Honzíkovy vláčky

E499 Bobina (N) od Tomáše Hlouška se dočkala digitalizace

Autor: Jan Hlaváček, Jan Plutnar Vydáno: 3.10.2020

Každý modelář má svoji oblíbenou mašinku. Někdo proto, že se s ní při stavbě hodně natrápil, nebo na ní dlouho šetřil, anebo že s ní jezdil děda nebo táta. Někdo jednoduše proto, že se mu líbí kvůli něčemu jinému. Já mám takových TOP mašinek několik, ale přece jenom jedna je ta NEJ: Bobina s kulatými okny. Na model v měřítku N jsem se hodně načekal. Když mi jej Tomáš Hloušek předával, měl jsem velkou radost.

Už když jsem mu před pár lety formuloval „objednávku“, požadoval jsem, aby v ní pan konstruktér a výrobce v jednom vytvořil prostor nezbytný pro vložení dekodéru. Po zběžné prohlídce vnitřku karosérie jsem si říkal, že digitalizace bude brnkačka. Bohužel, nebyla! Vyšlo to najevo až když jsem při pozdějším vymýšlení začal měřit a zvažovat, co všechno bude uvnitř vhodné vyměnit a kam vlastně tu „drobnou“ elektroniku umístit. Proto jsem velmi rád přizval k rekonstrukci přítele Honzu Plutnara. A právě o tom, co všechno jsme museli udělat oproti originálu jinak, je tento příspěvek.

Hloušek je Mistr!

Konstatování v titulku není laciné lichocení. Je to holý fakt. Považujeme za vhodné vyjádřit naši úctu k modelářskému mistrovství kolegy Hlouška hned v úvodu spolu s vysvětlením, že nebýt našich zvýšených nároků na digitalizaci, nebylo by třeba na model sáhnout. Hlouškovy analogové modely (nejen Bobina) jsou s ohledem na způsob ruční výrobky velmi zdařilé. Jejich hlavní předností je, že jezdí, a to nejen na rovné trati, ale i přes výhybky apod. Bobina, kterou jsem získal, nemá chybu, což ne vždy platí u modelů z odlitků (ale i z leptů) od jiných malovýrobců. Měl jsem štěstí na perfektní („nevytrhaný“) odlitek, vypracovaný do všech detailů, vč. nabarvení v dobovém nástřiku. Spolehlivá je konstrukce dvounápravových podvozků. Do detailu je promyšlené a zpracované osvětlení (čelní světla s reflektorem), které nevyzařuje parazitní světlo do kabiny. Vlastně všechno je jednoduché, bez složitých konstrukčních výmyslů. Jízdní vlastnosti modelu jsou dobré. Výhrady snad lze mít jen k materiálu rámu – odlitému z nějaké pryskyřice -, který se po čase prohnul. A také k použitému motorku, což je ovšem nutné posuzovat s ohledem k datu výroby modelu, resp. k tomu, co bylo tehdy na trhu. Neriskovali jsme však, že tento motorek si bude dobře rozumět s dekodérem.

Po pravdě, dlouho se mi moc nechtělo tento překrásný model rozebrat a vybavit jej dekodérem, a spolu s tím i vyměnit motor a systém svícení. Po konzultaci o rozsahu rekonstrukce s přítelem Plutnarem jsme se nakonec do digitalizace pustili. Čím víc jsme pokračovali, tím víc jsme museli zasahovat do původní koncepce autora. Srdce při tom krvácelo. Ukázalo se totiž, jak už jsme uvedli, že odlitý rám se prohnul, snad proto, že použitá pryskyřice nemá v úzkých profilech stálost a také degraduje v závislosti na teplu. A on ten použitý motorek přece jenom hřál. Prohnutí rámu zvedalo a vyklánělo podvozky. K rozhodnutí o výměně rámu přispělo i to, že použitý motor byl jednak velký a zbytečně uvnitř zabíral tolik potřebné místo pro dekodér a další elektroniku.

Obr. 1 – Rozebraný model Bobiny ukazuje jeho tři základní části: karosérii, rám s motorkem, podvozky; obr. 2 – Prohnutý rám s motorkem; obr. 3 – Zátěže uvnitř karosérie připevněné ke stropu; obr. 4 – Detail odlitku světlovodu

Historie E499.0¹⁾

Historie lokomotivy E499.0 (později přeznačená na řadu 140) se začala psát už v roce 1946, kdy Škoda Plzeň, která se teprve vzpamatovávala z amerického bombardování na konci druhé světové války, dostala od ČSD objednávku na nové elektrické lokomotivy. V té době ještě neplatily předsudky o nemožnosti využití tehdejších moderních zahraničních technologií, jak se bohužel stalo už za pár let, takže k vývoji byly přizvány švýcarské firmy Société Anonyme des Ateliérs de Sécheron a Lokomotiv und Maschinefabrik Winterthur, které umožnily licenční výrobu některých potřebných komponentů.

V roce 1953 byl hotový prototypový stroj označený E499.001, jenž mohl být vyzkoušen na tratích v pražském železničním uzlu, které byly elektrizovány ve dvacátých letech soustavou 1500 V DC. Lokomotiva zde tedy mohla jezdit jen na poloviční výkon. Zkoušky pokračovaly v Žilině, kde již lokomotiva mohla jezdit na první československé nově elektrizované trati do Vrútek pod plným napětím 3000 V. Zkoušky prvního a druhého prototypu probíhaly i v Polsku. Další vyrobené kusy byly vždy nejdříve deponovány na Hlavním nádraží v Praze, kde byly oživeny a vyzkoušeny v provozu a poté předávány do dalších dep.

Mezi roky 1953–1958 bylo vyrobeno celkem 100 kusů lokomotiv E499. Lokomotiva měla výkon 2 032 kW a dosahovala rychlosti 120 km/hod. Hmotnost ve službě byla 82 t a mohla projíždět oblouky o poloměru 120 m. Uspořádání pojezdu Bo´ Bo´, napájecí soustava 3 kV.

E499.0 byla československá elektrická lokomotiva tzv. I. generace. Byla určená pro nově elektrizované tratě soustavou 3 kV DC, která se začala budovat už v roce 1948.

Mezi konstrukční zajímavosti patří, že u E499.0 byla použita ocelová skříň se dvěma koncovými stanovišti strojvedoucího, do nichž je vstup zvenku vždy dveřmi z levé strany. Mezi stanovišti se nachází strojovna se šesti bočními kruhovými okny na každé straně. Pohon zajišťují čtyři trakční motory, pro každou nápravu jeden. Regulace výkonu probíhá mařením přebytečného napětí v odporníku s litinovými články, který je umístěn na střeše mezi sběrači. Elektromotory se zapojují podle polohy hlavního kontroléru buď sériově nebo paralelně vždy s dvojicí motorů v sérii. Lokomotiva je napájena elektřinou přes dva trolejové sběrače na střeše.

Lokomotivy se dlouhé roky po II. sv. válce staly užitečnými stroji pro dopravu rychlíků, zastávkových vlaků i lehčích nákladních vlaků a z provozu je nevyřadily ani dodávky nových strojů v 60. a 70. letech. V provozu byly až do konce 80. let. Postupně je nahradily stroje řady 150, 162 a 163. Některé zdroje tvrdí, že některé stroje vyvezené do býv. SSSR a KLDR zde jezdí dodnes. Kromě několika další muzejních kusů v ČR a SR je lokomotiva 140.089, jenž je ve vlastnictví Národního technického muzea, odstavená v depozitáři Chomutově (obr. 5.)

Obr. 5 – E499.0 Bobina v depozitu NTM v Chomutově (28. 8. 2020)

Postup rekonstrukce modelu s cílem digitalizace

Model Bobiny od T. Hlouška tvoří de facto tři základní části – karosérie, rám a dva symetrické podvozky (obr. 1). Karosérie se z rámu uvolní po roztažení bočních stěn a převléknutí dvou párů západek přes rám. Podvozky se z rámu vyvěsí po vytažení kolíčků. Pozor na nepoškození miniaturních konektorů ve tvaru háčků na obou stranách otočného čepu podvozku, které přenášejí napájení z pojezdových kol, resp. kolejí. Do háčků zapadají fosforbronzové struny připájené na rámu poblíž obou stran motorku.

Poznámka: Podotýkáme, že právě toto řešení sbírání napájení se ukázalo v digitalizovaném provozu jako nedostatečné, a proto jej bylo nutné zcela změnit (viz v závěru článku).

Odstrojení vnitřku karosérie

Na obou stranách uvnitř karosérie jsou od stropu zavěšené dva masivní olověné bloky dovažující hmotnost modelu (obr. 3). Oba jsou fixované měděnými dráty (prům. 1 mm) připevněnými ke stropu. Dráty jsou ohnuté v otvoru závaží a tím je drží ve své poloze. Závaží jsou odlita a ručně dotvarovaná podle horní části podvozků, hřídelí (osy) motoru a také prostoru kabiny a LED vč. světlovodů.

Poznámka: Při sestavování digitalizovaného modelu doznal tvar závaží značných změn; byla opracována (zmenšena), čímž se změnila jejich hmotnost, což ale nemá zásadní vliv na jízdní vlastnosti modelu.

Po vyjmutí zátěží se dají vyjmout oba světlovody (odlitek z čiré pryskyřice) (obr. 4); předtím je nutné odpájet LED 3 mm částečně zapuštěnou do světlovodu. Možná, že někomu bude i po digitalizaci vyhovovat autorem použitý jednoduchý, ale funkční systém osvětlení. Při jízdě současně svítí jak spodní světla, tak reflektor. Samozřejmě, model nemá zadní červená světla.

Rozhodli jsme se (když už jsme se pustili do tak rozsáhlé rekonstrukce), že předěláme svícení modelu komplexně. Tedy, že model bude mít dole dvě teple bílá až žlutá přední světla, vzadu červená (a opačně při změně směru jízdy). Nahoře bude svítit samostatně bílý reflektor. A vzhledem k fantastickému bočnímu pohledu na model bude svítit (po zapnutí/vypnutí) i strojovna, aby vynikla kulatá okna.

To bude znamenat použít dekodér se čtyřmi funkčními výstupy. Nakonec byl použit dekodér „z krabičky zásob“ – upravený Digitrax DZ126 (blíže viz dále).

K instalaci dvoubarevných LED SMD 0603 použijeme speciální (čelní) DPS, která se už osvědčila při instalacích osvětlení v jiných modelech (obr. 6, 7). V reflektoru a ve strojovně budou bílé LED SMD 0603, resp. 0402.

Obr. 6 – Čelní DPS s připájenými barevnými lakovanými drátky; obr. 7 – Čelní DPS s označením připojení vodičů

Připravené čelní DPS se zabudovanými LED SMD ukazuje obr. 6 a 7. Vedou od nich (různobarevné – abychom se v změti drátů lépe vyznali) lakované dráty 0,15 mm připájené na katody dvoubarevných LED SMD a horní LED SMD (bílá) a na společný plus vývod. Celá DPS i s připájenými LED SMD je natřená černou matovou barvou a ve finále (po instalování do modelu) bude ještě přelepena černou lepicí páskou. Není nic pěkného, když světlo od LED prosvětluje stěnou kabiny.

Výměna rámu

V první úvaze bylo rám opravit (vyrovnat) nahřátím, což se někdy u resinových dílů povede. Jenže „archaický“ motorek je v rámu zalepený dosti odolným lepidlem (asi dvousložkovým) a při snaze o jeho uvolnění pochopitelně došlo k jeho poničení. Horší ale bylo, že při snaze o vypreparování motorku hrozilo poškození rámu.

Takže nezbylo, než použít mockrát osvědčenou koncepci a nový rám vypilovat z jednostranné poměděné laminátové desky tl. 2 mm. Podotýkáme, že ona měděná vrstva (určená pro výrobu plošných spojů) není v tomto případě nezbytná. Stačila by „obyčejná“ deska bez vrstvy Cu. Desky s Cu vrstvou využívají modeláři, kteří staví analogové modely (viz např. Jirka Kubík, Míra Roubíček aj.).

Obr. 6 – Pilování nového rámu z kuprextitové desky tl. 2 mm; obr. 7 – Vyměřování uložení motorku (na rámu jsou již připájené a přilepené podpěry pro otáčení podvozků); obr. 8 – Původní uložení motorku MHK-1020 na rámu sice bylo funkční, ale nad motorkem zbývalo málo místa pro dekodér a „centrální DPS“ – viz obr. 9

Jenže, deska bez Cu vrstvy momentálně nebyla k dispozici (mimochodem, spolehlivě ji lze koupit u firmy Conrad). Měď na desce jsme využili jinak – posloužila k připájení čtyř podpěr z téhož materiálu, které definují výšku rámu po jeho nasazení na podvozky.

Jak jsme využili vrstvu mědi? Na vypilované podpěry se nanese tenká vrstvička cínu. To samé na místo na rámu, kam přijde podpěra připájet. Podpěra se přitiskne k rámu svorkou a z boku se nahřeje ostrým hrotem páječky (nebo plamenem). Dojde k roztavení cínu v místě spoje a jeho mikrovrstvička drží oba díly k sobě jak helvétská víra 🙂 (obr. 7 – 9).

Dvousložkovým lepidlem byly v těchto místech na opačné straně rámu přilepeny čtyři distanční plošky, po kterých se posunuje jistící kolík (obr. 7 – 9).

Původní rám jsme použili k vytvoření formy, ve které posléze vznikl odlitek nádrže, který se po dotvarování až zcela nakonec přilepí ke spodku rámu modelu mezi podvozky.

Obr. 10 – Forma pro nádrž pořízená z původního rámu

Největší práci dalo přesné vypilování otvorů v rámu pro otočné čepy podvozků. Tolerance otvorů musí být dostatečně přesná, ale natolik volná, aby se podvozky bezproblémově otáčely, a kromě toho vyklápěly v podélném i příčném směru (jízda přes výhybky apod.).

Poznámka J. H.: Skutečnou velikost tolerance nelze popsat. Je to o trpělivosti, nekonečném zkoušení a hlavně zkušenostech. A k tomu se lze propracovat jen opakováním staveb rámů pro různé modely, což závidím zkušeným modelářům.

Samozřejmě, až nakonec se rám pasoval do otvoru v karosérii.

Poznámka: Kdyby nás snad někdo následoval v úpravě Bobiny podle tohoto návodu, tak po zkušenostech doporučujeme rozvor podvozků zkrátit o cca 1 mm, tj. vzdálenost mezi otvory pro otočné čepy podvozků v rámu. Vznikne tím potřebné místo pro vložení čelních DPS s LED SMD.

Poznámka: Některé části rámu se při pilování otvoru pro volný pohyb podvozků a pro přesné zasazení do karosérie zeslabí na necelé dva milimetry; tudíž nevhodná manipulace s rámem nebo chyba při jeho upínání do svěráku může dosavadní práci zmařit!

Uložení nového motoru Mashima na rámu je provedeno pomocí držáku z dílny firmy RCmicrocars (dostupné ZDE nebo ZDE) a pomocné destičky (obr. 8). Nejdříve jsme zvažovali motor MHK-1020/D/CF (délka 20 mm), ale nakonec po dlouhém vyměřování padla volba na menší MHK-1015/D/CF (délka 15 mm). Původní vyměřování výšky uložení motorku je patrné na obr. 9. Nakonec byl motorek zapuštěn o tloušťku kuprextitu o 2 mm níže.

Motor 1015 nyní leží v ideálním středu mezi podvozky a je zapuštěn do rámu přesně o jeho tloušťku, tj. 2 mm. Tím se osa motorku srovnala s osami šnekových kol na podvozcích, ale hlavně se tím vytvořil větší prostor nad motorem pro budoucí umístění dekodéru a „centrální DPS“ (viz dále). U motorku je nutné zkrátit osu na obou stranách (individuálně), aby šly bezproblémově nasadit silikonové bužírky k přenosu otáčivého pohybu.

Okolo motorku jsou přilepené dvě podélné lišty, na které byly původně připájeny dvě fosforbronzové struny z původního pojezdu, které měly zajišťovat sběr napájení z kolejí (přes podvozky). Po neúspěšných testech se strunami (obr. 11) jsme nakonec zvolili propojení vodiči (obr. 12) (blíže ještě viz dále).

Obr. 11 – Původní řešení sbírání napájení přes fosforbronzovou strunu; obr. 12 – Propojení napájení z kolejí pomocí vodiče(ů)

Volba dekodéru

Pro digitalizaci modelu jsme použili upravený dekodér Digitrax DZ126.

Poznámka J. P.: Miniaturní dekodéry Digitrax DZ12x mají standardně osazeny dva funkční výstupy. DPS těchto dekodérů je ovšem shodná s dekodéry DZ14x, pouze není osazen jeden duální N-MOSFET spínající další dva funkční výstupy. Dodatečným osazením této součástky za cca 8 Kč získáme dekodér se čtyřmi výstupy, jehož katalogová cena je oproti původnímu téměř dvojnásobná… Ovládání dodatečných dvou výstupů nepředstavuje problém, protože software obou typů dekodérů je shodný, tzn. i programování dekodérů DZ12x počítá s ovládáním čtyř výstupů.

Připojení bílých LED SMD (zapojili jsme dvě, každá prosvětluje boční okna na na jedné ze stran lokomotivy) imitujících osvětlení strojovny již není větší problém. Samozřejmě v obvodu musí být rezistor (cca 1 kOhm). Osvětlení bude zapínáno/vypínáno funkčním tlačítkem F2 ovladače.

Elektrické zapojení

Plán byl takový, že dekodér bude ležet na motorku a bude k němu připevněný dvoustrannou lepicí páskou. Oranžový a šedý vodič od dekodéru bude připájen k motorku. Červený a černý vodič k lištám podél motorku, kde je vyvedeno napájení z kolejí.

Ostatní vodiče od funkčních výstupů dekodéru budou připájeny k „centrální DPS“ o rozměrech 14×22 mm (schéma 1), která bude přilepena plastickým lepidlem UHU u stropu. Na této DPS jsou kontakty pro připájení drátů od obou čelních DPS a dále kontaktní body pro bílý, žlutý, zelený, fialový a modrý (plus) vývod od dekodéru. Zapojení je patrné ze schématu.

Schéma 1 – „Centrální DPS“

Bílý a žlutý vývod jsou napojeny přímo na LEDky čelního osvětlení standardním způsobem (samozřejmě v sérii s rezistory). Aby čelní reflektor svítil v závislosti na směru jízdy a zároveň byl samostatně ovladatelný (bylo ho možné zapínat/vypínat funkčním tlačítkem F1 na ovladači), je katoda bílé LEDky reflektoru propojena s katodami žlutých čelních světel (na bílém vývodu na jedné a na žlutém na druhé straně lokomotivy). Reflektor je pak spínán PNP tranzistorem, jehož báze je přes rezistor napojena na zelený výstup dekodéru. Sepnutím tranzistoru dojde k propojení anody bílé LEDky reflektoru s modrým (plus) vývodem dekodéru a k jejímu rozsvícení v případě, že je současně aktivní také bílý, resp. žlutý výstup dekodéru. Způsob zapojení „centrální DPS“ je na schéma 1 a čelních DPS je znázorněn na schéma 2.

Schéma 2 – DPS pro čelní osvětlení

Poznámka: Zde prezentované schéma 2 je staršího provedení. Tranzistor PNP, odpor 150kOhm a odpory pro LED SMD byly přesunuty na „centrální DPS“.

Montáž digitalizované Bobiny

Nebyla žádná legrace spojit rám nesoucí motor s připevněným dekodérem a karoserii osazenou elektrickým rozvodem pro světla a centrální DPS pod střechou do jednoho celku. To ale platí o většině modelů po amatérské úpravě (digitalizaci), jak je zmíněno výše. Jde o to, že prakticky v žádném modelu v měřítku 1:160 není přebytek místa, spíše naopak. A přebytečné vodiče mohou překážet.

Jak nejlépe na to? Naučili jsme se nejdříve najít místo pro dekodér. Dost často je to místečko nad motorem. Dekodér je k němu v tomto případě přilepen oboustrannou lepící páskou. Následně se zkrátí a připájí vodiče k motoru (šedý a oranžový) a k bodům od napájení z kolejí (červený a černý). Užitečnou fintou je vytvoření „závitu“ na vodiči, jak popisujeme výše (obr. 12). Pozor na dobré odizolování motoru a všech vodičů okolo.

Poznámka: Právě odizolování se nám v jednom místě nepovedlo. Dlouho jsme laborovali s původním nápadem T. Hlouška, který pro sbírání napájení z podvozků použil fosforbronzové struny, které zapadaly do „háčků“ na obou stranách čepu podvozku (obr. 11). Dekodéru tento ne zcela dokonalý sběr napájení nevyhovoval. „Sekal“ se. Struny jsme proto zrušili a háčky jsme na radu Míry R. propojili s rámem připájenými tenkými vodiči. Jenže, odhad jejich délky na jednom podvozku nebyl správný a docházelo k dotyku vodiče s přítěží, visící od stropu. A to byl průšvih projevující se velmi nepravidelným zkratováním a ve výsledku pocukáváním při jízdě lokomotivy. Ufff!

V popisované montáži následovalo přiměřování a pájení vodičů od funkčních výstupů dekodéru (bílý, žlutý, zelený, fialový a modrý (plus) k „centrální DPS“. Podle metody Chytré Horákyně by vodiče neměly být ani příliš dlouhé (aby nepřekážely při nasazování karosérie), ale hlavně ani krátké (aby se dal model bezproblémově rozebrat). Správnému uložení vodičů v miniaturním prostoru nad motorem přispělo i to, že jsme pájení vodičů střídali – jeden zleva, druhý zprava… Jediný cíl byl ten, aby při sestavování nedošlo k přiskřípnutí některého vodiče.

Před tím jsme ale nejdříve instalovali čelní DPS s LED SMD poté, co byly z obou stran připájeny dráty k centrální DPS. Centrální DPS jsme přilepili pod strop plastickým lepidlem UHU. Dráty od čelních DPS jsme překryli lepicí izolační páskou, aby nedošlo k poškození izolace drátů od olověné zátěže.

Obr. 13, 14 – Bobina v plné kráse (původní foto T. Hloušek)

Závěr

K tomuto pracně sestavenému článku máme závěry dva: První se týká vlastní digitalizace Bobiny, druhý má obecnou a svým způsobem nadčasovou platnost.

Zaprvé. Když po sobě čtu napsaný text (pozn. J. H.), který vznikal několik měsíců (a to nikoliv kvůli výpadkům zaviněným covidem), musím se usmát nad větou v úvodu: „Po zběžné prohlídce vnitřku karosérie jsem si říkal, že digitalizace bude brnkačka.“ Je zajímavé, jak se někdy zdánlivě jednoduchá věc nakonec vyvrbí do hodně složitého problému. Přiznávám, že digitalizace modelu Bobiny od Tomáše Hlouška byla pro mne prozatím snad největším oříškem, jaký jsem kdy v tomto smyslu řešil. A upřímně dodávám, že bez pomoci Honzy Plutnara bych to nedokázal. Za to mu moc děkuju. Mé poděkování patří i dalším kamarádům, kteří přispěli radou a trpělivě sledovali dílčí úspěchy i průšvihy, především pak Mírovi Roubíčkovi, Karlu Brejšovi a Bohouši Partykovi. Tak teď už jen aby měla Bobina kde jezdit, ale to už je jiná a ještě složitější kapitola 🙂

Zadruhé. Digitalizace modelů je ovlivněna dvěma základními faktory:
a) dobou, kdy byl model vyroben (tedy zda to bylo před nebo po zahájení „digitální éry“),
b) velikostí modelu (resp. poměrem zmenšení).

Co se týče „starých“ modelů, které byly vyrobeny před tím, než přišla éra digitální, u nich se musí umístění dekodéru vymyslet. Mnohdy i za cenu kompromisů (omezení funkcí) a taktéž i za cenu mechanické úpravy modelu. Navíc, čím je model menší, tím je digitalizace obtížnější, ba v některých případech nemožná.

Novější modely (továrně vyráběné) většinou mají tzv. přípravu pro připojení dekodéru, ale… V mnoha případech je DPS vybavena jen konektorem pro připojení 6ti pinového dekodéru (a to je ještě v roce 2020 praxe renomovaných výrobců, jakým je např. Fleischmann/Roco!). Pravda, někteří výrobci zavádějí i konektory modernější, u eNka zejména miniaturní Next18 (např. Kuehn-Modell, MTB, pravda i Fleischmann/Roco u některých modelů aj.). Jenže ani to není pravidlem, hlavně u levných modelů nebo rozměrově velmi malých, kam se ani tyto konektory nevejdou. Obecně to vypadá, že přípravou pro digitalizaci modelů se výrobci obvykle netrápí. Nastupuje invence modeláře. Ale to je špatně!

Jakoby výrobci už tak drahých modelů – byť už osazených DPS např. zmíněným konektorem Next18 – naprosto ignorovali všechny současné možnosti vyráběných dekodérů? Typickým příkladem budiž modely fy Kuehn-Modell, které mají obvykle dobře vyřešeno umístění dekodéru, ale k čemu tak asi je možnost použití multifunkčního dekodéru, když DPS od výrobce nabízí pouze osvětlení vpřed-vzad s bonusovou možností zhášení zadních světel? Jednoduchý dekodér se dvěma výstupy a s paticí Next18 stejně žádný výrobce dekodérů nenabízí. Multifunkční dekodéry s řadou funkcí zase zůstávají nevyužité výrobci modelů. Není to na hlavu? Osvětlení kabin, přepínání horních reflektorů, různé režimy osvětlení lokomotivy podle režimu využití (posun apod.), zvuky atd. – tyto možnosti sice dekodéry mají, nicméně výrobci modelů v eNku s jejich využitím příliš nepočítají, přestože při troše snahy to nepředstavuje větší problém.

Myslíme si, že v dnešní době již by neměl být pro výrobce problém konstruovat modely standardně osazené když ne přímo integrovanými dekodéry (touto, podle našeho názoru ideální cestou se vydal např. Minitrix), tak takovými DPS, které po připojení moderního multifunkčního dekodéru umožní využití jeho možností na více než obvyklých zhruba 30 %. Pokud někdo namítá, že by to znamenalo vyšší cenu modelu (a v katalozích to tak skutečně bývá), tak oponujeme: za dnešní neúměrně vyšroubované ceny by klidně mohlo být kus modelu ze zlata!

Samozřejmě, když hovoříme o integrovaných, resp. multifunkčních dekodérech, máme především na mysli otázku „profesionálního“ vytvoření prostoru pro reproduktor (pro event. instalaci zvukového dekodéru).

Pokud by snad někdo namítal, že touto úvahou zapomínáme na provozovatele analogového provozu, není to pravda. Vždyť není nic proti ničemu provozovat digitální model na analogovém kolejišti. Naopak přidanou hodnotou takového modelu by byla bezproblémová možnost jej kdykoliv provozovat na digitalizovaném kolejišti. (Jak budou za takové „moderní“ vybavení vděční budoucí uživatelé dědových modelů 🙂 ) Navíc, kdo zná ceny všelijakých integrovaných obvodů u výrobců v Číně si lehce spočítá, že model standardně nabízený s integrovaným dekodérem by nebyl dražší o více jak dvě desítky Euro. Tak je to!

Když už se kriticky trefujeme do konstrukce „nových“ N-kových modelů, u kterých není dobře vymyšlena budoucí digitalizace, je třeba dodat, že se to hlavně týká těch výrobců, kteří nejsou schopni či ochotni držet krok s technickým pokrokem ve vývoji dekodérů. Jak už je uvedeno, máme na mysli zejm. dekodéry zvukové, resp. dekodéry s více jak dvěma funkčními výstupy. Příkladem je třeba T478.2 „Bardotka“ nebo T478.3 a T478.4 „Brejlovec“ (obě od MTB), do kterých samozřejmě lze reproduktor vtěsnat, ale za cenu razantní úpravy jedné kabiny, resp. zátěže – ZDE. Což už za nás mohl klidně vymyslet konstruktér modelu.

Není ale všechno jen černé. Jeden užitečný detail lze u profesionálně vyráběných modelů vystopovat: V korpusu s motorem, podvozky, zátěží a DPS je obvykle v čelech zabudováno i osvětlení vytvořené z LED SMD. Karosérie tedy neobsahuje žádné elektronické součástky ani vodiče, a není tudíž propojena s korpusem elektrickými vodiči. To obrovsky usnadňuje manipulaci při demontáži/montáži modelu. Bohužel, při amatérské stavbě modelů se tomuto nelze vždy vyhnout.