Honzíkovy vláčky

Nostalgická vzpomínka na Nagano 98´

Autor: Jan Hlaváček Vydáno: 6.4.2020

Tak už je to tady. Bourání začalo. Když jsme před dvěma lety z donucení opustili „naši základnu“, kterou se na dlouhé roky stala restaurace Nagano 98´, stále jsme živili naději, že snad ty zvěsti o bourání části Smíchova včetně nádraží jsou jen nějaké fámy. Bohužel nebyly. Arogance moci a peněž opět zvítězila!

Myslím, že ani pro neznalé místních poměrů nemusím vysvětlovat, že tento článek nebude o skvělé japonské olympiádě, kde nám cinklo hokejové zlato, ale o vzpomínce na restauraci stejného jména, která právě v těchto dnech bude srovnána se zemí.

Nemá cenu se vzrušovat faktem výstavby nové části města a ani jen chvilku pitvat plány devoleperů, kterým předchází zábor obrovské plochy na pražském Smíchově. Jestli chce někdo věřit nutnosti výstavby dalších strašně důležitých kancelářských objektů (jakoby už jich po Praze nebylo nadbytek), bankovních domů a jiných skleněných paláců pro kohosi, kdo bude zisky ukládat v zahraničí, tak ať tomu věří. Stejně tak se nemá cenu zamýšlet nad sliby výstavby nových bytů, protože na ty, které zde postaví, stejně běžný člověk nikdy nenašetří.

Obr. 1 – 4 – Pražský sport bar Nagano 98 začínají bourat. Nahradí jej nové Smíchov City. Zdroj: E15.cz – Michal Nosek, 26. 2. 2020 – ZDE

Když se začalo ukazovat, že tuto pověstnou smíchovskou hospodu (oficiálně byla označována jako sport-bar, i když jediným zde realizovaným sportem bylo vzpírání půllitrů) už nikdo nezachrání, původní majitel(ka) ji rychle opustil(a). Pak už se jen několik zoufalců v krátkých intervalech po sobě snažilo vydělat poslední penízky na vyhlášené značce. A podle toho to zde také vypadalo. Jednoduše řečeno, s úrovní restauračních služeb to šlo prudce s kopce. Najednou nešlo pivo vytlačit ze sudu, protože slečna, kterou v tom kdosi nechal plácat se, neuměla připojit bombu s plynem a tak dolovala pivo ze sudu metodou odkapávání. Půllitr za půl hodiny.. Jídelníček se scvrknul na několik nepoživatelných jídel. Zdravotně nejbezpečnější zbyly jen buráky nebo chipsy v pytlíku. No hrůza!

A tak jsme prostě jednou na pravidelnou „schůzi“ do Nagana už nepřišli.

Hledání nové „základny“ v okolních restauracích nebylo jednoduché. Po nějakém čase se totiž vždycky ukázalo, že úroveň pohostinství šla v posledních letech rapidně dolů, zatímco ceny za pivo i jídlo měly obrácený trend. A nebylo to v hospodách, kterým by hrozilo bourání. Vždycky, když jsme putovali o dům dál, zbyl jen povzdych: „Polrajcha na ně…“!!

Až přišel neviditelný a smrtící koronavirus…

… a s ním kromě zavřených hospod i milióny fórečků díky nebývale plodné lidové tvořivosti:

Obr. 5 – 6 – Lidová tvořivost na téma koronavir; Zdroj: Internet, neznámý autor

No, stejně ale bude zajímavé sledovat, jestli po odeznění stavu nouze se v našich hospodách něco změní k lepšímu. Spíš ale asi ne, protože lidé budou mít takový absťák, že zřejmě budou ochotní tolerovat cokoliv.

Než se tak ale stane, tak alespoň pár obrazových vzpomínek na to, jaké to v Naganu bylo ve „zlatých“ dobách, když jsme zde besedovali, hodně modelařili, testovali všechno možné, od nových elektronických obvodů, mašinek, vagonů, až po nejlepší skotskou whisku, a také slavili. A kde o nás pravidelně „pečovala“ servírka Alena a její kolegové (a před ní několik dalších slušných servírek, číšníků a kuchařů), kteří nám zde byli schopni udělat všelijaká kulinářská pomyšlení. Každoroční předvánoční husa nebo kachna se dvěma druhy knedlíků a dvojím zelím se staly pověstné…

Bohužel, zase přišlo na řadu moje časté povzdechnutí: „Všechno jednou končí..!“