Honzíkovy vláčky

Honzíkovo kolejiště (29) – úprava plochy modulu remízy

Autor: Jan Hlaváček Vydáno: 26.11.2013

Když jsem sepisoval minulý díl seriálu, zvažoval jsem, jestli mám do popisu elektrifikace modulu remízy zakomponovat i postupy týkající se úpravy plochy modulu, protože samozřejmě tyhle úpravy šly „ruku v ruce“ s elektrifikací. To dá rozum. Ale pak jsem usoudil, že bude lepší, když popisy rozdělím do dvou samostatných dílů. Možná se ale někde budu trošku opakovat.

  Jak bylo patrné na předchozích obrázcích, plocha modulu remízy s točnou a nalepenými paprsky kolejí představovala nevzhledný jen hnědým Balakrylem natřený styrodur. Bylo jasné, že taková povrchová úprava nemůže být konečná. Mezi tím, než jsem se konečně pustil do další práce na kolejišti, jsem od Karla Brejši získal informaci o stěrkovém tmelu, který používá k vyrovnávání povrchu kolejiště, tvarování náspů a silnic, případně svahů apod. Jak jsem posléze zjistil v prodejně pro kutily, těchto na vzduchu schnoucích tmelů se prodává fůra pod různým obchodním označením. Karel používá „Ditmel“, já koupil „Prolux“. Tyto tmely se běžně používají na vyrovnávání omítek interiérů. Neměly by se nanášet ve velké vrstvě, protože pak tuhnou delší dobu a mohou popraskat. Lze je ale nanést v několika vrstvách. Obsahují zřejmě disperzní lepidlo, takže přilnou ke každému povrchu, rozhodně po vytvrdnutí je lze od styroduru dostat jen se značnou námahou. Jdou dobře brousit, nejlépe tzv. mřížkou, nebo hrubším smirkovým plátnem, které se ale rychle zanese.

Obr. 1 – Segmenty mezi kolejemi zaplněné stěrkovým tmelem

  Stěrkový tmel jsem postupně nanášel malou špachtlí mezi paprsky kolejí na modulu a kouskem rovně sestřihnuté tenké plastové destičky jsem tmel stíral, přičemž jsem se snažil, aby vrstva tmelu byla maximálně do výšky pražců kolejí s tím, že tmel jsem opatrně nanášel z vnější strany i mezi pražce. Pokud jsem někde ušpinil třesoucí se stařeckou rukou koleje, hned jsem tmel setřel papírovou utěrkou. Po zatvrdnutí by se totiž musel dosti pracně seškrabovat, což se také na několika místech stalo. Docílil jsem toho, co je vidět třeba v depu okolo točny v Lužné u Rakovníku, kde je zemina mezi kolejemi jen pár centimetrů pod úrovní hlav kolejí, pražce jsou ještě patrné, ale lidí tam neklopýtají po štěrku a mezi vyčnívajícími pražci. Prozatím jsem neštěrkoval prostor mezi kolejnicemi, to jsem udělal až před zatravňováním.
Až jsem měl nanesený tmel po celé ploše modulu, nechal jsem ho den vyschnout a pak jej přebrousil mřížkou, protože ne všude se mi špachtlí a stěrkou podařilo tmel pěkně navrstvit. Především jsem se snažil zarovnat vrstvu tmelu mezi pražci, tzn. že tam, kde jsem nanesl více tmelu jsem brousil až tak, aby pražce byly patrné. Tam, kde se mi podařilo koleje umazat z boku, tam jsem nástrojem tmel odstranil. Někde jsem přidal další vrstvu tmelu, zejm. za remízou, kde jsem vytrasoval násep pro úzkorozchodnou dráhu.

Obr. 2 – Objekty pro zbrojení naftou přilepené do vybraného segmentu

  Na takto upravenou plochu jsem zkusmo rozmístil některé objekty (zejm. v pravé části modulu). Tam bude zbrojení naftou a pískem. Tyto objekty jsem přilepil disperzním lepidlem.

Obr. 3 – 5  Plocha modulu natřená první vrstvou temperové barvy

  Následovalo natření celé plochy temperovými barvami v odstínu šedých tónů, resp. zelené a hnědé barvy (tam, kde jsem plánoval zatravnění). Tempera je oproti akrylové barvě výhodná v tom, že i po zaschnutí se dá vodou znovu rozpustit a je-li potřeba, lze ji bez problému přetřít do jiného odstínu. Zaschlou akrylovou barvu už voda nerozpustí. Překrýt jiným odstínem samozřejmě jde. Jednotlivé části modulu jsem stínoval různě. Např. pod cisternami (okolí zbrojení naftou) je beton, takže plocha bude hladká a světle šedá (cca odstín beton od Poláka), ne však v jednolitém odstínu. Taková plocha v reálu neexistuje. Jednolitou barvu je potřeba ušpinit tmavšími odstíny, protože rozlitá nafta dělá fleky.

Obr. 6 – Písek na ploše segmentu pro pískovací věž (zde již po zatravnění)

  Vedlejší segment (zbrojení pískem) jsem vysypal skutečným pískem vlastnoručně vytěženým z moře na Krétě. Písek po segmentu opatrně rozprostřený jemným vlasovým štětečkem jsem navlhčil „jarovou vodou“ nanesenou z fixírky (lékovka s rozprašovačem od kapek proti angíně) a poctivě zakapal velmi naředěným disperzním lepidlem. Druhý den byla plocha tvrdá „jako beton“. Vyčistění písku (proprání a ošetření pár kapkami Sava) bylo zřejmě tak dokonalé, že písek se mi zdál po zaschnutí lepidla nepřirozeně žluťoučký, skoro jako vaječný žloutek. A tak jsem ho také ušpinil velmi naředěnou temperovou barvou neurčitého odstínu.

Obr. 7 – Plocha zasypaná pískem pod montážním jeřábem. Na snímku je vidět rozpracovanou kolej úzkorozchodné dráhy vedoucí od skladu uhlí  za remízu (bílá plocha je nanesený stěrkový tmel)

  Prozatím jsem vytvořil pískovou plochu i na opačné straně točny, mezi kolejemi u portálového jeřábu. Ještě plánuji na pravé straně remízy použít mezi kolejemi vyasfaltované plochy, které budou natřené tmavou šedou barvou „asfalt“ od Poláka. Myslím si, že není nic horšího než unifikovaný barevný a materiálový povrch tak velké plochy jako je modul točny.

Betonový plot

  Přišlo mi, že modulu chybí nějaké ohraničení. Tak jsem nařezal z dřevěných špachtlí  pásky široké 13,5 mm a dlouhé 120 mm a jedním z mnoha nástrojů od firmy MEDIN jsem do materiálu vytvořil podélné rýhy, které představují hrany betonových panelů, které se zasunují do stojin. Z tenčího kartonu jsem nařezal úzké proužky (cca 1,7 mm) a přilepil je ve vzdálenosti 30 mm napříč. Z obou stran jsem pak polotovar plotu natřel barvou „beton“ od Poláka. Zevnitř jsem přilepil na okraje a doprostřed dílu plotu polovinu párátka, Jeho zašpičatění mi umožnilo snadné vpravení plotu do styroduru na okraji modulu a jeho dokonalou fixaci. Někde (např. mezi šturci) bylo nutné délku dílů plotu upravit. Plot jsem instaloval podél pravého okraje modulu a ve dvou částech za remízou.

Obr. 8 – 10 Ukázka výroby betonového plotu

Instalace popelové jámy

  O rozhodnutí dodatečně instalovat do modulu popelovou jámu jsem psal minule ZDE. Zopakuji, že jsem musel odlepit příslušnou kolej, v desce styroduru vytvořit otvor, přilepit odlitek popelové jámy ke kolejnicím, spustit odlitek do otvoru a zafixovat ho silikonovou izolační pěnou a nechat vše dokonale zaschnout. Po přebroušení povrchu jsem pak okolí jámy natřel temperovou barvou.

Ohrada na uhlí

  Dbal jsem na doporučení Franty Krásy a Milana Ferdiána, aby popelová jáma nebyla hned vedle skladiště uhlí. Dá rozum, že žhavý popel a uhlí vedle sebe by nemuselo být to pravé ořechové. Možná, že v rébusu zvaném „můj modul točny“ by se našlo pro popelovou jámu i jiné řešení, ale zvolené řešení už měnit nebudu.
Uhlí jsem se rozhodl umístit do takové velké ohrady z fošen. Nebylo nic obtížného vystřihnout z kartonu a slepit matrici ohrady podle prostoru mezi paprsky kolejí. Kartonovou matrici jsem zvenku oblepit deskami, vyrobenými z kousků balzy. Na těch jsem ostrým nástrojem naznačil fošny a díly napustil naředěnou umbrou pálenou. Do ohrady jsem vložil molitan, abych snížil vrstvu, kterou budu musel vysypat nadrcenou imitací uhlí. Uhlí jsem nasypal až na molitan a fixoval ho (obdobně jako písek) ředěným disperzním lepidlem. Dovoluji si upozornit, že přece jenom existuje rozdíl mezi pískem a uhlím. A to ve schopnosti absorbovat vodu. Když se postříká jarovou vodou písek, nevsákne se a lepidlo překrásně navzlíná mezi zrnka písku. Když se ale jarovou vodou postříká uhlí, voda se rychle vsákne do jednotlivých zrníček, povrchové napětí se nezlikviduje a naředěné lepidlo nevzlíná, nýbrž vytváří na povrchu bubliny a špatně zatéká mezi zrnka. Důsledkem toho je, že se uhlí nepřilepí dokonale a může se stát (jako se to stalo mně), že při pozdější manipulaci s modulem se kousky nepřilepeného uhlí vysypou. Z koberce se vysávají blbě…
Stejně si myslím, že uhlí od firmy NOCH v měřítku N jsou nějaké velké balvany. Jenže, já vlastně nevím, jaká hrubost uhlí se používala v lokomotivách, protože jsem se to nikde nedočetl. Možná to bude vědět Karel Brejša nebo některý jiný mašinfíra.

Obr. 11 Ohrada na uhlí (zde těsně po flokování travním vláknem, takže uhlí je celé zasypané)

Zatravnění

  Co si budeme namlouvat, barva železnice je jedna velká šedivá špína. Dobře, s odstíny hnědé a možná i zelené. Barevnost vytváří až vozidla, stavby, no a pak samozřejmě okolní barevná příroda. To samé platí o modelovém kolejišti. Barevnost mám rád, a proto své kolejiště ladím do barev podzimu. Jenže, udělat si depo v barvách papouščích křídel prostě nejde 🙂 . A tak jsem usoudil, že na některých místech okolo depa nechám vyrůst trávu a sem tam u plotu i keře, které tu velkou šedivou plochu aspoň maličko probarví. Ostatně, tráva – byť uschlá a zaprášená – na druhou stranu představuje jiný povrch než je beton, asfalt, písek či obyčejná hlína.
Už ze stavby zadního modulu mám zkušenost, že neexistuje lepší a horší metoda zatravňování, ale že nejlepší je jejich kombinace. A tak jsem opět použil natrhané kousky „travních plátů“ od fa Jordan, stejně jako kousky z několika druhů trávníků do Model Scene, které jsem lepil hustou disperzí. A plochy mezi tím jsem „flokoval“ travními vlákny zejm. od firmy Polák délky 2 mm několika barev. Do toho jsem pak dolepoval (opět flokováním) delší travní vlákna tmavších barev od firmy Mininatur. Tuhle operaci ještě nepovažuji za dokončenou, protože celý modul budu do definitivní podoby dodělávat až po jeho začlenění do kolejiště, vyzkoušení a zprovoznění. Takže i přiložené fotografie je nutné brát jako dokument této chvíle, nikoliv jako definitivní řešení.

Obr. 12 – 15  Zatravnění části plochy depa flokováním travními vlákny (zde ještě před vyčištěním)

  A ještě detail: Na fotografiích stále ještě chybí elektrické lampy, protože je nechci zničit a budu je instalovat až těsně před zabudováním modulu do kolejiště. Teď se ještě bude pracovat na finálním vyvedení vodičů do svorkovnic a to bude znamenat modul bezpočtukrát zvedat a naklápět.

(pokračování)

Foto hlav

Rubrika: Honzíkovo kolejiště, STAVBY, ZPRÁVY
Počet přečtení: 8 178 | Tisknout: | Poslat: