Honzíkovy vláčky

Čisticí lokomotiva Fleischmann 7968 podruhé, aneb Hodně věcí je v ní jinak

Autor: Jan Hlaváček Vydáno: 8.6.2020

Před pěti roky jsem se na stránkách Honzíkových vláčků věnoval digitalizaci dvounápravové elektrické lokomotivy od fy Fleischmann (model 7968) – ZDE. V článku jsem porovnával rozdíly modelu určeného pro čištění povrchu kolejnic a podobného modelu uzpůsobeného pro provoz na modelové ozubnicové trati. Kromě jiného jsem detailně popsal digitalizaci této „čističky“ (jak ji budu v tomto článku dále označovat). Mělo následovat pojednání o dovážení modelu, ale stala se nehoda…

  Mašinka mi upadla, uštípnul se kousek střechy. To nebylo to nejhorší. Aby toho ale nebylo málo, při dalším testování shořel dekodér, protože jsem to přehnal s dodatečnou zátěží na střeše. Necitlivě jsem totiž kopíroval svého učitele.  Tak šla mašinka do „krabičky“ a s ní do skříňky s nedokončenými projekty… (A sám se divím tomu, kolik mezi tím uteklo vody.)

  Nebudu opisovat původní článek, ale z důvodů kontinuity nového textu se o některých již publikovaných pasážích zmíním.

  Především, dvounápravová lokomotiva má pochopitelně tendenci k výpadkům na kolejových přechodech (zejm. výhybky). Tato nectnost se zvýrazňuje po instalaci dekodéru. Na druhou stranu, krátký rozvor náprav a mezi nimi dva samostatné (navíc odpružené) brousící/leštící elementy nad každou kolejnicí jsou lepším řešením, než je tomu u jiných typů čisticích vozů (např. TOMIX – ZDE, LUX- Modellbau model 9470 – ZDE).

Elektrické propojení „čističky“ s dalším vozem se jeví jako velmi užitečné

  Pokud se někdo pustí do digitalizace tohoto modelu (třeba podle nabízeného návodu), vřele doporučuji nejdříve rozhodnout o elektrickém propojení „čističky“ s dalším vozem, který vypomůže se sbíráním napájení z dalších náprav.

  Jinými slovy, jsou dvě možnosti:

1. Buďto za „čističku“ zapřahat např. vysavač TOMIX – podrobně ZDE a ZDE – nebo klidně i jiný čisticí vůz, třeba již zmíněný LUX-Modellbau, ale v těchto vozech je nutné provést úpravu spočívající ve vyvedení napájení např. přes magnetické spojky – ZDE, vycházející z výborného nápadu magnetických spřáhel Honzy Plutnara – ZDE. (Jen na okraj dodávám, že Honza mezi tím zdokonalil pouzdra na magnetická spřáhla, resp. spojky vyráběná dnes metodou přesného 3D tisku, takže už nepraskají při zasunování neodymových magnetů.)

2. Také ovšem stačí za „čističku“ zapřahat obyčejný vagonek (sám jsem vybral jeden pěkný uzavřený vagon ve žluté barvě – viz obr. 1a, b). Je na něm ale potřeba udělat úpravu spočívající ve sbírání napájení pomocí fosforbronzových strun, a hlavně vyvést napájení přes magnetické spojky do „čističky“. Myslím si, že není třeba řešit spojení těchto vozů magnetickým spřáhlem, spojka bohatě stačí.

  Tato úprava – spočívající ve zvýšení počtu náprav sbírající napájení – výrazně zlepší bezporuchový provoz „čističky“.

Obr. 1a, b – Vagonek vybavený sbíráním napájení pomocí fosforbronzových strun spojený magnetickou spojkou s lokomotivou

.

Dovážení modelu. Ale nepřehnat to!!

  Jednou z dříve realizovaných, a nutno konstatovat, že podstatných úprav „čističky“, bylo dovážení modelu. Úprava vycházela z poznatků Karla Brejši, který zjistil, že „čistička“ měla problémy ve stoupání, když za sebou táhla vysavač TOMIX, a také že přítěž má pozitivní vliv na účinnost brousících/leštících elementů. Karel problém vyřešil jednoduše: Na mašince zlikvidoval pantograf a na střechu přidal pěkných pár gramů olova (obr. 2). Toto racionální řešení sice může estétům připadat jako devastace modelu, ale nám praktikům to bezvadně vyhovuje, neboť účel světí prostředky.

.

  Nechtěl jsem být papežštější než papež, ale povedlo se! Z liteřiny jsem slepil tři vrstvy, piloval a tvaroval vzniklý kvádr tak dlouho, až jsem měl zátěž dle své představy. Bohužel, velmi špatné představy. Olověný špalek jsem nabarvil, olepil nálepkami a připevnil po vzoru Brejši na střechu. Už když jsem ho před montáží zvážil a zjistil, že přítěž je dvakrát těžší jak samotná mašinka, tušil jsem, že je zle. Jenže bylo hůř. Při zátěžových testech ve stoupání, když mašinka za sebou ještě táhla vysavač TOMIX, se prostě neutáhla. Prsklo to, zasmrdělo a naštěstí shořel „jen“ dekodér. Motorek to vydržel. Tak tohle nebyl dobrý nápad.

  Následovalo dvojí zmenšení střešní zátěže. Nejdříve na polovinu (přítěž vážila 70,6 g) a pak ještě jednou (na 30,2 g). Začištění, nabarvení, polepení, připevnění. Teď už to myslím i slušně vypadá (obr. 4). Vagonek opatřený sbíráním napájení má kvůli lepší adhezi dodatečnou zátěž pouhých 7,1 g. Za tuto drobnou mašinku už nebudu zapřahat těžký náklad, jako třeba vysavač TOMIX, nebo jiný čisticí vůz. Ty může tahat jiná „těžkotonážní“ mašina. 

Obr. 3, 4 – Dodatečná zátěž na střeše modelu – vlevo původní úprava, která vedla ke zničení dekodéru; vpravo 2krát upravená hmotnost (po dvojím frézování snížena na 30,2 g)

.

Osvětlení zůstalo bez podstatných změn

  Ačkoli tato mašinka není z výroby vybavena světly, už dávno používám univerzální vlastnoručně navržené a profesionálně vyleptané DPS pro dvě LED (resp. dvě dvoubarevné LED) dole a jeden reflektor (obr. 5), které lze aplikovat v různých modelech. Rozvržení vyleptaných plošek (vodičů) umožňuje několik variant zapojení.

  Mojí fintou je (už jsem o tom dříve psal), že LED SMD jsou na DPS připájeny opačně, tj. svícením „do desky“ poté, co je DPS v místě připájení LED nejdříve provrtána. Obvykle na LED navazuje světlovod instalovaný v čelní stěně karosérie. Celá DPS je nakonec v několika vrstvách natřena černou barvou, aby se zabránilo parazitnímu vyzařování světla skrz laminát.

Obr. 5 a) až d) – Destička plošného spoje, která po osazení LED, rezistory a „ochrannou“ diodou zajišťuje osvětlení modelu; a) vyleptaný polotovar, b) otvory připravené pro připájení LED SMD, c) připájené LED SMD a rezistor (zde přilepená okna pro jiný model), d) schéma zapojení

.

  U „čističky“ jsem zvolil verzi (s ohledem na trvale zapojený vagon), kdy všechna tři světla budou svítit současně, ale jen ve směru jízdy dopředu (při posunovací jízdě dozadu osvětlení zhasne). Tato světla budou připojena k bílému vývodu dekodéru a budou zapínána tlačítkem F0. V CV33 tedy bude hodnota 1, v CV 34 hodnota 0.

  Žlutý vývod dekodéru bude ovládán tlačítkem F1 a bude rozsvěcovat/zhasínat maják. Ten jsem vytvořil z oranžové LED SMD, trubiček Evergreenu a světlovodu o průměru 1 mm. Světlovod prochází střechou a přítěží. Jelikož bude svítit (po zapnutí tlačítkem F1) jak při jízdě vpřed, tak i vzad, v dekodéru musí být v CV35 zadána hodnota 3 a v CV155 hodnota 2 (blikání; může být i hodnota 1, rozdíl je v rychlosti kmitání světla). Důležité je, aby v CV29 bylo povoleno svícení (hodnota 2). 

Instalace LED na DPS a jejich ochrana

  Ačkoliv odstavec pod tímto titulkem si lze snadno dohledat v předešlých statích, váženému čtenáři to usnadním jeho převzetím (ve zkrácené verzi).

  U „čističky“ jsem použil dvě žluté a jednu bílou LED v patici 0603. Jsou zapojené v sérii spolu s jediným rezistorem 560 ohm (obr. 5) a napájeny z bílého výstupu dekodéru. U majáku (oranžová LED SMD) je v sérii ke žlutému vývodu dekodéru rezistor 1k5 ohm.

  Podle doporučení Martina Pinty je vhodné – když není použitý plus výstup přímo z dekodéru (dle normy označovaný modrým vodičem) – že může být místo toho využit vývod černý nebo červený (z kolejí), ale zásadně přes „ochrannou“ (usměrňovací) diodu. Podle jiného doporučení (např. Jindry Fučíka) ona dioda není potřeba. Tak jak tak, v tomto zapojení jsem „ochrannou“ diodu použil, jak je vidět na obrázku. Tuto diodu jsem zapojil tak, že chrání nejen tři LED na popisované DPS, ale i další LED od majáku (viz schéma na obr. 5d).

Umístění a zapojení dekodéru

  Jakmile jsem přistoupil k řešení dodatečné zátěže podle konceptu Karla Brejši, tj. na střeše, přestalo mít cenu zabývat se „tovární zátěží“ uvnitř modelu. Ta byla stejně příčinou problémů při sestavování modelu kvůli svému „plovoucímu umístění“, jak to vymysleli konstruktéři modelu.

  Odstraněním této zátěže se úžasně zjednodušilo umístění dekodéru a následné sestavení modelu (nasazení karosérie na podvozek). Přesto přidám pár poznatků.

  Nově jsem do modelu použil dekodér cTelektronik DCX76z se šesti vodiči. Je opravdu maličký. Umístil jsem jej pomocí dvoustranné lepicí pásky na plošku, nad kterou byla původně zátěž. Přesně přiměřené vývody (červený a černý) jsem připájel k lištám sbírající napájení z kolejí. Následně jsem k téže liště připájel vývody od magnetické spojky (pozor na polaritu). K červenému vývodu ještě přijde připájet společný (anodový) vývod z DPS od LED SMD.

  Oranžový a šedý vývod dekodéru jsem připojil ke kontaktům motorku. Úpravu pomocné destičky s kontakty k motorku jsem dostatečně popsal v předešlé stati – ZDE.

  Aby se vodiče od LED SMD z přední DPS daly snadno protáhnou podél motorku do prostoru, kde je přilepený dekodér, vyškrábal jsem z vnějšku v bocích držáku motorku podélné drážky (dvě nalevo a jednu napravo), do kterých jsem před montáží kabiny tmelem přichytil vodiče bílý, žlutý a „plus“ (aby se neskřípaly mezi držákem a kabinou).

Sestavení modelu čističky

  Nebudu zakrývat, že sestavení lokomotivy Fleischmann 7968 osazené dekodérem, LED SMD na DPS a majákem byla doslova hodinářská práce. Samozřejmě, problémy dělaly vodiče. To je ale vždy. Je známé, že když se podaří všechno potřebné instalovat na pojezd a pak už se jen „přiklopí“ karosérie, všechno jde v pohodě. Ale jestliže jsou např. nějaká světla (maják, DPS s čelními světly) instalovaná v karosérii, jako v tomto případě, je sestavení modelu hororová záležitost s možným předpokladem, že se podaří někde něco uskřípnout. Bohužel.

Obr. 6 – Model připravený k sestavení. Dekodér (c) vlevo je přilepený dvoustrannou páskou na místě, kde bývala vnitřní zátěž. DPS s LED SMD je označena (a), k ní vede bílý vodič od dekodéru; dále smaltovaný drát od LED majáku k rezistoru (b) (který je přilepen na vnitřní boční stěně karosérie) a k němu je připájen žlutý vodič od dekodéru. Obvody světel a majáku uzavírá další smaltovaný „anodový“ drát, připájený k červenému vývodu z pravé koleje. Připojení ostatních vodičů od dekodéru je z obrázku patrné. V zadním čele karosérie je magnetická spojka (d), vodiče od ní jsou připájeny na červený a černý vývod od kolejí. Šipkou (e) je označena přilepená plastová přepážka, která brání vodičům, aby se zapletly do ozubených převodů. Šipkou (f) je označen podélný vryp v krytu motoru pro uložení smaltovaného drátu (dva další vrypy jsou na opačné straně krytu)

.

  O naprogramování dekodéru jsem již psal. Zbývá doladit rychlostní CVčka (CV2 – 6) a samozřejmě adresu modelu CV1.

Závěr a několik rad od kmeta 70+

  Jak píšu výše, nepopírám, že montáž kabiny/karosérie na rám, když jsou již připájené všechny vodiče od dekodéru, čelních DPS s LED SMD, event. dalších DPS, je obvykle (alespoň pro mne) nejsložitější etapa úpravy modelu.

  Problémy vždycky dělají vodiče (na některých spojích lakované drátky), které – ač zkrácené na rozumnou míru – zavazí. Praxí jsem přišel na to, že nejvhodnější je postupné pájení vodičů/drátů ve směru tzv. „od dekodéru k přípojným bodům“. (Abych byl správně pochopen: Zdeněk Slabý mi na jednom modelu ukázal opačný postup, kdy „tahal“ vodiče od přípojných bodů směrem k dekodéru, kde je pájel. Taky to jde.)

  Obvykle nejdříve přilepím dekodér na vhodném místě a připájím oba vodiče k motorku. Pak oba vodiče k sběracím ploškám z kolejí. To ale v případě, že dekodér je uložený na rámu, nikoliv v karosérii (což bývá málo kdy).

  Není dobré vodič ustřihnout „na knap“. Může se totiž snadno stát, že při odizolování konce se nám podaří tenký vodič přecvaknout. Nebo si ho nedobrovolně zkrátíme při začišťování konečku cínem, přičemž se spálí izolace. Apod. Nechat si v rezervě milimetr či dva je sichr. Naopak, zavazí zbytečně dlouhé konce vodičů. Naučil jsem se tedy udělat na vodiči těsně před místem připájení jeden „závit“, který v podstatě nezavazí, ale eliminuje nepřesnosti při dovedení vodiče na místo připájení. Vodič od dekodéru natáhnu nejkratší cestou k místu pájení (přičemž dbám, aby se vodiče příliš nekřížily), stočím ho okolo 2,5 mm vrtáku a teprve pak jej zkracuji, očistím koneček a připájím.

  V odizolovaném konečku vodiče (asi 1–1,5 mm) urovnám drátky, očistím je pájecí kapalinou a opatrně nanesu cín, resp. Woodův kov, abych nespálil izolaci. Tímto kovem také pájím vodič k pájecímu bodu. Woodův kov nevyžaduje vysokou teplotu páječky.

  V následující fázi zkracuji a pájím vodiče ke světlům apod. Při zkracování vycházím z nutnosti vměstnat vodiče tam, kde zbývá místo. A to je individuální. Finta s vytvářením „závitu“ (smyčky) u všech vodičů se mi jeví jako zdařilá.

  Tak hodně zdaru! 

Foto hlav

Poznámka Jana Plutnara:

  Fleischmann nabízel v r. 2019 i digitální verzi této čistící lokomotivy pod katalogovým číslem 796884 za lidových 175 EUR. Model je vybaven instalovaným dekodérem Fleischmann/Zimo MX617N a na eBay se dá stále občas sehnat.

Poznámka Bohouše Partyka: 

  Pokud jde o to, jestli je nebo není potřeba „ochranná dioda“, mám zato, že je. Tady má pravdu Pinta. LED dioda nesmí být připojována v závěrném směru (napětí opačné polarity tam může být z každé druhé půlvlny DCC). Obvykle má LED průrazné napětí do 10V – viz ZDE. Že to občas vydrží může být „lepší“ technologií diody nebo vnitřním zapojením dekodéru, kde dojde k usměrnění. Ale ušetřit 50 hal. a pak mít práci s opravou…? Mimochodem, doporučované vytvoření +pólu spočívá v použití dvou diod, každá anodou z jedné kolejnice, spojené katody pak vytváří onen „modrý“ pól. Ovšem, pro LED stačí skutečně jedna. Přidávám odkaz na obrázek na webu Martina Pinty – ZDE. Jde o vytvoření +pólu napájení, pokud ho dekodér nemá vyvedený na modrý vodič. Jedná se o dvě modře nakreslené usměrňovací diody. Doporučované jsou rychlé diody. 

  Oběma pánům kolegům děkuji za jejich rady, připomínky, doporučení a pomoc při dokončení modelu. 

  A ještě několik fotografií upraveného modelu:

.

Rubrika: Digitalizace trakčních vozidel, Lokomotivy, Soupravy, ZPRÁVY
Počet přečtení: 3 417 | Tisknout: | Poslat: