Honzíkovy vláčky

Návštěva muzeí osobních a nákladních vozidel Tatra v Kopřivnici; marné je zde t. č. hledání Slovenské strely

Autor: Jan Hlaváček Vydáno: 3.8.2022

Být v Beskydech a nenavštívit muzea Tatrovek v Kopřivnici (množné číslo je namístě) – to by byl pro každého modeláře neodpustitelný hřích. Stejně jako navštívit Valašsko a neochutnat tamní „pravou“ slivovici. Oboje a mnohem víc jsme toho stihli při letošní dovolené tam, kam nemáme možnost se často vracet. Je tam ale krásně. Následující fotoreportáž jen stručně připomene skvosty vyrobené za více jak sto let v Kopřivnické automobilce a dochované jen díky obětavé práci jedinců. Čtěte dodatek na konci.

  Nedávno jsem digitalizoval všechny své osmimilimetrové filmy z pradávných dob a našel jsem mezi nimi i dokument o „exkurzi do Tatry, n. p.“, kam jsme se někdy v polovině 60. let min. st. vypravili coby studenti strojařské průmyslovky za Žďáru n/S. Vůbec nic si z té anabáze nepamatuji. Za těch více jak padesát let od mé poslední a jediné návštěvy se v Tatře událo neskutečné množství věcí, které nehodlám popisovat. Ostatně ani pro to nemám podklady. Víme jen, že moc nechybělo a vlivem jistých mocností (a mocnářů) už by tato legendární značka nejlepších nákladních aut světa neexistovala a kdoví, jestli by byla k vidění v muzeích. Naštěstí, aspoň částečně došlo k reinkarnaci výroby náklaďáků s nenapodobitelnou koncepcí a historii se zde také věnují mírou více než obvyklou.

Muzeum nákladních automobilů Tatra

  Muzeu náklaďáků (oficiálně „Muzeum nákladních automobilů Tatra“) má teprve ani ne roční historii. Oficiálně bylo otevřené 17. listopadu 2021 v rekonstruované budově bývalé slévárny automobilky Tatra v Kopřivnici, jak se lze dočíst ZDE. Ta hala je impozantní. Nepočítal jsem to, ale podle oficiálních údajů zde na ploše přes 5000 m2 stojí ve světlech reflektorů více jak 80 nákladních vozidel Tatra. Jádro expozice tvoří původní sbírka Jiřího Hlacha (1947-2020), soukromého sběratele, kterou od něho podnik Tatra získal v roce 2015. Zvolené datum otevření muzea nemá nic společného s událostmi roku 1989, ale s datem nečekaného úmrtí tohoto významného člověka.

Jiří Hlach byl vyučený automechanik, v produktivním věku pracoval jako řidič autobusu a kamionů. Po převratu 89´se stal v Českých Budějovicích jedním z prodejců vozidel Tatra. Celý život sbíral a renovoval stará vozidla, zejm. značky Tatra, a to jak osobní, tak i nákladní. Rozrůstající sbírku měl na zahradě, ve vlastních garážích či u známých. Nakonec se mu podařilo získat bývalou tovární halu v Trhových Svinech, kde na začátku července 2011 zpřístupnil své exponáty veřejnosti. S přibývajícím věkem a ubývajícími silami však pro svou kolekci hledal zájemce o její koupi. V roce 2015 se dohodl s českými majiteli Tatra Truck, a.s., a téměř kompletní sbírka se stěhovala rok na to do Kopřivnice, kde se posléze stala základem expozice nového Muzea nákladních automobilů Tatra. Slavnostního otevření muzea se však bohužel Jiří Hlach nedožil, neboť 17. 11. 2020 náhle zemřel.1)

  *    *    *

  Návštěvníci expozice nového muzea jsou vedeni logickou cestou vývoje nákladních automobilů značky Tatra, tak jak plynuly roky. Správnější by asi bylo začít naši reportáž u osobáků. Ty jsou ale dnes umístěny v de facto „jiném“ muzeu, nesoucím název „Technické muzeum TATRA“, jehož provozovatelem je Regionální muzeum v Kopřivnici, o.p.s., – ZDE. V druhé části reportáže se podíváme i tam.

  Je logické, že výroba nákladních aut přišla na řadu v původně Ringhofferově fabrice (Ringhoffer-Werke A.G.) až po prvních zkušenostech s výrobou osobních aut. To už také asi konstruktéři měli první zkušenosti s dnes světoznámou tzv. „tatrováckou koncepcí“ vozu, tj. s nosnou rourou, na které jsou zavěšeny poloosy a motor s převodovkou. I když, jak je v expozici vidět, první náklaďáky ještě měly rám.

  Druhý nepřehlédnutelný moment, který lze na historických exponátech vysledovat, je snaha výrobce vyhovět v každé době vojákům. Samozřejmě, Tatrovky byly a jsou stavěné pro středně těžký a těžký terén. Vidět zhmotněný um tehdejších konstruktérů, jak třeba vyřešili připojení třetí nápravy na „rouru“ tak, aby byly zachovány parametry stálého záběru a současně vyklápění poloos, to je pro bývalého průmyslováka balzám na oči.

  Třetí tatrovácký symbol je vzduchem chlazený motor. Odjakživa až do nedávné doby tomu tak bylo. Nemám právo a ani nechci v nejmenším polemizovat o vodou chlazených motorech snad amerického výrobce, kterými jsou osazovány některé současné nákladní vozy, protože o nich nic nevím a s žádným šoférem, který s nimi jezdí, jsem neměl příležitost hovořit. Znám ale jednoho prodejce, který krčí rameny a křivý tvář do podivné grimasy, když na toto téma svedu řeč. No, pravda je ale taková, že tatrovácký vzduchem chlazený motor se stále vyrábí a do jedné z řad Tatrovek se montuje. V této souvislosti jsem nostalgicky vzpomněl na jednoduchou opravu zadřeného pístu ve válci u „mého“ OT 64 (SKOT) prakticky v polních podmínkách, když k takové události na vojně došlo. A zuřil jsem u exponátu posledního vývojového prototypu vzduchem chlazeného motoru, který je v muzeu vystaven! Bohužel, vyrábět se prý už nebude.

  A konečně. Za asi ne poslední symbol nákladních vozů Tatra považuji jejich všestranné využití. Pro přepravu zboží na silnicích i v terénu, vč. nadrozměrných nákladů, pro stavby v přírodě (přehrady, továrny, lomy, těžební terminály atd.), pro vojáky, pro hasiče, pro záchranáře, pro sportovní soutěže… Všechny tyto modifikace jsou v novém muzeu připomenuty. A bez příkras a ohýbání historie. Byly Tatry vyráběny pro německou armádu? Byly. A dojely až ke Stalingradu? Dojely. Byly neocenitelným pomocníkem při stavbách na věčně zamrzlé Sibiři? Byly. A mají tam dokonce postavený pomník! Byly nepostradatelné v jednotkách hasičů? Byly a jsou! Viz jejich současné použití při hašení lesního požáru v Česko-saském Švýcarsku.

  Tatra nezná bratra! Nestydím se tento stařičký slogan připomenout!

  Člověku proto ani nepřijde podivné, že velkou část expozice nákladních aut tvoří také originály (většinou renovované) různých expedičních a závodních vozů, které s našimi cestovateli a badateli objely svět. Vždyť právě tyto vozy posloužily mj. i nezbytnému výzkumu a testování. Samozřejmě, mám na mysli obě osmsetpětky pánů Hanzelky, Zikmunda a dalších členů dvou posádek, které objely Asii. Tatru z expedice Lambarene a další. Samozřejmě, stejnou ne-li náročnější roli pro výzkum a ověřování novinek splnily i závodní speciály, které proslavily posádky soutěžící na Dakaru (a jinde) v čele s již nežijícím Karlem Lopraisem (1949-2021).

  Velmi zajímavá je audio-video prezentace připomínající historii a rozsah produkce vozidel Tatra, kterou promítají na obřím panelu v zadní části haly. A už jen třešinkou na dortu je několik historických motocyklů vystavených na galerii. S tím nejmenším (Pionýr JAWA 555) jsem zajížděl čerstvý řidičák 🙂 .

Obrazová dokumentace (nákladní automobily Tatra)

 

Technické muzeum TATRA
(muzeum osobních automobilů)

  Hned pro pořádek uvedu pro neznalé poměrů v Kopřivnici, že je potřeba si před návštěvou tohoto severomoravského města zcela přesně ujasnit, kde je muzeum osobních a kde je muzeum nákladech vozů. Pro dámy v recepci to je sice „kousek“ od sebe, prý tak 10 minut chůze (bla, bla), pro některé místní (při zeptání se na ulici) to je taky oříšek. Největší potíž pro návštěvníka Kopřivnice je totiž veřejné orientační značením, za které by se někdo odpovědný z místní samosprávy měl stydět. Tak především: Pro řidiče přijíždějícího do Kopřivnice ať už od severu (od Ostravy) nebo od jihu čekají u silnice „místní cedule“ s nápisy „Muzeum Tatra I.“ a „Muzeum Tatra II.“. Kdo v tomto okamžiku ví (bez předešlého nastudování), že v Kopřivnici jsou muzea dvě, navíc co se skrývá pod očíslováním „I.“ a „II.“? Dále: V ulicích jsou na sloupcích orientační tabulky informující o důležitých místních objektech (policie, nemocnice, centrum, atd.), tak jak běžně všude jinde. Řekl bych ale, že jedna série rozcestníků je starší, druhá novější – rozhodně ale nejsou jednotné. Na těch původních směr k novému muzeu (náklaďáků) chybí; na nových sice jsou směry oba, ale těch nových ukazatelů je v obci tak třetina ve srovnání s těmi staršími. Takže – návštěvník tápe. No nic, všechno se dá vyladit…

  Ještě jednou tedy pro potencionální návštěvníky podle informace zveřejněné na webu Regionálního muzea v Kopřivnici – ZDE:

  Muzeum osobních automobilů Tatra – „Technické muzeum TATRA“ – se nachází v centru města, v budově Kulturního domu Kopřivnice, na adrese Záhumenní 367/1, 742 21 Kopřivnice.

  Zcela nové muzeum nákladních automobilů Tatra – „Muzeum nákladních automobilů TATRA“ – se nachází u zimního stadiónu Kopřivnice, na adrese Husova 1326/13, 742 21 Kopřivnice.

  Moje doporučení pro ty, kteří chtějí začít u muzea osobních aut (kvůli chronologii historické výroby) doporučují držet se označení „Muzeum Tatra I.“, resp. neopouštět centrum. Pohodlně se dá zaparkovat na parkovišti u jednoho velkého supermarketu v centru, leč za cenu přibližně stejnou, jako v Praze na Václaváku. Na prohlídku muzea osobáků stačí 1 – 2 hodiny. Vchod do muzea je schovaný za supermarketem. Světe div se – lístky pro obě muzea se dají koupit na jednom místě, říká se jim „okružní vstupenka“. Cena je vysoká, co je ale dneska levné.

  Odtud se dá pohodlně dojet k druhému muzeu (náklaďáků), které je za nádražím. I tam je dostatečně kapacitní parkoviště. Pěšky to je tak 20 minut do kopce. U tohoto muzea je také jednak samostatný pavilon pro Slovenskou strelu (viz dále), ale hlavně – restaurace pro utahané návštěvníky.

  V muzeu osobních vozů Tatra je ve velmi zdařilé expozici k vidění všechno to, co v Tatře (a před jejím vznikem, tj. v Ringhofferových závodech) vzniklo. Od Presidenta přes všechny modely Tatrovek, vč. Tatraplánu, T 603, 613 až dejme tomu po T700. A to ať už sériově vyráběná auta, nebo ta, která vznikla jen v prototypech (sanita, drezína aj.). Jsou zde všelijaké vojenské speciály, závodní vozy, ale i produkty určené pro letectví. Jestliže jsem výše odhadl čas prohlídky na hodinu až dvě, tak podrobná prohlídka (s prostudování všech popisků) samozřejmě zabere celý den.

  Popisovat jednotlivé exponáty nemá cenu, trošku víc možná napoví obrázky. Nostalgicky jsem postál u „svého“ fantasticky zrekonstruovaného stříbrného Tatraplánu, který byl vlastně mým prvním autem (byť v modré barvě), za jehož volant jsem usedl před 52 roky. Co na tom, že se ve skutečnosti vyráběl v Mladé Boleslavi? Trošku mne iritovalo, že na dominantnějším piedestalu hned vedle Tatraplánu se otáčí speciální unikát vyrobený pro Josifa Vissarionoviče Džugašviliho, u nás důvěrně známého „Pepu“ Stalina, který se v něm údajně nikdy nesvezl.

  Pro fajnšmekry nechybí řezy motorů, převodovek a náprav. Fajné, jak zpívá Jarek Nohavica.

Obrazová dokumentace (osobní automobily Tatra)

no images were found

.

Depozitář s národní kulturní památkou – motorovým vlakem „Slovenská strela“

  Co si budeme povídat, do Kopřivnice jsem se vydal hlavně proto, abych na vlastní oči uviděl Slovenskou strelu, kterou už jsem popsal v měřítku 1:160 – ZDE. Utřel jsem ovšem nos, jak se lidově říká. Hala totiž zela prázdnotou. Chabou náhradou bylo vozítko pro děti vzdáleně připomínající strelu 🙂 .

   Ač už mám informaci, co a kde se s ní vlastně stalo, vyzkoušel jsem si PR v muzeích. V recepcích obou muzeí shodně tvrdili, že motorák byl vyroben pro dálkové a rychlé jízdy (to je pravda). Zatímco teď se s ním při všelijakých prezentacích jezdí po vedlejších tratích, pomalu a tudíž motory jsou přehřívané. A to se jednomu z nich prý stalo osudným. Nevydržel. Motorák je t. č. v dílnách se svěšenými podvozky a poškozený motor se údajně opravuje. Tak snad se z toho provozovatel Slovenské strely poučí.

  Tak či onak jsem nevěděl (a možná se tato informace bude hodit budoucím návštěvníkům), že termín vstupu do depozitu Slovenské strely je nutné si rezervovat předem ve vyhlášených termínech a počítat s tím, že sem platí zvláštní vstupenka. A velmi důležité! POZOR: Prohlídky Slovenské strely neorganizuje Muzeum nákladních automobilů Tatra (které stojí cca 20 m naproti), ale několik kilometrů vzdálené partnerské Technické muzeum Tatra (muzeum osobních vozů). To jenom pro doplnění absurdistánu, za který se někomu mohou zdát kopřivnické atrakce.

  *    *    *

  Shodou okolností, když jsem vydal tuto reportáž o návštěvě kopřivnických muzeí TATRY, vyšel v Magazínu PRÁVO (tuším z 6. 8. 2022) článek od Jiřího Sotony „Tatra: Rodinné stříbro, které se rádo ušpiní“. Stejný článek byl publikován na webu Novinky.cz – ZDE. Je to velmi zajímavé čtení, ostatně jako vše ostatní, co Sotona napíše.

  Autor měl na rozdíl od mne možnost získat informace přímo od současného vedení podniku; já jako běžný návštěvník expozic muzeí v Kopřivnici (a města) jsem pochopitelně totéž viděl zcela jiným pohledem. Nicméně jsem Jiřímu Sotonovi napsal dopis, jeho reportáž mu pochválil a s velkou nadsázkou připsal, že je škoda, že jsme nespojili síly (v psaní). Pan Sotona moji ješitnou poznámku pochopil správně a „odvděčil“ se mi sloupkem v rubrice „Z pošty“ (vyšlo 27. 8. 2022). O to jistě nejde, důležitější rozhodně je onen článek o současné Tatře – ZDE, na který tímto odkazuji pro ty, kteří ho nezaregistrovali.

Foto hlav
.

Rubrika: FOTOGALERIE, VARIO, Ze života (reportáže), ZPRÁVY
Počet přečtení: 6 856 | Tisknout: | Poslat: