Honzíkovy vláčky

Návěstidla v měřítku N metodou přesného 3D tisku

Autor: RNDr. Jan Plutnar, Ph.D. Vydáno: 2.1.2020

Každý železniční modelář při stavbě svého kolejiště dříve či později nevyhnutelně narazí na problém jeho osazení návěstidly. Milovníci gigantických měřítek jsou veskrze uspokojováni nabídkou hotových modelů návěstidel či jejich stavebnic produkovaných různými výrobci a víceméně běžně dostupných v mnoha modelářských obchodech. Ovšem sortiment tohoto druhu pro N-ormální měřítko prakticky neexistuje. Přesný 3D tisk nabízí možnost, jak potřebná návěstidla, či jejich části, vyrobit.

Sledujte prosím novou ANKETU (na pravé liště)

Pomozte nám zjistit zájem o návěstidla zhotovená metodou přesného 3D tisku

.

  Abychom byli přesní, nabídka návěstidel pro N-ko není úplně nulová, pánové z Klubu modelářů železnic v Brně (KMŽ Brno) již několik let nabízí stavebnice návěstidel typu SSSR v podobě mosazných leptů a Radek Mende svého času vyrobil podobné lepty návěstidel typu AŽD 70 (popsáno například ZDE). Nicméně pro méně zručné modeláře (jakým je například autor tohoto textu) představuje zkompletování titěrného leptu noční můru (vlastně jsem stavebnici od KMŽ Brno zahodil již ve fázi pokusu o smontování trafoskříně a plán na osazení kolejiště návěstidly odložil na neurčito…).

  Až v nedávné době jsem pracovně přišel do styku s polymerními 3D tiskárnami. Jejich využití pro účely železničního modelaření se diskutuje na mnoha frontách, i na těchto stránkách bylo stručně zmíněno, nicméně se ve valné většině omezuje na použití tzv. filamentových tiskáren, jejichž možnosti (ve smyslu tisku velmi drobných detailů nezbytných pro měřítko 1:160) jsou velmi omezené. Metody velmi přesného 3D tisku samozřejmě také existují, o své světlo na slunci zde soupeří stereolitografie s DLP tiskem (Digital Light Processing), který je někdy považován za odnož stereolitografie.

Stručně o principech 3D tiskáren

  Ze všech druhů 3D tiskáren, které dnes známe, se zde budeme věnovat pouze těm neprůmyslovým, a to takovým, které ke zhotovení modelu používají organické polymery. Z nich pravděpodobně nejrozšířenějším typem jsou tzv. filamentové neboli FDM tiskárny (FDM – fused deposition modelling) pracující na principu formování tištěného objektu z roztaveného termoplastu procházejícího jemnou tryskou (o průměru typicky 0,3 mm a větším). Termoplast (obvykle polylaktát – PLA či akrylonitrilbutadienstyren – ABS) je do tiskové hlavy dodáván z cívky v podobě vlákna o průměru několika milimetrů. Při samotném tisku dochází k jeho zahřátí nad bod tání a roztavený materiál je následně protlačen tryskou, jejíž průměr do značné míry určuje jemnost tisku. Při tisku nedochází ke změně chemické struktury materiálu, pouze ke změně jeho tvaru.

  Nejstarší metodou 3D tisku je již zmíněná stereolitografie (SL), jejíž princip se od principu funkce FDM tiskáren značně liší. Stereolitografie je proces formování pevného objektu z kapalného materiálu, který působením (obvykle ultrafialového) záření tuhne. Kapalným materiálem je směs světlocitlivých oligomerů a monomerů (a dalších aditiv, barviv atd.), označovaná též jako resin, ve které dochází působením zmíněného záření k nastartování chemické reakce – polymerace – a následnému ztuhnutí materiálu. Aby nedošlo ke ztuhnutí celého objemu této směsi, je třeba záření vystavit pouze její malou část, což je řešeno obvykle kombinací dvou faktorů – jednak mechanického vytvoření velmi tenké vrstvy kapalného resinu, a dále pak omezením osvětlované oblasti, které je realizováno buďto ve formě fokusovaného UV laseru (klasická stereolitografie, SLA), anebo ve formě LCD displeje (či jiné podobné matrice) podsvíceného UV diodami (DLP tisk).

  Možnosti stereolitografických tiskáren (ať SLA či DLP) (obecně) jsou rámcově velmi podobné a nebudeme zde příliš zabíhat do detailů. Spokojíme se pouze s konstatováním, že pro účely výroby doplňků k modelové železnici v měřítku 1:160 jsou jednoznačně vhodnější nežli tiskárny filamentové, zejména díky vyššímu rozlišení tisku (průměr bodu SL tiskáren se pohybuje v řádu desítek µm).

  Samozřejmě, jejich použití má svá úskalí. Prvním z nich je cena nejen samotné tiskárny, ale i materiálů používaných k tisku. Cena SLA tiskáren může být i řádově vyšší nežli cena FLM tiskáren (což je nepochybně dáno jejich složitější konstrukcí). Druhým z nich je nutnost dodatečného nemechanického zpracování vytištěného modelu – je z něj třeba odstranit přebytečný resin (obvykle propíráním v isopropanolové lázni) a také jej dovytvrdit pod UV lampou (byť často výrobci resinů tvrdí něco jiného). Zejména z tohoto druhého důvodu je vhodné mít takovou tiskárnu umístěnu v separátní místnosti, ideálně v dobře odvětrávané dílně.

  Není však třeba takové zařízení rovnou pořizovat, v dnešní době se (zejména v Praze) naskýtají možnosti jak k SLA/DLP tiskárnám získat krátkodobý přístup v rámci různých veřejných dílen, jako např. Prusalab.

  Velmi často je diskutována stabilita výsledného polymeru. Hlavními složkami resinů jsou obvykle akryláty (nejčastěji ve formě různých esterů akrylové kyseliny) a jejich oligomery, jejichž fotopolymerací dochází ke vzniku polyakrylátu. Jejich fotostabilita je relativně dobrá, u některých může časem působením světla docházet ke zhoršení mechanických vlastností, ale vzhledem k absenci mechanického namáhání zde tisknutých dílů, nepředstavuje tato změna zásadní problém.

Příprava předlohy pro SLA tiskárnu

  Stejně jako u rozšířenějšího FLM tisku i pro SLA tiskárny slouží jako zdroj informace pro tisk soubor formátu .stl (který původně pro potřeby stereolitografie vznikl). Pro samotný návrh 3D předlohy byl zvolen robustní, volně šiřitelný program OpenSCAD, ve kterém je pro výstavbu modelu použit skriptovací jazyk, umožňující přesnou parametrizaci struktury modelu.

  Pro první pokusy jsem zvolil geometricky jednodušší návěstidla vzoru AŽD 70, v základní podobě jedno až pětisvětelná. Jako předloha posloužily výkresy porůznu posbírané po internetu. Rozměry modelu odpovídají skutečné předloze zmenšené v měřítku 1:10 (centimetry ve výkresu odpovídají milimetrům v modelu) a po dokončení byly dále šestnáctkrát zmenšeny. Výjimkou je samozřejmě tloušťka materiálu (v reálu plechu u starších a plastu u nově instalovaných návěstidel), kterou bylo třeba patřičně zvětšit tak, aby po zmenšení 1:160 bylo stále ještě co tisknout. Výsledná tloušťka stěn vytištěných modelů je pak 0,1 mm, což je pro jejich soudržnost dostatečné.

Obr. 1 – Předloha pětisvětelného návěstního štítu s UR3 vytvořená v programu OpenSCAD

.

  Vzhledem k tomu, že hotový výtisk nevyžaduje další kompletaci (na rozdíl od mosazných leptů), pokusil jsem se i o výrobu návěstidel s dodatečnými prvky jako je proměnný tvarový ukazatel PUR či ukazatel rychlosti UR3, a to i v kombinaci se šestisvětelným návěstidlem. Proměnný ukazatel samozřejmě není v modelu proměnný, nicméně lze vytisknout návěstidlo s jedním znakem ukazatele PUR, případně se třemi rychlostními pruhy.

  V zadní části návěstního štítu jsem vytvořil pouzdro pro umístění svítivých diod (LED) s oddělenými částmi pro jednotlivé svítilny (kvůli omezení prosvítání mezi svítilnami je celé zadní pouzdro rozděleno horizontálními přepážkami).

Obr. 2 – Hotové návěstní štíty návěstidel vz. AŽD 70. Velikost čtverce na papíře je 5 mm

.

  Během zkoušek s prvním kompletně sestaveným prototypem se ukázalo, že stínidla svítilen zmenšená přesně v měřítku, jsou příliš dlouhá a značně limitují viditelnost jednotlivých světel. V další prototypové verzi jsem tedy stínidla zkrátil o třetinu, čímž se viditelnost výrazně zlepšila (zde je třeba podotknout, že na možné problémy s délkou stínidel mne upozornil konzultant hned ve chvíli, kdy prototyp uviděl).

  Dalším negativním poznatkem bylo, že stěny modelu, přestože jsou zhotoveny z černého resinu, jsou částečně průsvitné a je třeba jak vnitřní stěny pouzdra pro LEDky, tak spodní strany stínidel, přetřít vrstvou černé barvy, která tento problém odstraní.

Trpasličí návěstidla AŽD 70

  Od těchto návěstidel jsou odvozena i trpasličí návěstidla stejného typu, tedy AŽD 70. Jejich konstrukce je samozřejmě možná i ze zmíněných mosazných leptů, ale v tomto případě se jedná o práci ještě titěrnější než v případě velkých návěstidel. Navrhl jsem tedy trpasličí návěstidlo jako nedílnou součást pouzdra pro destičku plošného spoje, a to ve dvou základních verzích – trpasličí návěstidla dvou a třísvětelná, stojící na ocelovém stojanu a návěstidla vícesvětelná, stojící na betonovém soklu.

Obr. 3 – 3D CAD model trpasličího návěstidla vz. AŽD 70 (vlevo) a hotové modely v různém provedení (vpravo)

.

  Identickým způsobem byla navržena a zhotovena návěstidla ČSD starších vzorů (SSSR a AŽD 65). Na rozdíl od návěstidel AŽD 70 jsou však v zásadě třeba pouze dvou a třísvětelné štíty (plus jednosvětelné reflektory vz. SSSR pro samostatnou přivolávací návěst). Díky dostatečné jemnosti litografického tisku lze návěstní štíty zhotovit včetně takových detailů jako jsou zpevňující montážní pásky. I zde existují dvě varianty s různě dlouhými stínidly s tím, že stínidla zhotovená přesně v měřítku mohou částečně omezovat viditelnost světel (byť v míře menší, než v případě návěstidel vz. AŽD 70).

Obr. 4 – Návěstní štíty vz. SSSR a vz. AŽD 65. Předloha třísvětelného štítu vz. SSSR (vlevo) a hotové modely, vz. AŽD 65 (vpravo nahoře) a vz. SSSR (vpravo dole), vždy ve variantě odpovídající realitě spolu s variantou zkrácenou

.

  Stejně jako v případě návěstidel vz. AŽD 70 lze i u těchto návěstidel zhotovit trpasličí varianty, a to jak ve variantě s upevněním na betonový sokl, tak ve variantě závěsné. 

Obr. 5 – Trpasličí návěstidla vz. SSSR

. 

Navržení spodní části návěstidel

  Po dokončení horní části návěstidel přišla řada na jejich spodní část – trafoskříně a betonové sokly, samozřejmě s pouzdrem pro umístění potřebné elektroniky. Pouzdro je navrženo tak, aby pojmulo jednu destičku plošného spoje o velikosti 5x15x0,6 mm. Jeho vnější průměr je 6 mm a je dlouhé 18 mm, montážní otvor pro jeho umístění lze velmi snadno vyvrtat 6 mm vrtákem. Plošný spoj zmíněné velikosti je dostatečný buďto pro umístění potřebného počtu rezistorů nebo pro umístění S-COM dekodéru (s čipem v MSOP pouzdře), anebo pro obvod s jedním až dvěma WS2811 čipy v MSOP pouzdře, které jsou řízeny z Arduina. Pro návěstidla s větším počtem svítilen (pěti nebo šestisvětelná s UR3 či PUR) jsem pouzdro upravil tak, aby při zachování vnějšího průměru a délky poskytlo dostatek místa pro dva plošné spoje. Je samozřejmě možné skrytou část soklu navrhnout tak, aby poskytla dostatek prostoru pro umístění již existujících dekodérů. 

Obr. 6 – Všechny zhotovené typy soklů s trafoskříněmi. Zleva vz. SSSR, AŽD 65 (jedna a dvě skříně), AŽD 70

.

Montáž návěstidla

  V této části si na pětisvětelném návěstidle vz. AŽD 70 popíšeme úskalí montáže modelů. Hlavními potřebnými částmi jsou návěstní štít, stožár (ocelová trubička ø 0,8 mm), sokl s trafoskříní, plošný spoj pro LEDky a plošný spoj pro řídící elektroniku. Model lze také doplnit stupačkami a montážními plošinami.

Obr. 7 – Základní díly potřebné pro zkompletování návěstidla (šipka upozorňuje na  otvor pro provlečení spodního svazku drátků)

.

  Prvním krokem bylo nabarvení viditelné části soklu (trafoskříně a betonového podstavce), montážních plošin a zabarvení vnitřní části návěstního štítu a spodních částí jeho stínidel, kvůli zamezení prosvítání světel. Následuje kompletace plošného spoje s LEDkami (v tomto případě 5 diod velikosti 1×0,5 mm – tedy v pouzdře imperiálního typu 0402) a řídícího obvodu založeného na čipu WS2811 (o jeho využití pro řízení návěstidel v kombinaci s Arduinem si možná povíme někdy příště). Pro napájení LEDek jsou vhodné pájitelné lakované drátky ø 0,1 nebo 0,05 mm (nezbytné v případě počtu světel většího než 5). Dobrá lupa je zde (alespoň pro mne) nutnou pomůckou.

Obr. 8 – Zkompletovaný řídící obvod (vlevo) a plošný spoj s LEDkami (vpravo)

.

  Plošný spoj osazený LEDkami a příslušnými vodiči pak byl napevno spojen s nabarveným návěstním štítem pomocí polystyrenového lepidla (polystyren rozpuštěný ve směsi ethyl a butyl acetátu), které nezasychá příliš rychle (díly lze beze spěchu slícovat) ani příliš pomalu (není třeba čekat na vytvrzení do dalšího dne). Hotový celek pak byl nabarven dvěma vrstvami šedé barvy (opět také kvůli zamezení prosvítání světel přes laminátovou destičku plošného spoje). Drátky připájené k destičce s LEDkami poslouží k vytvarování nosníků návěstního štítu. Nejprve bylo třeba je provléci otvory v trubičce představující stožár.

Obr. 9 – Zkompletovaný návěstní štít (vlevo) a návěstní štít po nasazení na stožár (vpravo). Horní část stožáru by měla být umístěna přibližně ve středu druhého spodního světla (šipka upozorňuje na  otvor pro provlečení spodního svazku drátků)

.

  Horní část stožáru má být umístěna přibližně ve středu druhého světla odspodu. Otvor pro provlečení spodního svazku drátků (viz červená šipka na obr. 7 a 9) je tedy třeba vyfrézovat s ohledem na umístění návěstního štítu do této polohy. U návěstidel vz. AŽD 70 platí, že střed spodního světla musí být umístěn 5300 mm nad patkou návěstidla, resp. 4650 mm nad temenem kolejnice. Převedeno do měřítka modelu to znamená 33 a 29 mm od patky návěstidla, resp. od temene kolejnice, délka použité trubičky by tak měla být alespoň 38 mm (výška betonového podstavce je 2 mm).

  Polotovar návěstidla bylo třeba navléci na sokl tak, aby bylo možné připájet konce vodičů k destičce s řídícím obvodem. Drátky byly voleny samozřejmě s dostatečnou rezervou, takže je bylo po protažení soklem třeba zkrátit tak, aby z trubičky přesahovaly cca o 1 cm. Po připájení návěstidla k řídící destičce byly z vodičů v horní části vytvarovány nosníky návěstního štítu a následně byly obaleny vrstvou polystyrenového lepidla (které vytvořilo podklad pro finální nanesení barvy).

Obr. 10 – Návěstidlo navlečené na sokl a připájené k řídící destičce (vlevo), funkční test téměř hotového návěstidla (vpravo)

.

  Nyní bylo možné destičku postupně zasunout do soklu a nastavit správně výšku stožáru a zafixovat kapkou vteřinového lepidla. Hrubá stavba návěstidla tak byla hotova, zbývalo jen model doplnit detaily v podobě stupaček, montážních stupaček (plošin) a obdélníkové tabulky. Prvním krokem byla instalace stupaček. Návěstidla tohoto typu mají stožár vybaven patnácti páry stupaček 133 mm dlouhých instalovaných s rozestupem 333 mm. V řeči měřítka 1:160 se jedná o titěrnosti 0,8 mm dlouhé s rozestupem cca 2 mm. Samozřejmě si lze těžko představit instalaci jednotlivých stupaček, nicméně jsem se inspiroval způsobem montáže, který je použit u leptu KMŽ Brno, a to pomocí dílu, který obsahuje jednotlivé stupačky umístěné v požadované vzdálenosti; po připájení na stožár se zbytek leptu odstraní. V mém případě jsem navrhl tisk, který umožňuje relativně jednoduchou instalaci návěstidla do správné polohy a po přilepení stupaček odstranění nepotřebné části pomocí žiletky. Model je třeba položit do připraveného dílu a pomocí vteřinového lepidla aplikovaného jehlou o velmi malém průměru (0,3 mm) stupačky přilepit. Zde bylo třeba postupovat s velkou trpělivostí tak, aby kapičky lepidla byly skutečně malé a nestékaly na dolní část stožáru. Lepení jsem opakoval třikrát (tzn. tři kapky lepidla na každou stupačku, další vždy po vytvrzení té předchozí).

Obr. 11 – Návěstidlo v pozici pro montáž stupaček. Protože je kratší než mělo být, jeden pár stupaček přebývá

.

  Spodní nosný díl byl po dostatečném vytvrdnutí lepidla opatrně odstraněn žiletkou (spoje mezi jednotlivými stupačkami a spodní nosnou částí jsou pouze 0,1 mm silné). Po nabarvení a instalaci montážních plošin bylo návěstidlo v podstatě dokončeno, posledním detailem byla tabulka s pruhy označujícími typ návěstidla, kterou jsem vyrobil z papíru z jedné strany natřeného šedou barvou a ze strany druhé příslušným vzorem červené barvy.

Obr. 12 – Dokončené návěstidlo

Obr. 13 – Příklady hotových modelů návěstidel různých typů

Obr. 14 – Pětisvětelné návěstidlo vz. AŽD 70 s rychlostním ukazatelem UR3 v měřítku 1:160

Obr. 15 – Hotové návěstidlo vz. SSSR, skutečná předloha (vlevo) a model 1:160 (uprostřed a vpravo)

Obr. 16 – Hotové trpasličí návěstidlo vzor AŽD 70 

.

Závěr

Závěrem lze konstatovat, že stereolitografický 3D tisk lze s úspěchem použít k relativně nenáročnému zhotovení modelů návěstidel v měřítku 1:160 s mnoha věrnými detaily, jejichž přítomnost byla doposud v N-omálním měřítku nedostupná. V kombinaci s miniaturními součástkami lze zhotovit i takové funkční detaily, jako jsou rychlostní pruhy a další ukazatele, které jsou součástí těchto návěstidel. V kombinaci např. s návěstními dekodéry P. Šídla tak lze mj. modelovat rychlostní návěstní soustavu i v našem malém měřítku. Samozřejmě, mimo zmíněných návěstidel je možné tuto metodu využít i k tisku dalších drobných doplňků, např. přejezdových výstražníků, různých trafoskříní atd.

  *      *      *

 

BOX

Typy světelných návěstidel používané v Č(SS)R

Vyčerpávající stať na zmíněné téma byla před několika lety publikována Ing. Englerem na webovém portálu vlaky.net – ZDE. V tomto boxu uvedeme pouhý souhrn konstrukčních rozdílů mezi jednotlivými typy používaných návěstidel. Světelná návěstidla používaná na československých a později českých železnicích lze rozdělit do tří hlavních konstrukčních skupin: 1. návěstidla typu SSSR, 2. návěstidla vz. AŽD 65 a 3. návěstidla vz. AŽD 70.

Vzor SSSR

  Pro návěstidla první skupiny byly použity oválné dvou a třísvětelné návěstní štíty široké 860 mm a podle počtu světel vysoké 1165 nebo 1470 mm. Pro dvousvětelné předvěsti byly použity delší trojsvětelné štíty s vynechaným prostředním světlem. Dodatečně montovaným samostatným bílým světlem pak byla realizována přivolávací návěst. Průměr vnějších čoček byl 212 mm, vzdálenost středů světel 305 mm, délka seříznutého konického stínidla byla 750 mm, jeho průměr na volném konci 350 mm. Stínidla byla stabilizována ocelovými páskami a byla skloněna o 2°35’ vůči vertikále a stejně jako čelo návěstního štítu byla černá. Celé štíty se montovaly na stožáry průměru 133 mm v délkách od cca 5 do 7,5 m, které byly objímkou uchyceny na vrchu litinové trafoskříně přišroubované na betonovém soklu. Pro přístup k návěstním štítům sloužil šikmo připevněný žebřík délky 4520 či 6320 mm. Celé návěstidlo bylo ze zadní strany natřeno šedou barvou, trafoskříň byla obvykle černá a stožár byl z čelní strany natřen bílo-červeně, modro-bíle, červeno-modro-bíle, šedě nebo bíle podle typu návěstidla. Od těchto návěstidel byla odvozena trpasličí návěstidla vynecháním návěstního štítu a zmenšením jednak průměru použitých čoček na 166 mm a také vzdálenosti mezi světly na 215 mm. Celé trpasličí návěstidlo bylo vykloněno o 5° oproti horizontále směrem vzhůru a bylo montováno přímo na betonový sokl nebo v podvěsu na ocelovou konstrukci.

Obr. 17 – Schémata různých uspořádání návěstidel vz. SSSR

.

Vzor AŽD 65

   Tento typ návěstidel byl vyvinut úpravou předchozího typu. Hlavní změnou bylo zúžení návěstního štítu na 622 mm, tím pádem i zmenšení výšky z 1165 na 985 mm a z 1470 na 1290 mm, další změnou pak bylo odstranění mohutné litinové trafoskříně a montáž stožáru návěstidla objímkou přímo na betonový sokl. Součástí této objímky byla i menší trafoskříň, která byla doplněna další skříní montovanou přímo na stožár a jejíž velikost se lišila podle počtu instalovaných transformátorů.

Obr. 18 –  Návěstidlo vz. SSSR (vlevo) a vz. AŽD 65 (vpravo)

.

Vzor AŽD 70

  Tento typ návěstidla byl nově vyvinut firmou AŽD v 70. letech 20. století; jedná se v podstatě o stavebnici, umožňující sestavení různých typů návěstidel prostou kombinací několika stavebních prvků. Základem jsou světla o rozměrech 270 x 305 x 240 mm (š v h) doplněné o boční štíty (celková šířka 600 mm) a stínidlo původně ve tvaru hranolu se zaoblenými stěnami, později ve tvaru seříznutého válce délky 500 mm. Tato světla mohou být kombinována s rychlostními pruhy (podobě rychlostního ukazatele UR3) či nověji se světelnými indikátory typu NDK či PUR. Horní a spodní hrana návěstního štítu pak byla doplněna 220 mm vysokou deskou se zkosenými hranami. Celková délka návěstního štítu tak může dosahovat i téměř 3 metrů (6 x návěstní světlo + PUR). Štít je umístěn na stožáru průměru 133 mm a jednotné délky 5572 mm, a to tak, že spodní světlo návěstního štítu je umístěno 5300 mm od patky návěstidla, resp. 4650 mm od temene kolejnice. Namísto žebříku jsou přímo do stožáru navařeny stupačky délky 133 mm a jedna až dvě montážní plošiny (stupačky), podle délky návěstního štítu. Stožár je ukotven litinovou objímkou, jejíž součástí je i trafoskříň (jedna skříň na každé polovině objímky), přímo do betonového soklu. Trpasličí návěstidla vznikla odstraněním bočního štítu (resp. jeho nepoužitím) a jsou instalována buďto zavěšená nebo na betonový sokl či ocelový stojan (dvou či třísvětelná).

Obr. 19 – Návěstidlo vz. AŽD 70

.

Foto: autor, kromě obr. 17, 18 a 19 a leva část obr. 15, jež se opakuje na obr. 18, které pochází z článků o návěstidlech publikovaných na webu vlaky.net

*     *     *

Návěstní soustava u ČSD (ČD) – ZDE

    *      *     *

 

.

Komentovaný popis stavby návěstidel s fotodokumentací publikoval Petr „Rosík“ Rozsíval ze Střelic na webu Kolejiště na míru v článku Výroba návěstidel AŽD 70 ve velikosti N – ZDE.

.

Rubrika: DÍLNA, Doplňky, MODELY, Nápady, ZNÁŠ TO?, Zpracování, ZPRÁVY
Počet přečtení: 13 263 | Tisknout: | Poslat: