Honzíkovy vláčky

Svidřík pro houslaře

Autor: Jan Hlaváček Vydáno: 6.3.2011

Nemohu si nechat jen tak pro sebe další příjemnou životní zkušenost z minulého týdne, i proto, že se to může hodit některému hudbumilovnému čtenáři tohoto webu. Do „bazárku“ v N-šopíku jsem dostal nabídku na prodej svidříku. Nemít jich už několik v šuplíku, nechal bych si ho, protože se mi moc líbil. Za pár dní byl taky prodán. Přes N-šopík se ale vzápětí ozval další zákazník, že by měl o svidřík také zájem. Mohl jsem samozřejmě říci „vyprodáno“, protože ve standardní nabídce jsem jej prozatím neměl, leč nedalo mi to…

A tak jsem rozhodil sítě u svých oblíbených dodavatelů a objevil u nich svidřík přesně takový, jaký nový zákazník požadoval. Bohužel ale, byl výrazně dražší.
Napsal jsem tedy: „Svidřík, který se mi dnes podařilo sehnat (a je to prvotřídní kvalita), je bohužel dražší, než jsem předpokládal a napsal Vám. Dejte vědět, zda-li je pro Vás nová cena akceptovatelná. Levné svidříky nejsou momentálně k sehnání.“
Přišla odpověď: „Díky za snahu, svidřík si vezmu. Pošlete mi Vaše číslo účtu a sumu (plus poštovné), kterou Vám mám poslat…“
Následoval mail: „Dobrý den, díky za pochopení, v příloze mailu posílám fakturu s bankovními údaji, svidřík balím a posílám doporučeně. Účtuji Vám cenu, za kterou jsem koupil…“ Nečekal jsem tentokrát, až se mi peníze objeví na účtu a svidřík jsem poslal hned.
„…díky za důvěru, peníze jsem poslal…“
Druhý den: „Dobrý den …, tak už mně přišel ten svidřík. Hned jsem ho vyzkoušel, je vynikající…“

Tady by mohla popisovaná korespondence skončit (ovšem bez pointy), leč neskončila. Probudila se ve mně zvědavost, a tak jsem se ještě zeptal, zda-li můj spokojený zákazník modelaří a v jakém oboru. Odpověď mne překvapila:
„Bohužel nejsem modelář, i když se mně modelařina vždycky líbila, hlavně modely lodí a obzvláště plachetnice. Stavím a opravuji hudební nástroje (smyčcové). Pokud máte zájem můžete se podívat na naše stránky (www.petlach-violin.cz). Srdzdrav, J. Petlach.“

Cítil jsem se poctěn a současně jsem pyšný na to, že jsem mohl pomoci Mistru houslaři, protože tohle řemeslo nesmírně obdivuji. Jestli ještě někde existuje „čisté řemeslo“ s dokonalými fachmany, tak jsou to řemeslníci vyrábějící hudební nástroje. On totiž falešný tón pozná i „hlušec“, jak označoval některé mé spolužáky už na základce náš pan učitel hudební výchovy. Nejde o to, že býti houslařem bývá posláním a mnohdy i pokračováním rodu – ostatně u Petlachů to tak je – otec pracuje se synem. Spíše myslím na to, jak propastný je rozdíl při porovnání takového řemeslníka s všelijakými pseudo-odborníky, kterými se to u nás dnes jen hemží, politiky nevyjímaje. Automaticky mi naskakuje třeba maska jednoho takového někde z Olomouce, co se sice neuchytil jako vystudovaný doktor medicíny (proč asi?), leč v politice napáchal zla za regiment křižáků. Ale to už jsem zase u svých nepřátel…
Poslední citace z mého mailu poslaného Mistru houslaři: „Vaše webové stránky jsem si prohlédl, klobouk dolu! … Tak ať Vám to hraje…“.

A vám, přátelé modeláři, sděluji tuhle zkušenost jenom proto – kdybyste usoudili, že Vašeho synka je pro modelařinu škoda, a že by měl spíš tahat smyčec – abyste si stránky Mistra houslaře také bedlivě prohlédli. Jsou tam nádherné nástroje.

Ilustrační foto převzato z webu www.petlach-violin.cz