Honzíkovy vláčky

Jednoduché patinování modelů železničních vozidel

Autor: Karel Brejša Vydáno: 22.6.2014

Tak si čas od času říkám, jestli se z toho modelaření nedělá příliš velká věda. Utvrzují mne v tom občas metodiky a návody věhlasných firem, které se pochopitelně snaží přesvědčit, že ten či onen prostředek z jejich produkce je ten pravý, ale jen když se používá tak či onak. Je ale přece známé, že mnohdy to, co je zahraničními firmami nabízeno ze nemalý peníz, lze snadno nahradit. Za všechny prostředky nechť jako příklad poslouží náhrada drahých patinovacích prášků obyčejnými křídami koupenými v papírnictví, které stačí nastrouhat na jemném smirku. (red. poznámky J. H.)

A pak je zde ještě jedna věc, která už byla také mnohokrát konstatována. Výhoda Čechů (a některých Slováků) spočívá v jejich umění improvizace, což prý bylo způsobeno desítkami let izolace. Složitá úvaha? Vůbec ne. S jistou nadsázkou lze přece říci, že Američan, když mu kape vodovodní kohoutek, zavolá specializovanou firmu a než mu vymění těsnění, tři dny se nemyje. Němec v obdobné situaci prostuduje šestistránkový návod, ověří si u výrobce, jestli má správné těsnění a stejně nechá vydělat místního řemeslníka. U nás vyměňuje těsnění u kapajícího kohoutku dcera, která si dá telefon „na hlasito“, aby měla volné obě ruce, protože kromě utahování mufny hasákem ještě musí míchat rajskou na plotně. 🙂

Tímto oslím můstkem jsem se myslím zdárně propracoval k relativně krátkému sdělení, které podle mne může zajímat čtenáře Honzíkových vláčků. Nevylučuji, že k tématu přijdou poznatky dalších kolegů. Ke krátkému pojednání o patinování mne motivoval Karel Brejša, když mi poslal pár obrázků jím vlastnoručně patinovaných lokomotiv a motorových vozů. Dostalo mne, když jsem si přečetl, že „ s tím se nesmíš moc „prdět“. Možná, kdybych byl nějaký profík, tak prosím, ale proč?“

Pravda, v jednoduchosti je síla a v reálu také nikdo neovlivňuje přírodní živly, aby tam či onde více působily na kovové díly, aby tyto rezivěly rychleji, anebo aby vznikající kysličníky a další chemické sloučeni vytvářely takové nebo makové barevné odstíny. Navíc, individualita procesů stárnutí je neoddiskutovatelná. Nic nebude stejné. „Když jsem si patinování zkoušel, čím víc jsem nad tím bádal, tím jsem byl s výsledkem méně spokojený,“ říká Karel. „A proto dnes patinuji jednoduše, a hlavně tak, jak se to líbí mně. Na žádné výstavy se nechystám a jestli má někdo jiný názor, tak ať ho má. Já jsem spokojený s pocitem, že mi na kolejišti nejezdí novotou lesknoucí se lokomotivy. A to je všechno….“

A to se mi líbí taky, protože tak to opravdu v životě je. Pánové Dalecký, Zatřepálek a jiní Mistři asi teď budou skřípat zuby, ale chápu je. Problém je ovšem v tom, že málokdo je schopen alespoň napodobit jejich skvěle patinované modely. Oni totiž hrají jinou ligu…

A ještě něco mne napadá, než dám slovo Karlovi. Je to však trošku filosofická otázka: Totiž, jestli železniční modely získávají patinováním novou „přidanou“ hodnotu, nebo naopak je to „poničení“ modelu koupeného za mnoho tisíc korun? Jednoznačná odpověď nejspíš neexistuje, ale zajímavé by bylo vědět, jaký je poměr těch co horují pro patinaci a těch druhých.

Tak či onak, při vědomí toho, jak už jsem napsal, že v jednoduchosti je síla, ale současně, že dále zveřejněný návod může být jinými považován za „prznění neviňátek“, požádal jsem Karla, aby své poznatky shrnul a sepsal. Já už je jen trošku redakčně doplnil. Doufám jen, že autorovi zase nebude spíláno a nebude mu hrozit ukamenování za veřejně projevený názor, jako tomu bylo minule. Ale i to je obraz současné úrovně části odborné diskuse na téma železniční modelářství…

* * *

„Co se týče patinování, mám to zmáknuté velmi jednoduše následovně,“ říká Karel Brejša: „Potřebuji k tomu kousek molitanové houbičky (molitan musí být jemný, nastříhaný do kostiček) a dva tvrdé štětce, menší a větší (velikost 2 a 3). No a samozřejmě modelářské patinovací prášky (třeba zn. NOCH) – sada obsahuje šest barev: rez, saze, hnědá, zelená… A pak ještě používám starou novodurovou misku na vývojku, na jejíž dno položím bílý papír.“

Větu „nemůžeš se s tím moc ´prdět´“ jsem už citoval, ale líbí se mi, neboť je v ní podstata popisované činnosti, proto ji opakuji. Brejšův postup patinování je následující:

„1. Špiním hlavně střechu, výfuky od motoru, parního generátoru a bloky mezichladičů. Tam to dělám vždy štětcem; naťupkám a nanáším víc prášku tam, kde je to třeba nejvíc začernit.
2. Houbičkou pak nanáším patinovací prášek na celou střechu i s hranami (přechod mezi bokem karosérie a střechu). Poznámka: Je to výsledek toho, jak v depu na myčce očistí kartáče karosérii. Kartáče krásně umyjí boky, ale střechu nikdy!
3. Stejně nanáším patinovací prášek na podvozek a celou spodní část rámu. Tam obecně platí, že podvozky musí být co nejvíc špinavé. Neumyla je nikdy žádná myčka a tak platilo to samé co na vojně: „Čisté“ bylo jenom to, co bylo napucované petrolejem, naftou nebo naředěným olejem (tehdy ještě po světě nechodili zelení 🙂 ).
4. Potom následují boky (žaluzie a mřížky větrání, hůř přístupná místa, hrany střechy-převisy, taky pod nimi..).
5. Na dno misky si pokládám čistý papír, protože prášek, který odpadne z patinované karosérie, vracím zpět do nádobky.
6. Pokud jde o volbu odstínů, nejdříve aplikuju světlé prášky, pak rez a až nakonec černou.
7. Ve finále čistou houbičkou ještě přetřu povrch, jako bych otíral prach, čímž patinovanou plochu jakoby „ošmudlám“.
8. Ve finále střechu modelu velmi lehce přestříknu matným lakem.

A pokud se mi to nelíbí, udělám krok 9: Celou karosérii opatrně umyji jarovou vodou houbičkou (samozřejmě před přestříkáním lakem ad 8) a můžu začít znovu!“

Takhle jednoduše patinuje Karel Brejši. „Čím jsem nad tím víc bádal, tím víc jsem nebýval s výsledkem spokojený a proto od jisté doby patinuji jednoduše takto. Podotýkám, že mně se to tak líbí a kritikům vzkazuji, že na výstavy nepůjdu. Mám radost z toho, že mi na kolejišti nejezdí nové nablýskané lokomotivy, ale že mi moje modely připomínají realitu, ve které jsem mnoho let působil.“

Ukázky patinovaných trakčních vozidel v měřítku N