Honzíkovy vláčky

Nové Údolí – nedávno konec světa, dnes otevřená cesta do Bavor. Ale jen pro pěší nebo cyklisty

Autor: Jan Hlaváček Vydáno: 25.4.2022

V krátké době po sobě jsem byl podruhé pozván štábem Zaniklých tratí z iDnes na natáčení dalšího dílu oblíbeného seriálu. Pravda, o spoluúčast jsem si možná trošku neskromně řekl sám, nicméně mi byla přidělena role konzultanta. O tomto šumavském místě s nezpochybnitelným geniem loci jsem už ostatně psal (ZDE) a něco o něm taky nastudoval, takže pár poznatků by se mohlo hodit.

Pošumavská jižní dráha není jen literární fikce

Pavel Kosmata, předseda spolku Pošumavská jižní dráha (ZDE), nás přivítal v Novém Údolí v pracovním, asi hodinu před polednem dne 20. dubna (2022). Zatímco on už od časného ráno sám samotinký pracoval na zvelebování svého zrealizovaného snu v podobě „nejkratší mezinárodní železnice na světě“ (o tom ještě bude řeč), my se v hustém provozu s mnoha kamiony (z Polska) proplétali z Prahy přes Strakonice a Vimperk až na hraniční přechod Strážný, a odtud po německé straně podél hranice do Haidmühle (Borské Mlýny) až na placené parkoviště (na soukromém pozemku) za obcí na dohled oficiálnímu pěšímu hraničnímu přechodu mezi Německem a Českou republikou.

Obr. 1 až 4 – Areál spolku Pošumavská jižní dráha v Novém Údolí

Obr. 5 – Konec žel. stanice Nové Údolí, ze které je vytažená kolej pro tři historické vagony Pošumavské jižní dráhy

Sluníčko se už zdárně prodralo ranními mlhami, které při zemi vytvořily rosu po velmi chladné noci. Rosa ale rychle osychá. Studená Vltava přitékající po německé straně mezi silničkou a státní hranicí už je zase po jarním tání ve svých březích. Neplechu ve vodním hospodářství přímo na hraničním přechodu ovšem udělal bobr, který se sem přistěhoval bůhví odkud. Tento stavitel vodních hrází se usídlil na Údolském potoce pár desítek metrů před soutokem se Studenou Vltavou, kterou potok napájí. Jižně od náspu vytvořil poměrně velikou hráz, jejíž koruna měří určitě přes 20 metrů a má naprosto přesný polokruhový tvar, stejně jako koruny přehradních hrází, které ukazuje v seriálu o českých přehradách Jakub Vrána (ZDE). S kameramanem Markem Šteklem pozorujeme hráz zadržující vodu a přemýšlíme, kde má asi bobr vstup do svého podvodního sídla v bláhové naději, že bychom jej snad mohli zahlédnout. „Kdeže, ten řádí v noci,“ opravuje naše chabé zoologické znalosti Kosmata. „Copak teď už je jeho jezero téměř vypuštěné, ale ještě minulý týden z něho tekla voda po asfaltce před německou celnicí. Volal jsem starostovi do Haidmühle, ať s tím něco udělají, nebo že jim voda podemele silnici. Tak přijeli a vybagrovali tuhle novou strouhu kolem náspu, kterou bobrovi vodu vypustili. Jsem zvědavej co udělá, až na to přijde,“ komentuje se smíchem situaci způsobem jemu vlastním Pavel Kosmata.

Do železniční stanice Nové Údolí zrovna přijel motorák (pravidelná linka od Stožce, resp. z Černého Kříže). Vystoupilo z něho asi pět lidí. Tři starší pánové zjevně nevěděli kudy dál, tak chvíli poseděli a posvačili. „Teď je tady ještě mrtvo, ještě máme zavřeno, ale sezóna už je na spadnutí, tak máme napilno všechno připravit,“ komentuje aktuální situaci Kosmata. „Hlavně musíme dát dohromady úplně z gruntu naše Muzeum,“ říká a vede nás dovnitř.

V jednom ze tří vagonů, vyčleněném pro muzeum, není pro všelijaké krámy na podlaze kam šlápnout. „Tady bude to, támhle to předěláme, tohle se odnese, sem dáme tamto,“ srší novými nápady předseda spolku, jenž tvoří nepočetná parta nadšenců, kterým toto místo učarovalo a jsou ochotní zde ve svém volném čase alespoň symbolicky navázat na velmi rušný život, který zde v tomto bohem zapomenutém koutu Šumavy panoval bezmála dvě století zpátky do té doby, než mocní panáci naplánovali „železnou oponu“.

Odstavené tři historické železniční vagony stojí na koleji vytažené ze stanice a tvoří de facto dominantu spolku. V muzeu Pošumavských železnic je soustředěn unikátní soubor dobových fotografií bývalého nádraží Haidmühle, velký trojrozměrný model bývalé osady Nové Údolí a další zajímavosti. V červeném vagonu označeném jako Krčma vagon si návštěvník může dát svačinku a koupit si zde pohlednice, mapy, suvenýry a další výrobky. Svého času zde také bylo možné koupit publikaci „Historie železnice na německém území“, kterou napsal Honza Plutnar (ZDE) a kterou jsme v jistém počtu výtisků Spolku poskytli jako sponzorský dar. Prostřední zelený vagon je zbudován jako týl pro členy spolku a brigádníky.

Historie osady

Osada Nové Údolí (německy Neuthal) byla založena počátkem 19. století jedním z knížat rodu Schwarzenberků. V r. 1841 zde bylo 25 chalup a žilo zde 231 obyvatel (Němců i Čechů). Většinou se jednalo o dřevaře. Na začátku 20. st. (údaj z r. 1910) zde bylo 34 chalup a 271 stálých obyvatel. Po 1. sv. válce pak 35 chalup a 273 obyvatel. Od dávných dob zde bylo sídlo finanční stráže a četníků. V r. 1910 sem byla přivedena železniční trať z Volar, která přes Nové Údolí a Haidmühle pokračovala dál do Bavorska, až do Waldkirchenu a dále do Passau. Sloužila hlavně pro svoz dřeva, ale i pro osobní dopravu. Katastrofou pro obec i železnici byla 2. sv. válka. Nejdříve museli po Mnichovu odejít Češi do vnitrozemí, po válce zase Němci. Navíc hranice byla od r. 1945 uzavřena a vojensky střežena. Obec byla fyzicky zlikvidována mezi lety 1945–1950. Hnus! Do dnešní doby zůstala stát jen jediná stodola.¹⁾ Němci snesli koleje hluboko do svého vnitrozemí a pozemky pod tratí byly rozprodány soukromníkům. Dnes jsou znatelné už jen části tratě, o čemž ještě bude řeč. Na české straně byly kupodivu koleje zachovány a sloužily pro nákladní dopravu (svoz dřeva). Teprve v posledních třech dekádách byl obnoven i provoz osobních motorových vozů.

Zajímavý hraný dokument o této obci natočila v r. 2013 ČT2 – ZDE.

_______________________________

1) Volně podle „Zaniklé obce a objekty“ In: http://www.zanikleobce.cz/index.php?obec=6139

Nové Údolí ožilo

Jakub Vrána přicvaknul Pavlu Kosmatovi na klopu saka mikrofon a ten se okamžitě rozpovídal co je v areálu k vidění. Spontánně při svém vyprávění přechází ze současnosti do historie a zpátky. A jako dlouholetý pracovník dráhy samozřejmě zná naprosté detaily o zdejší železnici. Prostě, živoucí kronika.

Obhlídku „ztracené tratě“ začínáme jak jinak než na koleji vytažené k jihu ze zastávky Nové Údolí směrem k silničce spojující oba státy. Za silničkou, převážně ještě na území ČR, je zbytek původního náspu, jehož již neexistující pokračování se stáčelo dlouhým obloukem doprava mírným stoupáním. Za mostkem se zábradlím asi ve ¾ náspu, kterým protéká Údolní potok, už je Německo. Však je zde také důrazné upozornění v podobě cedule s nápisem „Pozor, státní hranice!“ Na obou stranách náspu jsou bílé hraniční kameny s příslušnými značkami a nápisy. Pod náspem na obou stranách jsou další kameny a dále v louce hraniční sloupky. Hranice tady po pár metrech kličkuje doprava doleva a zase zpátky. V každém ohybu linie je další hraniční kámen. Na mostku přes silničku vede hranice přesně uprostřed Údolního potoka. Silničku po obou stranách lemují hraniční sloupy, informační tabule, dopravní značky a stožáry se státními vlajkami. Jeden překrásně vybarvený sloup nás vrací do časů hodně vzdálených, když u nás ještě bylo království. Příchozí z Bavorska vítá „Země Koruny české“. „Ten aktuálně správný sloup neodolal zdejšímu drsnému počasí a státní správa nekoná, tak jsme ho jako zatvrzelý monarchista dočasně nahradil,“ směje se nad tou taškařicí Kosmata. V tomto svým způsobem „místě s rodokmenem“ ale nepůsobí nepatřičně.

Obr. 6 až 13 – „Nejkratší mezinárodní železnice na světě“, bobří hráz, vytyčená státní hranice a upozornění na vstup na území „Zemí Koruny české“

Právě na popisovaném náspu zbudovali nadšenci z Pošumavské jižní dráhy onu „nejkratší mezinárodní železnice na světě“. Měří 105 metrů a vede přes hranici. Přívlastek mezinárodní je tedy na místě. Dlužno dodat, že dalším jejím primátem je nadmořská výška (cca 800 m n.m.) a dále, že trať je v souladu s principy prosazovanými EU přísně ekologická: v jediné replice parní lokomotivy se topí trávou, kterou si ale cestující musí nejdříve nasekat na okolních loukách, a lokomotiva funguje na lidský pohon. Stejně jako drezína. (Takových legrácek, zejm. pro děti, je v areálu několik.) Trať je lepší vidět a zažít, jak popisovat. To, co se zde a v okolí odehrává se lze stručně dočíst na oficiální stránce Spolku – ZDE. Stejně ale žádná napsaná slova nedokáží vylíčit prožitek a atmosféru okamžiku.

Obr. 14 až 17 – A ještě pár momentek z místa s geniem loci

Vydáváme se po stopách ztracené tratě do Německa

Nejdříve se zajímáme, jestli by Bavoři měli zájem o obnovení tratě. Pavel Kosmata je k této tezi velmi skeptický. Kdo jiný než on, který má vše okolo historie a současnosti trati nastudované do detailu, to musí vědět. „Myslím si, že i když by Němci velmi snadno získali peníze z evropských fondů, o něco podobného nemají zájem. Jednak proto, že pozemky pod tratí jsou dnes soukromníků a co si budeme povídat, jaký by oni na tom mohli mít zájem? Žádný! Obec Haidmühle i ostatní na trase si dneska žijí poklidným životem a určitě by se těžce přizpůsobovaly davům turistů. Domorodci turisty de facto nepotřebují. Museli by pro ně znovu vybudovat obchody, parkoviště a tak dále. Na naší straně je národní park, tady by infrastruktura pro turisty být nemohla. A konečně, oni turisti nepřináší jen peníze, jak se stále dokola tvrdí. Vím o čem mluvím. Lidi se v davu chovají jako pr***. No a k nemnohým argumentům patří i to, že těleso trati bylo na velké části německého území přebudováno na cyklostezku. Takže, mám za to, že všichni jsou spokojeni s tím, jak to je dnes,“ uzavírá svoji úvahu Kosmata.

Přesouváme se pěšky na parkoviště a dozvídáme se, že právě přes něj kdysi vedla trať. Pavel Kosmata ukazuje kudy a kam pokračovala. Z úrovně cesty se na louce směrem k Haidmühle zvedá násep v délce několika desítek metrů. Místy je vysoký přes tři metry. V jednom místě jím protéká potůček. Jakub se k patě náspu prodírá hustým křovím, aby si natočil dílo lidí. „Vyzdění propustku je tak zarostlé, že ho nevidím,“ volá zespodu zklamaně. Napadá mne, že pro filmaře jsou kořením filmu pozůstatky práce lidí na trati v podobě kilometrovníků, nivelačních kamenů, propustků a mostků, nebo třeba i jen štěrku z podloží. Jakub mi to potvrzuje.

Obr. 18 až 21 – Pavel Kosmata ukazuje kudy se stáčela trať z Nového Údolí směrem k Haidmühle

Prodíráme se dál po náspu zarostlém náletovými křovinami a stromy, v řadě případů polámanými a napadanými jeden přes druhý. Úplný Boubínský prales. V jednom místě konečně nacházíme nivelační značku, podle které se kontrolovaly parametry trati. V další části násep přechází do zářezu. Tam kde se původní trať začne stáčet doleva je další násep vybagrován v délce desítek metrů a je zde pastvina. Nedaleko před obcí Haidmühle nachází Jakub kilometrovník, který je němým svědkem dávných časů. „Je to tak, že zatímco koleje, pražce a řadu jiných pozůstatků železnice lidé odstraní, nebo i ukradnou, kilometrovníky zůstávají,“ odhaluje svoji zkušenost Jakub. „Vykopat takový „patník“ je totiž mimořádně obtížné. A nám filmařům dokáže oživit film,“ dodává.

Obr. 22 až 29 – Tudy vedla železniční trať do Bavorska. Zůstaly jen zarostlé náspy, zářezy a zbytky štěrku. Nacházíme nivelační značku, ale kamenné propustky pod tratí už dokonale zarostly, jak na místě zjišťuje Jakub

Těšně před obcí je patrný poslední kousek náspu. Pak už jsou stovky metrů až k původnímu nádraží „Haidmühle“ zplanýrované plochy bez jediné známky kolejí. Podle map pořízených z leteckých fotografií zeměměřičů ze 40. a 50. let min. st. právě zde bylo poměrně rozsáhlé kolejiště.

Přecházíme po louce k nádražní budově, která je přestavěná na ubytovnu zahraničních dělníků, kteří údajně pracují ve zdejší textilní výrobně. Nezůstane to bez povšimnutí ostrahy podniku. Pán si přišel zkontrolovat, co se tam po louce potuluje za partičku s kamerami a foťáky. Všechno se ale v klidu vysvětlí.

Obr. 30 až 36 – Poslední stopy po trati před obcí Haidmühle (na původním náspu je cesta); naopak po kolejišti před nádražím už nezbylo nic; nádražní budova i celní sklad jsou ale krásně zrekonstruované

Vedle nádraží stojí rekonstruovaná bývala budova celního skladu. Okolo nádraží, což i dnes je krásná budova, vede „Nádražní ulice“. „Až tady na stanici v Haidmüle fungoval i český drážní úředník, nikoliv u nás dole v Novém Údolí. A samozřejmě zde byla celnice,“ vzpomíná na historii Pavel Kosmata.

Jdeme téměř na konec obce, kde je přes potok napájející zprava Studenou Vltavu krásně zachovalý most se třemi oblouky. Odtud je na tělese trati zbudována cyklostezka hluboko do vnitrozemí Bavorska. Jihovýchodním směrem odtud je krásně vidět Třístoličník (1302 m n.m.) a další hraniční šumavské vrcholy.

Obr. 37 až 42 – Most (nebo viadukt?) na jižním okraji obce Haidmühle jako němý svědek původní železniční trati. Odtud až do Waldkirchenu je místo trati cyklostezka. Most se tyčí nad pravobřežním přítokem Studené Vltavy (soutok na obr. 41), která teče severně po západním okraji obce a dál vpravo směrem k Novému Údolí

Nasedáme do auta a po místních „okreskách“ projíždíme bavorské obce, z nichž některými v minulosti vedla sledovaná železnice. S jednou zastávkou u obce Frauenberger, kde nám Kosmata ukazuje krásný vysoký silniční most, pod kterým vedla železnice, dojedeme až na nádraží ve Waldkirchenu. Stanice není obsazená. Všechno vypadá, jako by včera eisenboňáci odešli. Koleje pokryté rzí ale žalují, že zde už dlouho žádný vlak neprojel. „Tady už to funguje taky jenom v turistické sezóně,“ vysvětluje Kosmata a ukazuje, kde ze stanice vedly koleje směrem do Nového Údolí. „Tady vlastně trať od nás končila, kdo jel dál do Passau, musel přestoupit na jiný vlak,“ dodává. A právě tady dnes končí i cyklostezka začínající v Haidmühle, která na mapách nese název Drei Länder Radweg (Cyklostezka tří zemí).

Obr. 43, 44 – Okolo obce Frauenberger vedla trať po zachovalým silničním mostem

Obr. 45 až 52 – Železniční stanice Waldkirchen, kde původně končila trať z Nového Údolí. Dnes tady končí cyklostezka Drei Länder Radweg

Všechno má svůj konec

Uděláme zde bezpočet záběrů kamerami a foťákem a vracíme se zpátky do Česka. Co je v této části Bavorska nepřehlédnutelné je nebývalé ticho, které všude panuje. O čistotě a upravených návsích nemluvě. Předjaří na obou stranách hranice je už znát. Sem tam ještě podél zkoumaných náspů a zářezů leží zapomenutý sníh, ale stromy a keře už jsou plné rašících pupenů a na mezích a loukách jsou vidět první květy. A když se člověk zaposlouchá do vábení ptačích samečků? Ani se nám ze Šumavy nechtělo zpátky do „civilizace“.

Díl o ztracené trati za Novým Údolím vydalo iDnes ve svém seriálu ZDE.

Foto hlav

Zdroj: Pošumavská jižní dráha. In: https://noveudoli.eu/