Honzíkovy vláčky

Motorák M124 Komarek v měřítku N ze Studia JJ3D

Autor: Jan Hlaváček, Jan Plutnar Vydáno: 4.5.2023

Na stránkách Honzíkových vláčků jsme o skutečném i modelovém motoráčku s parním pohonem M124 Komarek už několikrát podrobně psali. Stačí se proklikat k článkům ZDE, ZDE a ZDE. Všechny příspěvky jsou doplněny bohatou fotodokumentací. Pokud jde o modely, tak prvenství (v publikování) už nikdo nevezme Pavlu Haertlovi, jehož Komarka v měřítku TT představujeme ZDE. Psal se rok 2016. Zmiňujeme tam vizi, že modely tohoto sympatického motoráčku v dalších měřítcích budou jistě brzy následovat. Tak rychle to ale nebylo..

  První N-kový model, digitalizovaný, ozvučený a s kouřovým generátorem představil Karel Brejša – ZDE. Jednalo se ale jen o zdařilou napodobeninu Komarka, protože za základ karosérie byl vzat německý model hodně podobného stroje, který byl do tvarů Komarka upraven. Nicméně, důležité zkušenosti se stavbou byly na světě.

  Tento příspěvek je věnovaný kompletní výrobě a prototypovým zkouškám modelu M124 v měřítku 1:160, tentokrát z naší „domácí dílny“ JJ3D, ale hlavně poznatkům z montáže. Hned úvodem je nutné uvést důležitý fakt, že hlavní břímě práce leželo na bedrech Dr. Jana Plutnara. My ostatní kolem něj jsme měli pouze „hlas poradní“, a to ještě jen v dílčích otázkách. 🙂 Dále sestavený popis se de facto týká dvou samostatně probíhajících montáží. Proto se na některých místech píše o „modelu ad A.“ (Plutnar) a „modelu ad B.“ (Hlaváček).

Zadání

  Vycházeli jsme z úvahy, že

• model v měřítku 1:160 bude mít dokonalou podobnost s originálem M124.001 v jeho současné podobě,
• vytištěné budou jak díly karosérie, tak pojezdu, včetně drobných dílů a některých převodových kol,
• drobné komponenty (zejm. loukoťová pojezdová kola) budou pořízena z náhradních dílů fy Arnold,
• bude použit motor coreless 12V a některé převody od firmy Tramfabriek,
• model bude sestaven v analogovém i digitálním provedení; u digitalizované verze nebyl kladen důraz na ozvučení a instalaci kouřového generátoru,
• jako vždy bude zhotoveno jen několik prototypů.

  Základní koncepce modelu vychází z naší vize, že budoucnost kusové, max. malosériové výroby spočívá v kvalitním 3D tisku nejen karosérie modelu, ale i hlavních dílů pojezdu (samozřejmě kromě motorku, některých převodových kol, náprav či pojezdových koleček). Naším výrobním prostředkem je profesionální taiwanská stereolitografická tiskárna původně určená pro výrobu dentálních náhrad aj. Velikost její pracovní plochy bohatě stačí pro N-kové modely. Prodává a servisuje se v Česku, zde dostupné jsou i potřebné pryskyřice. Právě zkoušení nejvhodnějších pryskyřic pro železniční modely, aby byla zaručena jejich tvarová stálost a dostatečná pevnost, vč. potřebných barev, bylo dosti náročné a dá se říct, že to je naše současné know-how. Při výrobě prototypů modelů tímto způsobem nemůže být řeč o cenové efektivitě, která naopak musí zajímat výrobce při opakované výrobě.

  Dlužno dodat, že při stavbě modelů vycházíme z běžných a léty praxe osvědčených modelářských postupů, s vědomím toho, že 3D tisk umožňuje i použití dílčích metod, které by jinak byly mimořádně obtížně realizovatelné. Patří k tomu například i vakuové tvarování čelních panoramatických oken modelů aj.

Zhotovení podkladů pro 3D tisk modelu M124 Komarek

  Je samozřejmé, že základem pro počítačové vytvoření 3D předlohy musí být kvalitní původní výkres(y), ideálně doplněné množstvím jeho detailních fotografií. Obvykle se výkresové podklady dají sehnat, byť to nebývá jednoduché. V případě motorového vozu M 124.001 za nás většinu badatelské práce provedli pánové Zdeněk Hrdina, Ludvík Losos a Jan Palas, takto spoluautoři obsáhlého pojednání o parních motorových vozech „Komarek“ číslo 1 a 2, publikovaného v roce 2014 v časopise Svět železnice. Na obr. 1 je kopie továrního výkresu zmíněných vozů včetně zanesených konstrukčních změn spočívajících mj. ve změně stanoviště parního kotle. Tento výkres, původně v měřítku 1:20, jsme pak po digitalizaci použili jako podklad pro vytvoření samotného 3D modelu (v měřítku 1:100). Bylo ovšem nezbytné pečlivě ověřit rozdíly mezi konstrukcí lokomotivy tak, jak byla popsána ve výkresu a jejím skutečným stavem, ve kterém je provozována v současnosti. Zmíněná změna stanoviště parního kotle se zvnějšku projevila přesunutím komínu dále od čela vozu, v průběhu času došlo také ke změně vzhledu větracích otvorů plynových lamp osvětlujících interiér vozu. Původní verze motorového vozu měla také částečně odkrytou zadní plošinu (tzn. bez dveří) a podobně. K tomuto účelu nám posloužila řada fotografií jednak veřejně dostupných v hlubinách internetu, jednak vlastnoručně pořízených v prostorách depozitáře Železničního muzea NTM v Chomutově. Takto nahromaděný materiál nám posloužil jako podklad pro vytvoření digitálního 3D modelu.

Obr. 1 – Kopie továrního výkresu parního motorového vozu Komarek

.

Výroba hlavních dílů modelu

  Výroba modelu především spočívala ve zhotovení 3D výtisku karosérie, „ověšené“ všemi detaily (světla, komíny aj.), které lze bez obav o ulomení či poškození při další montáži vytisknout jako součást karosérie.

Obr. 2 – Grafická předloha karosérie modelu M124 (v programu CAD)

.

  V případě Komarka byly zvlášť tištěny rámy do oken (čtyři různé velikosti), které po nabarvení byly kus po kuse vlepovány do okenních otvorů. Tento postup zvyšuje optickou hodnotu modelu. Dále dva světlovody, vytištěné z průsvitné pryskyřice, které se vkládají v závěrečné fázi montáže zevnitř do otvorů pro světla. Model lze díky tomu osvětlit použitím LED SMD 0603. Poslední díly patřící ke karosérii jsou přední a zadní schůdky pro pravou a levou stranu karosérie, které se až nakonec montáže přilepí zespodu na karosérii. Tyto díly (stejně jako kulisy kol, imitace parního stroje aj.) jsou vytištěny z černé pryskyřice, čímž odpadá nutnost jejich barvení.

Obr. 3, 4 – Výtisk karosérie v 3D tiskárně (při pohledu na pravý a levý bok)

.

  Druhou zásadní sérií tištěných dílů tvoří sestava pojezdu. Skládá se z rámu, držáků dvojkolí a čtyř velmi jemných dílů, o kterých už byla řeč v předešlém odstavci, imitujících kulisy brzd a pérování kol, parní stroj, nádrž na vodu aj. Dva zbývající díly této sestavy jsou nárazníky na trámci, které se přilepují k rámu až v závěrečné etapě montáže.

Obr. 5 – Hlavní díly karosérie a pojezdu

.

  Relativně samostatným dílem je přesný odlitek přítěže z Woodova kovu, jenž se pokládá na rám pojezdu a díky přesnému tvaru není nikterak fixován. Drží na svém místě mezi stěnami karosérie.

  Součástí sestavy modelu je coreless motor 12V, dva mosazné šneky prům. 4 mm, délky 4 mm, s otvorem 1,5 mm, dvě distanční trubičky prodlužující osičky motorku, dvě tištěná šneková kola posléze nalisovaná na osu dvojkolí a několik metrických šroubků a matiček M1,4.

Zde dvě poznámky: Zaprvé, kompletní dvojkolí, vč. loukoťových kol a ocelové osy (prům. 1 mm) byly získány z výprodejního skladu fy Arnold. Zadruhé, jelikož žádný tuzemský dodavatel převodů pro železniční modely nebyl schopen vyrobit úzká šneková kola s požadovaným počtem 19 zubů, ale hlavně středovým otvorem pro osu 1 mm z delrinu, byla šneková kola prostě a jednoduše vytisknuta. Jejich cena se tak snížila z desítek korun na pár haléřů. Naše původní obavy o pevnost takto vyrobených kol (ve smyslu opotřebení či možného praskání při lisování na osičku) byly vzápětí rozptýleny praktickými pokusy a několikahodinovým intenzivním zátěžovým testem celého převodového ústrojí.

  Coreless motorek je uložen v přesně definovaném lůžku ve dně rámu, které jej jistí proti osovému posunutí nebo pootočení. Obě dvojkolí zespodu přidržují držáky přišroubované k rámu šroubkem M1,4. Jejich matice jsou uloženy v lůžku v rámu a zalepeny vteřiňákem. V závěrečné fázi montáže modelu je vhodné převody a lůžka pro osy dvojkolí promazat jemnou vazelínou. Nikde tam totiž nejsou ložiska a kromě toho použitá pryskyřice není dostatečně „samomazná“.

Barvení karosérie a zasklení okenních otvorů

  Jak už je uvedeno, kromě karosérie a rámů oken není model potřeba barvit, protože na pojezd a detaily byla použita černá pryskyřice. Pro karosérii bylo při rekonstrukci originálního vozu v depu v Českých Velenicích doporučeno toto barevné schéma (viz datový list):

• střecha – šeď střední RAL 7005, resp. ČSN 1100,
• boky karosérie – zeleň vagónová RAL 6005, resp. ČSN 5700,
• rámy oken nemají barvu definovanou – odstín barvy byl určen přirovnáním vzorkovnice barev Vallejo k vozu deponovanému v depu NTM v Chomutově.

  Jak známo, při naší práci většinou používáme barvy Vallejo. A ty jen zřídka kopírují mezinárodní normativy barev RAL a samozřejmě už vůbec ne normativ ČSN. Tudíž námi zvolené odstíny byly po konzultaci se Zdeňkem Krušinským zvoleny takto:

• střecha – Vallejo MODEL Air 71.049 (Sea Grey), barva ředěná ředidlem 71.361 (poměr 10 kap. barva/5 kap. ředidlo – podle hustoty barvy),
• boky karosérie – Vallejo 70.970 (Deep Green), barva ředěná ředidlem 73.524 (poměr 10/10 kap. – podle hustoty barvy),
• rámy oken – Vallejo 70.953 (Flat Yellow), ředidlo 73.524; natíráno malým plochým štětečkem (ve dvou vrstvách).

Obr. 6 – Ukázka „hledání“ nejvhodnějšího barevného odstínu mezi barvami Vallejo (autor Zdeněk Krušinský)

.

  Popis barvení modelu Komarek by nebyl úplný bez uvedení přípravy modelu k barvení, druhů základových barev a způsobu maskování. Zkušený modelář může tuto kapitolu přeskočit, protože se přiměřeně opakuje u všech jiných tištěných modelů.

1. Vytištěná karosérie M124 se nemůže pískovat, protože by došlo k poškození imitace prken skládaných svisle (na originále vozu). Lze ji ale jemně přebrousit smirkem pod vodou.

2. Karosérii je potřeba zbavil zbytků podpěrných sloupků z tisku (vevnitř) a zabrousit na brusném papíru hrubosti 240 na rovné podložce spodek karosérie. Vnitřní hrana karosérie se po obvodu strhne pilníkem, kvůli budoucímu snadnému zasazování pojezdu a přítěže.

3. Karosérie se opatrně vyčistí zubním kartáčkem a zubní pastou zvnějšku i zevnitř a opláchne se pod tekoucí vlažnou vodou.

4. Karosérie se omyje v isopropylalkoholu a hned osuší.

5. Fakultativní doporučení: Karosérie se nastříká základovým nátěrem Tamiya Color for Plastics TS-27 ve spreji, odstín matně bílá (pro plastové povrchy). Barvu je vhodné nechat 12 hodin proschnout při pokojové teplotě.

6. Pokud se nástřikem dokonale nezakryjí „moaré“ („letokruhy“) na střeše způsobené vrstvením materiálu při 3D tisku, je možné tato místa přebrousit brusným papírem zrnitosti 1200 – 3000 pod vodou.

7. Další nástřik se udělá základovou barvou Vallejo Surfacer (bílá, šedá), která by měla plochu sjednotit.

Obr. 7, 8 – Barvy Vallejo vybrané pro nástřik střechy, boků a rámů oken

.

8. K nástřiku střechy se použije barva Vallejo MODEL Air 71.049. Touto barvou se může vystříkat i vnitřek karosérie (světlý odstín). Doporučujeme 12 hod. proschnutí, aby se při následném maskování, resp. odmaskování barva nesloupala.

9. Před nástřikem boků karosérie zelenou barvou je potřeba střechu dokonale a přesně maskovat. Vhodné jsou k tomu pásky Tamiya různých šířek doplněné v obtížnějších místech krycím maskovacím tmelem Vallejo Liquid Mask 70.523 (nebo obdobným).

Poznámka: Praxí ověřená metoda maskování spočívá v tom, že nejdříve se na budoucím styku různých barev aplikuje úzká páska (do 2 mm), která se nalepí – v daném případě přesně podél okapu kolem celé střechy. S úzkou páskou se lépe manipuluje. V obloucích/rozích se páska na dvou, třech místech zevnitř oblouku nastřihne do cca 2/3 napříč, čímž se páska lépe vytvaruje a přilepí. Následně se plocha střechy zakryje páskou větší šířky (musí se lepit s překrytím pásky úzké), aby nikde nezbyla nepokrytá plocha střechy. Přilnutí pásky je nutné zkontrolovat těsně před stříkáním!

Obr. 9, 10 – Ukázka maskování a postupného stříkání barev

.

10. Na obtížně přístupných místech je současně vhodné aplikovat Liquid Mask 70.523. Takovým místem je např. přední a zadní část střechy nad kabinami, kde je střešní lampa a páska zde nemusí dokonale střechu zakrýt. Stejně tak komíny nad parním kotlem etc.

  Páska a Liquid Mask se opatrně sejme asi po 5 hodinách od stříkání. Pozor na stržení okraje nanesené barvy. To se občas stává, když tam je větší vrstva ještě neproschlé barvy.

11. Nastříkání boků karosérie se provede barvou Vallejo 70.970.

12. Barvení okenní rámů je vhodné provést ještě ve chvíli, kdy nejsou vystříhány z tiskových aršíků (obr. 8). Barvu Vallejo 70.953 (Flat Yellow) je možné nanést malým plochým štětcem. Aršíky s rámy na podložkách je nutné před barvením odmastit, např. v isopropylalkoholu (a osušit).

13. Rámy se vyštipují ostrým skalpelem, nebo ještě lépe kleštičkami od Micro-Mark (# 82393) těsně před jejich lepením do okenních otvorů v karosérii. Konstrukčně jsou rámy vytištěny tak, že se snadno vejdou do otvorů (jsou o 0,05 mm v obou rozměrech š/v menší než otvor), takže nemůže dojít k jejich zničení při vmačkávání do otvorů.

14. K jejich fixaci se ale musí použít hustší lepidlo (nikoliv řídké vteřinové lepidlo). Jako nejvhodnější se jeví transparentní lepidlo Revell Contacta Clear 39.609, jinak doporučované pro lepení akrylových folií do okenních otvorů modelů (po vytvrdnutí nejsou patrné stopy lepení).

Obr. 11, 12 – Na rubu okenního rámu jsou patrné zbytky od 3D tisku (viz šipky), které je nutné zbrousit; vlepování rámů do oken jde výborně lepidlem Revell Contacta Clear

.

15. Rámy se musí (po nabarvení a před vlepováním) zbavit z vnitřní strany zbytků odštípnutých podpěr přebroušením na jemném smirku (hrubost 3000). Lze to udělat opatrným přetažením rámu bříškem prstu po smirku.

16. Vhodný způsob lepení rámů do okenní otvorů: Na hrot plastové (nebo injekční) jehly se nabere nepatrné množství lepidla a krouživým pohybem se opatrně nanese na stěny okenního otvoru. Platí „méně znamená více“! Tj. raději opakovaně nabírat lepidlo a postupně jej nanášet, jak zaplácnout otvor velkou kapkou. Stejně se potřou boky rámu uchopeného v pinzetě. Rám se pomocí pinzety vloží do okenního otvoru a pinzetou či obdobným nástrojem se aretuje do správné polohy, což se kontroluje pohledem z několik stran. Rám musí lícovat s plochou boku modelu. Útržkem papírového ubrousku se setře event. přebývající lepidlo.

Obr. 13 až 16 – Karosérie s vlepenými rámy připravená na zasklívání oken

.

17. Zasklívání oken. Zaprvé, k zasklívání oken by se mělo přistoupit až po dokonalém vytvrdnutí lepidla, kterým se fixovaly rámy od okenních otvorů. Za druhé, volba fólie použité na zasklívání bude nejspíš záležet na praxi a zkušenostech modeláře. Doporučených materiálů je hodně. Někdo upřednostňuje tenké fólie z bonboniér, někdo má vyzkoušené fólie, do kterých někde balí řezané květiny.

Poznámka: Vyzkoušeli jsme zajímavou profesionálně vyráběnou fólii fy RAYFILM. Prodává se v „lepších“ papírnictvích ve formátu A4 (10ks) i A3. Fólie je určená pro tisk etiket v laserových, resp. ink-jet tiskárnách. Dodávají se v matném a průsvitném provedení, navíc s přednaznačeným formátem štítků (různé velikosti), nebo kotoučů pro polep CD. Důležité je, že rubová strana fólie je lepivá (viz dále).

  Vyzkoušeli jsme typ R0306.1123G, tj. matná průsvitná fólie pro laser tisk. Fólie má tloušťku 0,07 mm, i s nosnou papírovou vrstvou je celková tloušťka 0,18 mm. Aplikace pro laserový tisk není naprosto důležitá.

  Fólii jsme nařezali na proužky (8 mm cca podle výšky oken)¹⁾. Délka odřezku byla upravena podle rozměru série oken, které jsme chtěli překrýt. A nyní pozor: Z nosné papírové vrstvy jsme sejmuli samotnou fólii (jde to snadno), uchopili je v pinzetě a zevnitř karosérie ji instalovali přes okenní otvory – lepivou stranou k vnitrní stěně. Dokonalému přilepení na místo jsme si pomohli plochým štětečkem s tvrdými štětinami. Samozřejmě, v okenních otvorech (zvenku) je nyní fólie svojí lepivou vrstvou. Lepidlo bude následně zakryto vrstvou lesklého laku (Vallejo), který bude na boky modelu nanesen před aplikací obtisků. Takže, do přestříkání lesklým lakem je nutné dávat pozor na dotyk prsty, zaprášení apod. A tomu se říká finta, ne? 🙂 V okně je super tenká fólie, matná, díky své lepivé vrstvě dokonale přesně fixovaná na správném místě. Pravda, instalace fólie do čelních okenních otvorů, oblouků v rozích apod. je obtížnější. Ale jde to.

___________________________

1) Pozor, fólie zevnitř přilepená přes okna ke karosérii může při sestavování modelu bránit vsunutí přítěže, protože přítěž je rozměrově velice přesně přizpůsobená karosérii (zevnitř) a i nepatrně silná fólie může zavazet. Proto lze ustřiženou šířku fólie korigovat na 7,5 mm a zasunutí přítěže vyzkoušet.

18. Na modelu je po odmaskování střechy nutné dokončit nabarvení světel (lamp) na čelech vozu a pod střešním okapem černou a stříbrnou barvou (ručně štětečkem). Kdo si chce pohrát, může instalovat i černá madla pod okny a svisle u vstupů do vozu (nejspíš z tenkého drátku). Připomínáme ale: „Méně znamená více!“

19. Před nalepením obtisků (sadu pro M124 nabízí Martin Palaščák) se doporučuje plochy pod obtisky přestříkat lesklým lakem.

20. Po nalepení obtisků je pak třeba celý model přestříkat matným lakem (někdo použije lak lesklý). Vždy je důležité před stříkáním model zbavit drobných nečistot (prachu). Nejsou vidět, dokud se model nevyfotí.  🙂

21. Schůdky je vhodné přilepit, jak už je uvedeno, až zcela nakonec montáže modelu, po vyzkoušení jeho funkčnosti. Není nic snazšího, než je ulomit při jakékoliv demontáži, manipulaci apod.

Sběr napájení

  Po dokončení karosérie, vč. nabarvení a zalepení rámů oken, je na řadě sestavení a oživení pojezdu, vč. instalace dekodéru. Všechny vytištěné díly se nejdříve opět dokonale očistí a zkontroluje se, zda někde nezůstaly zbytky po 3D tisku.

  Nejobtížnější z oživení pojezdu je zhotovení systému sběru napájení a jeho instalace v rámu pojezdu. Vyzkoušeli jsme dva odlišné způsoby.

A. Jednak s využitím tenkých fosforbronzových plíšků, které se shora dotýkají okolků kol a jsou k nim přitlačovány pružinkami (z motorků fy Fleischmann, kde mají funkci přítlaku uhlíků). Obdélníkové plíšky jsou umístěny v domečcích zhotovených při tisku zespodu v rámu. Plíšky jsou na úzkých koncích vyhnuty, aby v domečcích pružily. Do jejich středu, skrz otvory v rámu, situované přesně nad kolečky, se dotýkají zkrácené pružinky, připájené na podélné MS lišty instalované na obou bocích rámu, ke kterým jsou připájeny vodiče (červený a černý) od dekodéru. Lišty jsou odizolovány nevodivou páskou, která brání zkratu od přítěže, jež leží nad nimi.

Obr. 17 – Sestava modelu A. Na snímku je patrný (zleva) dekodér, kondenzátor, pomocná deska plošného spoje, pod tím přítěž a pod ní rám

.

B. Druhý způsob sběru napájení spočívá ve využití fosforbronzové struny prům. 0,35 mm (prodává Fohrmann.de) fixované v mosazném profilu tvaru „U“ rozměru š=1,6 a v=0,9 mm, délka 36 mm (dále jen „držák“). Konce strun se budou dotýkat každého kolečka těsně vedle okolku. Držáky jsou pochopitelně dva, položené podélně na rámu 3 mm od jeho okraje. Nezakrývají montážní otvor, kterým se připevňuje karosérie k pojezdu. K jejich instalaci jsou využity otvory pro pružinky situované v rámu přesně nad kolečky v rozteči 31 mm (viz první způsob snímání napájení výše). Držák má proto provrtané otvory prům. 1 mm ve stejné rozteči. Těmito otvory jsou prostrčeny a cínem připájeny kratičké měděné trubičky (prům. 1/0,3 mm, d=3 mm), které budou fixovat vedení struny. Na otevřené straně „účka“ je trubička zabroušená s okrajem, od rovné plochy profilu „U“ směrem ke kolečku vykukuje délkou 1,5 mm (přesně!!). Po sestavení (vložení držáku do rámu) je konec trubičky těsně nad okolkem ve středu pojezdové plošky kolečka.

Obr. 18 – Detail držáku fosforbronzové struny

.

  Fosforbronzová struna je dvakrát ohnuta do pravého úhlu v rozteči 31 mm, konce jsou prostrčeny Cu trubičkami a zkráceny na cca 10 mm. Struna je v „účku“ zaletována cínem, současně jsou zde připájeny vodiče (červený a černý). Struna je (de facto na čtyřech místech nad kolečky) ohnuta do boku, a doladěna tak, aby se s dostatečným přítlakem dotýkala kolečka (ne okolku).

  Po vyzkoušení je držák přilepen k rámu kvalitním dvousložkovým epoxidovým lepidlem. Kvůli pojištění izolace jsou držáky přetřeny izolačním lakem.

Obr. 19 až 22 – První dva snímky ukazují rám zespodu a shora, vč. uložení corelles motorku, další dva snímky ukazují konstrukci a usazení držáku fosforbronzové struny

.

Úprava přítěže

  Odlitek přítěže se v případě zhotovení sběru napájení ad B. musí vyfrézovat kvůli držákům sběru napájení. Bez možnosti přesného frézování strojní frézkou jsme vybrousili celý střed přítěže ručním nářadím do hloubky cca 1,5 mm. Celé dno bylo izolované kvalitní izolační páskou.

  Při kontrolním sestavování modelu došlo i na jemnou úpravu šířky přítěže.

Instalace dekodéru

  Nejdříve je nutné uvést, že výběr dekodéru pro tento byť malý model nebyl z hlediska velikosti kritický. V modelu je relativně dost místa. Ani množství funkčních vývodů nebylo důležité, protože s instalací osvětlení aj. funkcionalit se nepočítalo.

  Je notoricky známo, že N-kové modely na dvou nápravách, anžto mají malou hmotnost, mají potíže s překonáváním sebemenších nerovností kolejiště, zejm. pak míst křížení, výhybek apod. Zastaví je ale i neviditelné zrnko prachu na kolejnici. Profesionální výrobci tento neduh řeší výrobou karosérie ze slitiny kovu, čímž docílí větší hmotnosti modelu. Amatéři přidávají přítěže, jak jen to jde. Byly pokusy s volným zavěšením jedné z náprav, aby kola lépe kopírovala nerovnosti. Něco funguje, něco méně.

  Přestože dovažování bylo v nedávné době nahrazeno, nebo alespoň „vylepšeno“ elektronikou, konkrétně instalací kondenzátoru(ů) do obvodu s funkčním dekodérem, jak jsme o tom ostatně několikrát psali i na stránkách Honzíkových vláčků – např. ZDE nebo ZDE, také ZDE nebo ZDE, kupodivu nebyly publikovány nápady, že by „pomocný“ kondenzátor byl připojen přímo k lokomotivnímu dekodéru. A přitom výrobci loko-dekodérů takovou možnost u svých výrobků už dávno připouští. Pravda, ne všichni. Ale třeba Doehler-Haass to dovoluje i u svých jednoduchých a malých dekodérů DH05C, které jsou svými rozměry vhodné pro N-kové modely. Jak jsme vyposlechli od moudrých hlav, většina u nás běžně užívaných dekodérů (ZIMO, ESU atd., atd.) takovou funkcionalitu má. A zapojení je věru prosté, i když některá doporučení uvažují při propojení kondenzátoru k dekodéru s nutností diody a odporu. Důležité je, aby měl dekodér výstupy plus (+) a GND.

  Jindra Fučík k tomu uvedl, že „záleží na tom, jakou kapacitu toho kondenzátoru máš. Pokud je ve stovkách μF, lze ho k dekodéru připojit bez odporu/diody. Větší kapacitory diodu a odpor potřebují“.

  Navíc dohledal v originálním manuálu firmy, který před lety sám překládal pro tehdejší české zastoupení firmy, (obr. 23), že dekodér DH05C připojení kondenzátoru připouští a vyznačil tři místa, kam se dá kondenzátor připojit. Jako nejlepší se jeví vývody na rubu dekodéru, označené jako VS (resp. +) a GND. A tak bylo provedeno připojení kondenzátoru 220 μF/25V.

Obr. 23 – Dekodér DH05C od firmy Doehler-Haass s vyznačením možností připojení kondenzátoru (viz text) – zdroj: J. Fučík

.

  Honza Plutnar použil pro svůj model ad A. dekodér jiného výrobce a připojil kondenzátor 330 μF/16V (obr. 17). Z testů obou modelů vyplynulo, že kondenzátory rozhodně zlepšily spolehlivost jízdy, nicméně větší kapacita kondenzátoru modelu ad A. nebyla rozpoznatelná. Důležité je, že toto zapojení funguje. Není od věci připomenout, že rozhodující při instalaci bude fyzická velikost kondenzátoru, tj. aby se vešel do karosérie modelu. Oba použité kondenzátory mají de facto stejný rozměr, a tudíž s nimi nebyly problémy při instalaci.

  Shodou okolností ve stejný čas na účelnost kondenzátoru v obvodu dekodéru upozornil Petr „Jacek“ Smutek ve svém posledním příspěvku M 240.0 MTB TT, úprava osvětlení – ZDE. Na požádání mi poslal odkaz na firemní článek fy ZIMO, kde se o tématu píše podrobně.²⁾

  Dekodér samotný je pro snazší manipulaci připájen k velmi jednoduché desce plošného spoje. Ačkoliv model má přípravu na osvětlení (světlovod) a bílý a žlutý vývod dekodéru je k dispozici, modely jsme zatím neosvětlovali.

_______________________________

2) http://www.zimo.at/web2010/products/energiespeicher.htm

.

Montáž

  Definitivní montáži modelu předcházely jízdní testy pojezdu. Nejdříve bylo proměřením vyzkoušeno, jestli funguje sběr napájení. Neobešlo se to bez změny předpětí struny dotýkající se koleček (model ad B.). Po přeměření na testovací stolici ESU byl připojen dekodér a následovaly jeho zkoušky. Model bez karosérie se nerozjel. Jako příčina nefunkčnosti byla zjištěna špatná kluznost jednoho dvojkolí v pomocném rámu. Pomohla demontáž, uvolnění otvorů výstružníkem a namazání všech převodů a kluzných ploch. Při testech byla kvitována mizivá hlučnost soukolí. Jízda byla testována v různých režimech rychlosti a přes různé výhybky a křížení trati. Kondenzátor u dekodéru se velmi osvědčil.

Obr. 24, 25 – Na snímcích je patrné vyústění fosforbronzového drátu zespodu (šipky) a lůžka pro uložení dvojkolí, které je třeba jemně namazat vazelínou

.

Video I. – Testovací jízdy pojezdu bez nasazené karosérie – ZDE

  Při nasazování karosérie u modelu ad B. byl zjištěn neočekávaný (ale logický) problém. Správnému nasazení karosérie vadily montážní packy na vnitřní straně karosérie, které se opíraly o podélné „U-profily“ pro sběr napájení (držák). Packy bylo nutné zbrousit o cca 1 mm, čímž ale došlo k disfunkci autorem zamýšleného sešroubování karosérie s pojezdem. Tento problém byl opraven nahrazením metrických šroubků samořeznými šroubky většího rozměru a opravou pacek (navršením materiálu z dvousložkového tmelu a vytvořením otvoru pro samopřezný šroub).

  Zcela v závěru montáže byly přilepeny nárazníky s trámci k rámu, do svých míst v pojezdu byly instalovány brzdové kulisy kol, parního stroje a nádrže na vodu. Ke karosérii byly přilepeny schůdky. Závěrečné focení a pořízení videa už byla jen třešinka na dortu.​

Obr. 26 až 29 – Model po konečné montáži a při testovacích jízdách.

.

Video II. – Testovací jízdy modelu M124 Komarek v měřítku N – ZDE

.

Závěr

  Nezbývá než vyslovit velké poděkování a pochvalu kolegovi Honzovi Plutnarovi za jeho skvělou práci na přípravě a výrobě tohoto modelu.

 

Foto a animace hlav, J. Plutnar

.

 

Rubrika: Analog - digitál, Digitalizace trakčních vozidel, Dreziny, jeřáby aj., Lokomotivy, Mechanika, MODELY, Modely vozidel, ZPRÁVY
Počet přečtení: 4 022 | Tisknout: | Poslat: