Honzík, neustále sledující návěstidlo, jej zvoláním „dědo, už je tam zelená“ upozornil, že už musí odjet. A tak jsem šli na to pivo a limonádu.
  A ještě jedna kouzelná událost se dnes stala. V roční Aničce nám asi vyrůstá další milovník kolejí a vláčků. Ukázal jsem Honzíkovi svoji novou zkušební kolej nad pracovním stolem, což samozřejmě znamenalo šibovaní mašinek tam a zpět. Kde se vzala, tu se vzala, přilezla Anička (ještě nechodí, ale lezení po čtyřech jí jde perfektně). A hned do náruče. Tak jsem si ji posadil na stůl a ona trpělivě dlouhou dobu sledovala jízdu mašinek tam a zpět, tam a zpět. Ani nepípla a byla – jak se říká – jako „holub na báni“. Kam jela mašinka, tam koukala. Vydržela zde tak sedět opravdu dlouhé minuty. Když ji chtěla máma odnést, spustila řev. Tak jsme ji prostě nechali. Zdá se mi tedy jasné, že ji časem budeme brát na naše výlety za poznáním. Jen co začne chodit. Z čehož ale také plyne poučení, že i baba se dá vycvičit, ale musí se začít hodně časně v mládí…

Foto Eva

Rubrika: ZPRÁVY
Počet přečtení: 5 040 | Tisknout: | Poslat: