Honzíkovy vláčky

Honzíkovo kolejiště (26) – sestavení zadních modulů a instalace pozadí

Autor: Jan Hlaváček Vydáno: 17.11.2012

V posledním dílu seriálu o stavbě kolejiště jsem skončil popisem zalesnění obou zadních dílů. Použil jsem k tomu levné stromky z Číny upravené barevným listím NATUREX-F od Poláka. Dal jsem jim tak skutečnou podzimní barevnost, o což mi šlo. Jehličnany mám vyrobené z gumožíní. Před pár dny jsem dostal speciální materiál na výrobu dalších jehličnanů, který jsem hodně dlouhou sháněl. Dovezla mi ho kamarádku z USA. Časem (za dlouhých zimních večerů) ještě nějaké smrčky dodělám pro sebe a pro kamarády, kterým se tento typ jehličnanů líbí. Naopak se budu muset poohlédnout po nějaký pěkných břízkách v podzimních barvách.

Sestavení zadních modulů

Jak jsem popsal v některém z úvodních dílů seriálu, kolejiště tvoří několik modulů. Ty spodní jsou navzájem mechanicky spojené šrouby a vystředěné speciálními kolíky (obr. 1). Horní moduly (vytvořené kompletně se styroduru) jsou nasazené na spodních a jsou vycentrované nábytkovými kolíky zapuštěnými do spodních rámů. Přesné ustavení horních styrodurových dílů je řešeno přes destičku s otvorem (obr. 2).

Obr. 1 – Centrovací kolíky použité při sestavení základních modulů kolejiště

Obr. 2 – Centrovací destičky ve styrodurových modulech

Původně jsem myslel, že tato konstrukce bude stačit k přesné osové návaznosti kolejí mezi moduly. Dá rozum, že u měřítka 1:160 je každá (byť minimální) nepřesnost v návaznosti kolejí na hranách modulů velký problém, a to daleko větší, než u měřítek velkých. Mám vyzkoušené, že největší potíž vzniká v obloucích, kde mají vozidla tendenci vykolejit. Všechny doporučené metody (lepení, šroubování atd.) se ukázaly jako málo účinné. Proto jsem po testech s průjezdem železničních vozů dospěl k závěru, že nejspolehlivější pro provoz bude, když všechny spoje kolejí mezi moduly opatřím kovovými kolejovými spojkami. Vůbec tady nejde o elektrické propojení, ale o zajištění souososti navazujících kolejí a tudíž o bezpečnou průjezdnost vozidel. Tím se ovšem trošku komplikuje event. rychlá demontáž modulů.
Dopředu jsem tušil, že sestavení modulů a opatření všech kolejových přechodů spojkami nebudu jednoduché. Taky že jo! Nakonec se mi osvědčil postup, který spočívá v tom, že kolejovou spojku velmi opatrně roztáhnu, nasadím ji celou na konce obou kolejnic (na jednom z modulů), a když mám moduly sestavené k sobě a vycentrované, tak pomocí plochých kleštiček – když se mi podaří za mírného pohybu protilehlé kolejnice všemi směry trefit se a zachytit spojku – přetáhnu spojku z jedné poloviny na protilehlou kolejnici. A posléze totéž udělám na druhé kolejnici. Že to je piplačka – nebudu zapírat. Proto jsem přemýšlel o nějakých „rychlospojkách“, které by zajistily dobré mechanické spojení a současně souosost navazujících kolejí, ale na nic jsem nepřišel. Máme ovšem další téma do hospody.
Měl bych asi ještě dodat, že když jsem lepil koleje na moduly, tak jsem je úmyslně nechával o pár centimetrů přesahovat přes okraj modulu. Vždy se totiž lépe koleje zkracují, jak třeba jen o fous nastavují. A také jsem je nelepil až k hraně modulu, naopak dobrých 10 až 15 cm jsem je nechával nepřilepené kvůli snadnější montáži při sestavení modulů. Po přesném odměření (připasování) konců kolejí na protilehlých modulech jsem kolejnice přeříznul (a přibrousil) tenkým diamantovým kotoučkem – viz ZDE. S tímto nástrojem to jde jako po másle. Jen v jednom místě jsem kolejnice musel řezat skvělou žiletkovou pilkou, protože jsem se tam prostě s vrtací frézkou Proxxon nedostal. Osvědčilo se mi vést řez kolejnic o cca půl milimetru dál, než byla ryska, tj. tak, aby kolejnice přesahovaly jedna přes druhou. Po jejich spojení kolejovými spojkami sice koleje díky volným (nepřilepeným) koncům maličko a neznatelně vybočily, ale naprosto dokonale k sobě v místě styku přisedly. Probroušení by znamenalo vytvoření mezery mezi kolejnicemi, což nejde nijak (než kapkou cínu) opravit.
Pravda je ovšem taková, že každé demontování modulů (třeba když by se ve skryťáku vykolejil vlak) bude znamenat opakovat tento „porod“, a to mne děsí už teď. Takže nejspíš asi stejně dojde na to, jak mi tvrdil Míra už v začátku, když jsem s ním konzultoval stavbu kolejiště ze styroduru, že budu muset zespodu vytvořit montážní otvory, kam aspoň strčím ruku, když dojde k nějaké provozní katastrofě. Ale to budu řešit až když se takové situace budou opakovat.

Na obr. 3 je vidět kolejiště se sestavenými zadními moduly.

Obr. 3

Instalace pozadí kolejiště

Jakmile jsem dodělal zadní moduly, zatravnil a zalesnil je, a sestavil je na kolejišti, bylo mi jasné, že přišla chvíle na vytvoření pozadí. Pozadí je podle mne nedílná součást každého kolejiště. Jako ve všem ostatním se možná najdou kritici této úvahy. Nebudu s nikým polemizovat, neb každý má jiné estetické cítění, ale mně prostě nevyhovuje bílá stěna za kolejištěm.
Viděl jsem in natura řadu velmi krásných pozadí vytvořených z fotografie, nebo i namalovaných. Byly to jak komponované scenérie přímo navazující na situaci na kolejišti, tak jednoduše namalované „obyčejné“ mraky. Prostudoval jsem také celou řadu nabídek pozadí zejm. od německých firem. Na YouTube jsem několik večerů studoval řadu příspěvků, na který je ukázán postup vytvoření pozadí vlastními silami. Naučil jsem se dokonce malovat mraky temperovými barvami. Nakonec jsem se ale vrátil k tomu, co umím nejlépe – a tím je fotografie. V daném případě fotografie panoramatická. Shodou okolností jsem o jednom říjnovém víkendu vyjel na Vysočinu a jako naschvál se vydařilo počasí :-), takže jsem do ruksaku přibalil svůj Nikon D90, stativ s panoramatickou hlavicí a odhodlání, že bez panoramatických snímků se nevrátím. Dokonce i manželka trpělivě snášela mé časté zastávky a pobíhání po polích.

Od (nedávných) dob, kdy digitální fotografie zásadním způsobem pronikla do běžného života všech a kdy si všichni vlastníci kompaktů a mobilních telefonů s objektivem myslím, že jsou fotografové, je velmi ošidné na toto téma radit. Zkusím to, i když očekávám řadu výtek a rad právě od těchto čtenářů.
Panoramatická fotografie má svá pravidla vyplývající z fyzikálních zákonů, které nebudu rozvádět. Její finální provedení je dnes snadné s dobrým obrazovým editorem, třeba Photoshopem. V něm je možné sestavit snímky, upravit je z hlediska barevné vyváženosti, jasu, kontrastu atd. a připravit dokonalou předlohu pro tisk. Kdo umí s cit. obrazovým editorem pracovat, bude proto záběry ve fotopřístroji ukládat ve formátu RAW. Moje pozadí bylo vytvořeno z 19ti snímků exponovaných ze stativu fotopřístrojem NIKON D90, uložených ve formátu JEPG s maximálním rozlišením (4288×2848 px).
Fotopřístroj v panoramatické hlavici fixuji na výšku. Používám objektiv AF-S 18-200 DX Zoom-Nikkor, který obvykle nastavuji na hodnotu cca 28 (je to de facto úhlopříčka čipu CMOS instalovaného ve fotopřístroji), ale to záleží na prostoru před sebou, který fotím. Automatické ostření objektivu vypínám a objektiv zaostřuji na nekonečno.
Když pořizuji panoramatický snímek (stejně jako snímky pro tzv. virtuální prohlídku), nejdříve si v režimu „časové automatiky“ (A), kdy je fixně nastavená clona (volím hodnotu 8) změřím na nejsvětlejším a nejtmavším místě scény čas závěrky. Měření expozice mám nastavené na 3D color matrix II, citlivost ISO na nejnižší hodnotu (200). Obvykle se nestarám o vyvážení bíle barvy (spoléhám na automatiku), ale zadání barevné teploty manuálně není na škodu. Výsledkem této přípravy je získání času závěrky. Přesto se vyplácí – když opravdu o něco jde – zvolit expoziční rozptyl (bracketing), kdy se při jedné expozici uloží tři snímky s různým expozičním rozptylem.
Když si takto pohraju s nastavením expozičních hodnot :-), přepnu fotopřístroj do manuální režimu (M), nastavím clonu 8 a čas, který odpovídá průměru ze změřených hodnot. Zkontroluju, zda panoramatická hlavice na stativu je ve vodorovné rovině a přes hledáček nastavím kompozici snímku tak, abych neexponoval příliš mnoho (zbytečného) prostoru pod nohama, spíše tam musí být obloha. A konečně se může fotit. K expozici používám dálkové ovládání. Mám zažité exponování snímků zleva doprava. Po expozici prvního snímku opatrně pootočím fotopřístrojem o jistý úhel, který nemá cenu v tomto popisu definovat. Záleží na použitém objektivu, resp. nastavení zoom. Podstatou je, že snímky se musí alespoň z 1/3 překrývat. Příklad: Když budu fotit s nastavením zoom na hodnotu 100 (fotím něco ve velké dálce), bude úhel pootočení fotopřístroje podstatně menší, než když budu mít zoom nastaven na hodnotu 28.
Někdy si raději nafocení panoramatických záběrů pro sichr zopakuji. Doporučuji pořídit si mezi jednotlivými sériemi snímku jeden snímek, při kterém dlaní zakryju objektiv. V počítači pak vidím, kdy mi série začíná a končí.

O kvalitách a možnostech Photoshopu netřeba hovořit. Neumím si už práci s fotkami bez něho představit.

Zbývá dodat, jak jsem pořídil fotografii širokou 220 a vysokou 50 cm, která tvoří pozadí za kolejištěm. Panoramatický soubor má 36 MB, je široký 28217 a vysoký 7082 bodů. S jeho pořízením pomohla firma FOMEI. Použitý fotopapír má matný povrch a gramáž 220.

Když jsem si doma na koberci rozbalil největší fotografii, jakou jsem kdy vytvořil, začal jsem (samozřejmě pozdě) přemýšlet, jak ji dostanu na zeď za kolejiště. Kdo byl u mne doma ví, že pokud bych chtěl pozadí přilepit na zeď jako tapetu, musel bych všechno rozebrat, jinými slovy vrátit se někdy na začátek zhruba před rokem. Tudy cesta nevede, usoudil jsem. Požádal jsem proto kamaráda Míru o pomoc. Jeho firma PRAKTIC, zajišťující „okrašlování oken z vnitřku“, mi poskytla dvě hliníkové lakované ploché lišty (čímž mu ještě jednou touto cestou děkuju). Lišty jsem přilepil dvoustrannou lepicí páskou (3M) na rubovou stranu panoramatické fotografie. Dvoustrannou lepicí pásku jsem přilepil také na rub horní lišty a s pomocí několika příbuzných jsme po půl hodině složitých manévrů připomínajících provazolezecký přechod po laně nad náměstím přilepili pozadí na zeď. Opět jsem si přitom vyhodil plotýnku… 🙁 .
Pozadí ale visí a vypadá to tak, jak je na obr. 4.