Honzíkovy vláčky

Honzíkovo kolejiště (24) – úprava zadní levé části

Autor: Jan Hlaváček Vydáno: 9.10.2012

Prakticky celé září jsem se věnoval úpravě a dokončení povrchu na zadní levé části kolejiště, kterou jsem už ve 14. dílu tohoto seriálu označil jako modul D a E. V tomto dílu popíšu, jak jsem po prázdninové pauze pokračoval v budování kolejiště a upozorním na některé postupy a získané zkušenosti. I když má tento díl hodně slov, určitě v něm není uvedeno všechno. Ono snad ani všechno nejde popsat.

Připomenu, že modul D je plocha v 1. podlaží nad skrytým nádražím, které je v zadní části modulu A. Na modul D vede kolej stoupající zprava doleva zcela vepředu kolejiště, pokračuje pravým obloukem až k obloukové výhybce č. 71, kde začíná a končí smyčka. V levé větvi smyčky těsně u zadní stěny modulu D, navíc v pravém oblouku, je pravá oblouková výhybka č. 63 ze které odchází odbočná kolej směrem do depa (modul B), ale ještě je tam další výhybka č. 52, která rozděluje směr na točnu a na odstavené koleje pro pracovní vlaky (viz schéma 1). Modul E pak měla být vlečka do lomu v úrovni 2. podlaží, a dále na druhou stranu k pile, kterou jsem zamýšlel vytvořit uvnitř spirály. Na modulu E mělo být celkem pět výhybek. Pak mi ale došlo, že by zde bylo „překolejováno“ a hlavně, že by do středu spirály vlastně vůbec nebylo možné koleje natáhnout. A tak jsem celou tuto část stavby zredukoval. Vlastně jsem spojil moduly D a E do jednoho stavebního celku (dále jen „modul D“).

Schéma 1 – Moduly D a E

Začátek stavby je patrný z obrázků pořízených před prázdninami (obr. 1 a 2). Korpus modulu tvoří zadní a boční čela ze styroduru tl. 2 cm a deska ze stejného materiálu o rozměrech 125 x cca 30 cm (rohy jsou větší). Deska je zalepená mezi boky tak, že spodní hrana desky je ve výšce 55 mm nad úrovní modulu A, což bohatě odpovídá průjezdnímu profilu podle NMRA. Na několika místech je deska vyztužena příčnými žebry, aby se nepronášela, ale tak, aby nebyl omezen provoz ve skrytém nádraží.

Obr. 1 a 2 – Levá a prává část korpusu modulu D

Přeskočím detaily jak jsem tvaroval přední plochu modulu s portály tunelů v závislosti na uložení kolejí a prostorové dispozici. Na snímcích (obr. 1 a 2) už je vidět připasovaná průmyslová zóna (vpravo) a silnice v serpentině za teplárnou (vlevo), dále zalepená kolej ve smyčce vč. výhybek a také obloukový most, který je ale součástí základní plochy (modul A). Kolejový oblouk vedoucí po mostě jsem proto připasoval jen zkusmo.

Ve spodní části modulu jsou již zabudované vodiče pro napájení koleje smyčky a z ní vycházejících větví, dále ovládací serva výhybek a také elektronika k ovládání smyčky (modul DIGI-CZ 011).

Stavba lomu

Do levého rohu jsem naplánoval kamenolom. Donedávna jsem měl problém s tvorbou skal ze styroduru. Významnou pomocí mi byly osobní rady Martina Krejčího (alias mnitka – ZDE), který mi dokonce poskytl ukázky svých skal in natura. A tak jsem tréninkově řezal do styroduru, škvíry zvětšoval hrotem pájky a vytrhával kousky materiálu kleštěmi. Stále jsem ale nebyl spokojený. Karel Brejša se nabídnul, že mi školáci lom vytvoří. Vytvořili, ale když jsem ho připasoval, už se mi tam nevešla drtička s násypkou od Fallera. A tak jsem školákům roh vrátil (oni ho využijí u sebe) a sám se dal do tvorby vlastního lomu. Jako základ jsem použil kusy styroduru slepené silikonovým lepidlem a připasoval nový roh na modul D. Výšku pro vlečkovou kolej do lomu jsem definoval podle stoupání spirály, což vychází cca 80 mm na úrovní smyčky.
Už před mnoha měsíci, když jsem se učil vytvářet skály ze sádry, vč. jejich barvení a patinování, tak jsem si na poli nasbíral šutry z vápence a nadělal si v Lukoprenu několik forem skal velikosti cca 6 x 6 cm a menší. Odlitky skal jsem vytvořil z modelářské sádry. K nabarvení jsem použil ředěné temperové a akrylové barvy.

Několik poznámek k tvorbě a barvení skal

Předně, skály se podle mne nejlépe vytvářejí ze sádry, nebo ze styroduru. Nebudu popisovat detaily, spíš odkážu na metodiku vypracovanou firmou NOCH, kterou stejně všichni další autoři opisují. Já jsem s ohledem na celkovou koncepci stavby kolejiště použil kombinaci obou materiálů, i když jsem se původně chtěl sádře vyhnout. Kvůli vynikající schopnosti sádry přijímat barvy jsem ji ale použil.
Na styrodurové plochy modulu D jsem přilepil stavebním silikonovým lepidlem sádrové odlitky. Musím dodat, že do jedné předem vybrané části jsem přilepil opravdové oblázky z nějakého do růžova probarvené pískovce zakoupeného ve Zverimexu. Možná jsem si měl připravit více variant odlitků, protože když jsem druhý den kontroloval práci, zdálo se mi, že je podklad až moc pravidelný.
Při studování metodiky NOCH jsem objevil hmotu na dotváření skal (60880), která se ukázala jako velmi vhodná. Pravděpodobně se jedná o pomalu schnoucí sádru naplněnou drobnými kamínky. Po rozmíchání vodou jsem vytvořenou pastu nanášel úzkou špachtlí do spár sádrových odlitků, a dále na některé části zvrásněného povrchu styroduru (páječkou a odlamovacím nožem). Po vytvrdnutí hmoty je povrch daleko zajímavější, než kdyby se tvarovala pouze čistá sádra.
Pro toho kdo se náhodou nevyzná připomínám, že temperové a akrylové barvy není jedno a totéž. Zatímco temperovou barvu lze i po zaschnutí znovu rozpustit vodou, s akrylovou barvou to už nejde. A proto jsem akryl pro tyto účely zavrhnul.
Ono se mi totiž jeví, že barvení skal není o tom, že se na sádru či styrodur nastříká šedivá (žula) nebo žlutá (pískovec) barva ve spreji jednoho odstínu a pak se „nějak“ patinuje. Pokud se barva nemůže do sádry vsakovat, je to práce na nic. Jinými slovy, uzavřít povrch sádry nějakou levnou nitrobarvou pro sprejery znamená, že další barevná úprava se nejspíš nepovede. Nehledě na to, že styrodur může být ředidlem této barvy narušen.
Velmi naředěnými temperovými barvami (klidně nabíranými na štětec přímo z tuby, lépe vytlačenými na plast nebo sklíčko, ale ředěné vodou) lze na skalách vytvářet věrně vypadající tmavší a světlejší odstíny a kombinovat různé barevné tóny.
Začínám tak, že celou plochu skály (ať už ze sádry, nebo styroduru) napustím velmi rozředěnou šedivou, šedohnědou, šedozelenou apod. temperovou barvou. Vlastně je to jen taková špinavá voda. Zejména u styroduru, který nevsakuje tak dobře jako sádra, dbám na to, aby nezbylo ani jediné místečko neobarvené (což je katastrofálně patrné až na fotografickém snímku).
Do spár skal se určitě hodí tmavě šedá až černá, klidně smíchaná s temně zelenou (ve spárách je vlhko a roste tam vegetace). Vhodné je barvu nanášet štětcem na horní okraj skály a hluboko do spár, a současně pipetou ve druhé ruce přidávat vodu, která díky gravitaci stéká a vytváří „zašpinění“ jako v přírodě. Rozmazaní barvy dělám štětcem. Barevné odstíny dalších barev je vhodné nanášet tzv. za mokra, aby se barvy slily (nevytvořily ostrou hranu). Když barva ve spárách alespoň částečně zaschne, lze barvit „hlavní“ plochy skály nějakou světlejší šedivou (resp. okrovou u pískovce, velmi světle šedou u vápence atd.) barvou, přičemž k nanášení je účelné používat kousky molitanu držené mezi prsty. Pozor ale, neždímat molitan, aby barva nezatékala tam, kde už jsou tmavé spáry. Jen tak lehce tupovat. Zásadně je ale nutné mixovat na ploše skály různé odstíny barev, aby výsledkem nebyl plošný „plakát“. Po zaschnutí se pak metodou suchého štětce „pošpiní“ hrany skal téměř bílou barvou, což zdůrazní hloubku prohlubní. Metodu suchého štětce snad také nemusím popisovat. Znovu odkazuji na metodiku NOCH.

Koleje do lomu

Když jsem vyprojektoval lom a našel v něm místo pro drtičku s násypníky, bylo jasné, kudy sem povede kolej: Od nejvyššího bodu spirály v pravé části přes dva mosty, které překlenou koleje ve smyčce. A také došlo k rozhodnutí, že v centru spirály žádná pila nebude (viz výše). Udělám tam pastvinu. Tím se také velice zjednodušilo celé řešení kolejí ve 2. podlaží (původně modul E). Bude tam jen jediná výhybka (nově č. 64) poblíž drtičky, kde bude parkovat posunovací lokomotiva.

Obr. 3 až 5 – Příprava tratě do lomu

Z obr. 3 – 5 je patrné, že mezi mosty jsem ze styroduru vytvořil skaliska na jejichž okrají jsou pilíře pro mosty. Střední skalisko jsem z pohledové plochy obložil připravenými sádrovými odlitky zdiva (obr. 6). Byly vytvořeny díky modelovací desce Busch (Modellbau Platten – Busch 7201), což detailně popisuji ZDE. Mostní pilíře jsem v okrajové části připasoval tak, aby do nich bylo možné instalovat oba mosty. Pravý most je od německé firmy Hack. Levý jsem si vyrobil z leptu – viz nabídka v N-šopíku – ZDE.

Obr. 6 – Kamenná stěna – odlitek ze sádry

Protože se mi na kolejiště nevejde regulérní řeka, tak jsem vytvořil alespoň tůňku, kterou jsem vmáčknul pod drtičku (obr. 7). Předem je jasné, že v ní bude špinavá voda a bordel. Jako v každém lomu. No, a odtok vody budu řešit v korytě podél trati, což by mi asi Správa železničních dopravních cest neschválila, ale já jim taky neschvaluji rušení celých železničních tratí, včetně stanic a taky na mne nedají…

Obr. 7 – „Lůžko“ pro jezýrko v lomu

Konečná úprava skal

Postupně jsem obarvil skály a spáry zaplněné hmotou NOCH (60880). Někde bylo potřeba spáry vyplnit více, jinde zase přilepit drobnější kamínky (opuka) do míst, kde lze předpokládat laviny kamenné suti. Tam kde jsem si naplánoval zatravněním a zalesněním, tak tam jsem podklad barvil zelenohnědou barvou. Anebo šedozelenou barvou v korytě, kde poteče voda atd.
Ve chvílích, kdy zasychaly barvy, jsem přiměřil a položil kolej do lomu a s tím současně zafixoval mosty. Kolej je podložená tenkým molitanem (3 mm, jako na celém kolejišti) používaným pod plovoucí podlahy. Jsa poučen, po přilepení jsem podloží pod kolejí hned nabarvil tmavou barvou. Kolej jsem přilepil, s výjimkou částí na styku se spirálou.
No jo, jenže když jsem vyzkoušel zajetí vozu pod výsypku, zjistil jsem že mi chybí koleje pro posunovací lokomotivu (obr. 8). Tak jsem zaimprovizoval a vytvořil pro ni pevný dřevěný můstek (obr. 9 – 255-1004-253) a protáhl na něj kolej.

Štěrkování kolejí

Jak jsem předeslal, z praktických důvodů bylo potřebné zadní modul D dotáhnout skoro až do konce, protože po jeho instalaci na kolejiště by se mi tam vzadu špatně upravoval. Bude jej sice možné např. v případě havárie sejmout, ale přece jenom, nepůjde to tak snadno, jako když se otevírá šuplík u stolu. A tak jsem také v této etapě stavby zasypal koleje štěrkem od Poláka, byť jsem si tisíckrát říkal, že štěrkování skutečně až na úplný konec stavby.
Mnohokrát popsanou metodu štěrkování jsem si ale modifikoval s ohledem na pomůcky, kterými vládnu. Lžičku jsem nahradil pipetou (nabídka v N-šopíku ZDE), u které jsem odstřihnul vršek kloboučku (maličkou nálevkou naplňuji pipetu štěrkem), a šikmým řezem jsem zkrátil kapátko. Tím jsem si vytvořil ideální nástroj na zasypávání N-kových kolejí. K přerušení sypání štěrku stačí přiložit ukazováček na odstřižený klobouček a pipetu zvrátit. Hlavně mi vyhovuje možnost dávkování štěrku a naprostá přesnost jeho sypání přesně na místo, kam potřebuju.

Obr. 10 – Koleje na modulu D jsem zaštěrkoval

Silnice

Modulem D povede silnice. Taková obyčejná okreska. Podle metodiky, kterou jsem publikoval ZDE, vychází pro tento typ silnice v měřítku N šířka okolo 25 mm. Silnice bude v jenom místě protínat trať. Přejezdy jsem měl připravené, laserem mi je vypálil z tvrdého dřeva kamarád – ZDE. Polotovar stačilo jen upravit podle oblouku kolejí a zalepit. Na přejezdu časem přibudou sklápěcí závory.
Původně jsem myslel, že zde vypiplám silnici dlážděnou. Ačkoliv mám pro dlažbu připravené razítko – ZDE – ze dvou důvodů jsem plán přehodnotil. Razítko mám, ale v měřítku N mi „tiskne“ kočičí hlavy a těmi se dláždily hlavně městské ulice. Když už byla někde dlážděná silnici v extravilánu, tak to bylo kostkami menšími (10 x 10 cm). No, a pak mne zklamal DAS, který mi v sáčku asi částečně ztuhnul a jeho zpracování bylo obtížné.
Sáhnul jsem proto po mém oblíbeném stěrkovém disperzním správkovém tmelu DITMEL S, který jsem v několika tenčích vrstvách nanesl stěrkou tam, kudy povede silnice. Jednotlivé vrstvy jsem vždycky vybrousil, aby to po silnici nedrncalo. U přejezdu jsem tmel pěkně dorovnal k výšce prahu přejezdu. Když byl povrch rovný, následovalo jedno přetření vynikající barvou „asfalt“ od Poláka. Barvu je potřebné před aplikací dobře promíchat.
Když asfalt uschnul, pořád se mi zdálo, že tomu něco chybí. Až za dva dny mne došlo, že bude potřeba na silnici namalovat bíle okrajové lajny. Nejdříve jsem si myslel, že použiju pomůcku Koh-i-Noor k zamazvání („zabělování“) nechtěných čar, jenže kuličkový systém zaschnul. Bílou barva zevnitř jsem tedy nanášel tenoučkým vlasovým štetečkem. Z metru se na ty čáry dá koukat… 🙂

Zatravňování

Když už jsem byl dostatečně spokojený s obarvením celého modulu, pustil jsem se do zatravňování. Možná, že jsem nedodržel doporučovaný postup, leč nejdříve jsem po skalách a okolo tratí lepil (hustým červeným Duvilaxem) útržky z filcových travních koberců od ModelScene. Moc jsem o skladbě útržků nepřemýšlel, snad jsem jen kombinoval k zeleným odstínům asi třetinu hnědo-žlutých, protože celé kolejiště budu ladit do podzimu. Vedle čistě travních koberců jsem aplikoval i všelijaké borůvčí, drny a bůhví co ještě, i když pro N-kové kolejiště jsou tyto výrobky mimo měřítko.
Když už se mi zdálo, že mám travních chuchvalců, drnů a keříků nalepeno dost, pustil jsem se do pokusů se zatravňováním dalších ploch pomocí flokovačky od mnitky. Před časem vykonané pokusy s tímto aparátem se mi zdály úspěšné, leč když jsem flokovačku nasadil v ostrém provozu, ukázalo se, že ještě musím hodně trénovat. Když jsem zjistil, že mám statickou trávu všude, na skříňkách, na sobě, snad i na stropě pokojíku, jen na místech natřených lepidlem ne, navíc že mi tráva leží jak ženichův nástroj po svatební noci, práce jsem přerušil a šel konzultovat do hospody. Přeskočím, co všechno jsem si zase musel vyslechnout, leč zase se ukázalo, že těžko na cvičišti, lehko na bojišti…
Pomohla možná náhoda. Znovu jsem si pročetl všechny moudra známých flokařů na diskuse-modely-biz a objevil tam skromnou poznámku jednoho kology, že jako nádobku na statickou trávu použil celokovovou cukřenku a doložil obrázek. Hned druhý den jsem běžel do našeho železářství a ejhle, tam ani jinou cukřenku neměli. Jenže, finta zřejmě spočívá v řešení připájení vodiče od geretu na cukřenku. Kolega vodič připájel nikoliv do víčka, jako to dělají všichni, ale na dno cukřenky. No, a teď si vzpomeňme, jak nás na devítiletce cosi učili o magnetických siločárách. Odborný výklad nechám mladším, já budu pouze fabulovat, že travní vlákna se nejspíš v cukřence nejdříve porovnají ve směru siločar, tj. podélně s osou cukřenky a sítkem střílí do lepidla. Skutečně, až ze vzdálenosti zhruba mezi 5 – 10 cm viditelně vylétají ven. Je to cvrkot! Tráva z nádobky ubývá jako nafta z nádrže Kamazu. A je to!
Už jsem uvedl, že kolejiště ladím do podzimu. Proto jsem nejdříve na plochy natřené lepidlem aplikoval travní vlákna délky 2 mm žlutohnědé barvy, což odpovídá podzimním verzím (používám zejm. vlákna od MiniNatur). Pak jsem hned do cukřenky nasypal delší (4,5 mm) vlákna zelené (letní) barvy a naflokoval je do stejných míst. Když lepidlo uschlo (druhý den), nanesl jsem pipetou lepidlo na některá již zatravněná místa, kde jsem chtěl vytvořit „travní houští“ a naflokoval tam vlákna 6 mm dlouhá. A tak jsem si různě hrál a flokoval, až jsem zase měl celý pokojík (i kolejiště) zatravněné. Úplně nejvíc mne ale štvalo, že si mi statická tráva zapichovala i do trička, jak se snažila zapíchat do mého vlastního upoceného těla. Zvláště na pupku mne to děsně píchalo…
A ještě jedna zkušenost s flokováním. Statická tráva se bude zachycovat všude tam, kde je nějaká povrchová vlhkost. Stačila málo zaschlá barva na silnici (asfalt – Polák) a silnice byla zelená. Naštěstí každý ví, že nepřilepená travní vlákna lze odsát vysavačem. Z praktických důvodů je vhodné vysávat přes odstřižek manželčiných punčocháčů, vložených do sací hadice. Mám takovou redukci od Micro-Mark, se kterou to jde báječně. Takto zachycenou trávu – protože to je vlastně směska všech odstínů a délek – si schovávám zvlášť v pytlíku. Není problém i tuto směsku znovu použít. A ještě, nedoporučuji vysávání uspěchat. Je potřeba nechat lepidlo dostatečně zaschnout aspoň jeden den, protože jinak si neflokovaná vlákna vysajeme a trávník vypadá jako moje pleš.

Keře a stromy

Stran výroby keřů pro mne byla užitečná studijní cesta do Napajedel. Pavel Haertl nám tam ukázal, jak z Polákova Naturexu vytváří keře. Moc chytrá metoda. Připravujeme její publikování.
Také úprava čínských stromečku barevnou molitanovou drtí je užitečná metoda. Ale stromečky budu na modul D instalovat až opravdu nakonec, protože bych je při další montáží určitě olámal.