Honzíkovy vláčky

Digitalizace modelu parní lokomotivy BR 86 a její přestavba na řadu 455.2

Autor: Jan Hlaváček Vydáno: 20.6.2018

Po roce 1928 se v Německu vyráběly tři řady tendrových lokomotiv určených pro přepravy nákladních i osobních vlaků na vedlejších tratích – největší 85, lehčí 86 a malá 64. „Osmdesátpětka“ měla tříválcový parní stroj, zatímco lokomotivy řady 86 a 64 měly dvouválcový parní stroj. Po skončení války se obě menší lokomotivy objevily pod označením 455.2 a 365.4 na československých kolejích.¹⁾ Jezdilo jich zde 26.²⁾ 

.

Parní lokomotivy řady 86

  Parní lokomotivy řady 86 vyráběly mezi roky 1927 – 1943 prakticky všechny německé lokomotivky. Podle dostupných zdrojů jich bylo vyrobeno celkem 774. Ty, které byly v rámci repatriací přiděleny po válce Československu, byly vyráběny v letech 1937 až 1943 a byla mezi nimi i lokomotiva s posledním inventárním číslem 966. Podle Kryšpínova značení dostaly číslo 455.2 (čtyři hnané nápravy, max. 80 km/hod., 15 tun na nápravu).

Obr. 1  – Stroj řady 86 na bádensko-württemberské muzejní trati Sauschwänzlebahn ³⁾

  Stavebnicová konstrukce měla společné prvky s lokomotivními řadami 24 a 64. Vzájemně se daly vyměňovat např. ložiska, křižáky, svorníky, písty atd. Trámcový rám byl vhodný především na vedlejších tratích, protože na traťovém svršku s nerovnostmi zajišťoval dobrou adhezi. Lokomotivy měly nejvyšší povolenou rychlost 70 km/hod., později vyráběné pak 80 km/hod.

  Ležatý kotel měl dva prstence, na prvním prstenci byl napájecí dóm a na druhém parní dóm s regulátorem a pojišťovacími záklopkami. Protože lokomotivy byly určeny pro dopravu smíšených vlaků v kopcovitých tratích, byly na kotli dva písečníky.

  Parní stroj byl dvojčinný s automatickým vyrovnávačem tlaků, šoupátky soustavy Karl Schulz, vnějším Heusingerovým rozvoden s vnitřním vstupem páry a Kuhnovými kulisami.

Z technických parametrů stojí dále za zmínku:

– uspořádání pojezdu:    1´ D 1´
– průměr hnacích dvojkolí:   1350 mm
– indukovaný výkon:    1030 koní
– služební hmotnost:   88,5 t
– adhezním hmotnost:    55,2 t
– počet parních válců:    2
– výhřevná plocha:   126,8 m2
– roštová plocha:    2,34 m2

  ČSD lokomotivy řady 455.2 postupně upravovaly na používání méně hodnotného paliva, dále se upravily roštovnice a výfukové zařízení, došlo k výměně šoupátek Karl Shulz za šoupátka Trofimov, vyměňovaly se dvoustupňové sdružené kompresory za typ s jedním parním válcem, místo napájecích čerpadel Knorr-Tolkien se dávaly nesací napáječe nebo i napáječe na výfukovou páru třídy LF.

  ČSD lokomotivy používaly na místních tratích. Protože měly malé uhláky, vodojemy a popelníky, začaly je odprodávat do vlečkového provozu. Poslední lokomotiva byla odprodána v roce 1958. Ve vlečkovém provozu pak byly používány ještě na konci šedesátých let dvacátého století.⁴⁾

.

Model v měřítku N

  Modely lokomotivy řady 86 byly vyrobeny v měřítcích H0, TT i N. V měřítcích H0 a N se o to zasloužila firma Fleischmann, v měřítku TT pak firma Tillig. V jisté době se vyráběly i modely s označením ČSD (455.2).

Obr. 2 – Model BR 86 v měřítku N – Fleischmann

  Přestavbu modelu BR 86 na naši řadu 455.2 v dílně Jirky Kubíka jsme popsali ZDE. Od té doby uplynulo už pět let. Kubíkova úprava spočívala v:

• zbroušení nálitku (původního kompresoru) v přední části kotle,
• výměně dvířek dýmnice a připevnění červené hvězdy,
• nástavbě uhláku,
• přeznačení tabulkami „455.2“
• zlepšení jízdní vlastností pojezdu, což spočívalo především ve
  –  výměně původního motoru za motor bez železného jádra (coreless) vel. 10 x 12 mm Nigel Lawton 009 (Anglie),
  – výměně šneku za nový, s polovičním stoupáním,
   – doplnění setrvačníku,
  – uchycení hřídele šneku.

.

Naše úprava a digitalizace modelu

  Kromě zbroušení nálitku představující původní kompresor jsem na „karosérii“ modelu udělal úpravy podle návodu Jirky Kubíka (výměna dvířek dýmnice, nástavba uhláku, přeznačení tabulkami „455.2“). Dlouhé zvažování, zda ano či ne brousit kotel, rozhodl Brejšák slovy: „Máš to ve stavu, než šla mašina na úpravy, které prováděly ČSD“. A hotovo!

  Jelikož spodní část „karosérie“ nesla stopy původní červené barvy (typické pro německé modely), a navíc černá barva byla na některých částech zřejmě necitlivou patinací poškozená, „karosérii“ jsem po demontování oken a světlovodů dokonale (ale bleskově) umyl v isopropylalkoholu a okamžitě osušil, aby nedošlo k poleptání povrchu, a celou ji znovu přestříkal černou barvou. Ve finále jsem pro efekt některé detaily na vršku kotle a okolo dómů natřel zlatou (bronzovou) barvou.

Obr. 3 – 6 Demontovaná „karosérie“ BR 86 (před přestříkáním černou barvou Vallejo)

.

Obr. 7 – Přestříkaná „karosérie“  modelu černou barvou Vallejo a bronzovou barvou „vytuněné“ detaily na vršku kotle  🙂

.

  Když už jsem byl ve stříkání, červenou barvou (Vallejo MODEL Air 71.085 Ferrari red) jsem nastříkal lept s tabulkami („455.2“) a hvězdami. Myslím, že není potřeba složitě popisovat, jak se tabulky finalizují k instalaci na model – stačí k tomu velmi jemný brusný papír, kterým se pod vodou nabarvený lept s tabulkami přebrousí. Podleptaná místa zůstanou červená, vystoupí mosazný rámeček a čísla. 

Obr. 8 – 9  Nastříkané tabulky a hvězdy na dvířka dýmnice

.

Poznámka: Kompletní „karosérii“ modelu je před smontováním účelné přestříkat bezbarvým polomatným lakem (Vallejo). Na „karosérii“ nejsou vidět daktylky a uchrání se tak detaily.

  Protože můj model jezdil v analogu vcelku dobře, i když byl zakoupen na eBay jako „opotřebený“, rozhodl jsem se, že nebudu vyměňovat motor ani řešit výměnu šneku. Motor jsem rozebral, dokonale vyčistil, namazal a neshledal na něm jediný problém. Plánovaná digitalizace zajisté vyřeší problémy s pomalou jízdou, kvůli které Jirka Kubík složitě vyměňoval šnek a upevňoval šnekový hřídel do ložiska.

  Místo pro dekodér je u těchto typů tendrových lokomotiv předurčeno – dekodér se vejde do kabiny, tedy v tomto případě na motor. Otázkou je jen správná volba dekodéru, protože některé jsou delší, ale úzké, jiné širší, ale kratší. Protože jsem od modelu neočekával nic jiného než volitelné svícení dopředu a dozadu, bohatě postačuje dekodér se dvěma pomocnými funkcemi. Rozměrově vyhovuje nejlépe výrobek od cTelektronik DCX 77z (s kabely). Ještě než jsem definitivně přilepil dekodér (dvojitou lepicí páskou), bylo nutné vyřešit svícení.

  Obvykle je u parních lokomotiv škoda nevyužít světlovodů, ale každý mi dá za pravdu, že v analogu jsou světla v lampách viditelná jen když lokomotiva jede na plný výkon. Už několikrát jsem byl ale zklamán svítivostí žárovek, pokud jsem je ponechal v modelu a připojil je k dekodéru. Není třeba zabíhat do podrobností.

Obr. 10 – 13  Pojezd před úpravami

.

Výměna žárovek za LED

  Dal jsem si práci a vyrobil jsem si náhradu žárovky s paticí 2,7 mm. Vlákno žárovky nahrazuje LED s paticí 0603 s připájenými drátky, barvy teple bílé. Je známo, že např. firma BeliBeco již takové LED namísto žárovek vyrábí, ale nejmenší objímka má průměr 3,5 mm, nikoliv námi potřebných 2,7 mm. Nevím proč BeliBeco ignoruje potřeby modelářů holdujících měřítku N. 🙁

  Základ „mé“ patice tvoří plastová trubička (Evergreen) o průměru 2,2 mm. 

  A nyní malá odbočka: LED má oproti vláknu žárovky, která vyzařuje světlo prakticky všemi směry, velmi omezený vyzařovací úhel (cca 90 – 120° v obou rovinách – viz datalisty LED). Proto je nutné LED do vytvořené patice (plastové trubičky) zalepit v jasně definované poloze. Buď potřebujeme, aby světlo vyzařovalo ve směru osy trubičky, nebo naopak v úhlu 90° k ose. Pokud má tedy světlo vycházet v ose trubičky, LED se přilepí na její dno. Pokud má LED svítit do boku, musí se konec trubičky seříznout ve tvaru písmene „L“ a LED vhodně natočit a přilepit (obr.  14 – 17).

Obr. 14 – 17  Výroba „LED-lampy“ náhradou za žárovku s paticí 2,7 mm

.

  Drátky se protáhnou trubičkou, zkrácenou na cca 4 mm, LED se v definované poloze přilepí (použil jsem nikoliv vteřinové, ale univerzální lepidlo UHU „twist and glue“). Po dokonalém zaschnutí lepidla (24 hodin) jsem na trubičku nasadil kousek smršťovací bužírky a velmi opatrně (aby se nerozpustila plastová trubička) ji zahřál, aby se scvrkla. Pryžová bužírka dokonale zajistí stabilitu patice v původním otvoru pro žárovku.

  Zbývalo najít místo pro rezistor. Umístil jsem ho podélně na rám (viz obr. 18 a 19). Pro zvídavé: má hodnotu 1,0 kOhm a je připájen ke anodě LED. (Výpočtem vychází odpor cca 450 ohm, ale zkušenost radí instalovat větší odpor.) Volné vodiče jsem na několika místech přilepil k rámu.

Obr. 18 – 19  Umístění rezistoru k LED pro přední světlo. Na pravém snímku je vidět připojení bílého vodiče od dekodéru k vývodu od katody LED

. 

  Vyzkoušení funkčnosti LED před konečnou montáží modelu je nezbytné. Podotýkám ještě, že je nutné si poznamenat vývod k anodě a katodě LED, protože LED není žárovka, které je to jedno. Katoda bude napájena z bílého (zadní ze žlutého) vodiče dekodéru, anoda z modrého vodiče, resp. z pravé nebo levé koleje (zjednodušená verze, která ale funguje). K tomu bych doporučil prostudovat si příslušnou stať na webu LOKOPIN Martina Pinty k zapojování LED – nutné dohledat ZDE.

Obr. 20  – Zkouška předního světla

.

  Kvalita světla vycházející z lamp po průchodu světlovodu je patrná z obr. 20. Musím dodat, že model BR 86 je osazen obrysovými světly a reflektorem (viz obr. 1 a 2). Na některých historických fotografiích lokomotivy řady 455.2 světlomet není. Zastínila ho nejspíš rudá hvězda 🙂 . Na mém modelu je jak hvězda, tak reflektor. Tři světla vepředu se mi jednoduše líbí…

.

Zadní světla

  Také vzadu jsou u modelu BR 86 vyprojektována tři světla, ale jenom na „karosérii“, tedy pro efekt (viz obr. 4). Světlovod ani žárovka zde nejsou. Usoudil jsem ale, že není možné, když pan výpravčí pošle lokomotivu uhlákem napřed, aby jela potmě 🙂 .

  Všechny tři imitace lamp na zadním čele karosérie jsem provrtal skrz a do otvorů jsem zalepil světlovody prům. 1 mm, které jsou vně zabroušené do kulovité plochy. Pro horní světlomet jsem vyrobil maličkou dps (viz schéma), kterou jsem nainstaloval do vybrání v rámu ve tvaru písmene „U“. V horní části dps – přesně naproti otvoru v karosérii – jsem instaloval LED SMD 0603 barvy teple bílé. Dps je navržená tak, že se na ní vejde i společný rezistor pro tři LED SMD (560 ohm).

Obr. 21 Umístění dps pro zadní světla; vpravo schéma zapojení dps

.

 U obrysových (dolních) světel ale nestačilo provrtat jen „karosérii“; musel jsem provrtat i rám. Do zvětšených otvorů jsem pak zabudoval LED SMD, připájené lakované drátky jsem zadem (za motorem) vyvedl k dps a zde připájel. 

.

Instalace dekodéru

  Místo pro dekodér je jasné. S největší pečlivostí jsem postupně vyměřoval jednotlivé vodiče a pájel je k motoru (šedý a oranžový), ke sběracím plíškům od kol (červený vpravo, černý vlevo) a k přednímu a zadnímu světlu (katodě LED). Již předem jsem připájel anody k LED. Dekodér je k držáku motoru přilepen pomocí dvoustranné lepicí pásky 3M.

.

Závěr

Nasazení „karosérie“, přišroubování předního podběhu, čímž se současně spojí pojezd s „karosérií“ a je hotovo.

Obr. 22  Upravený a digitalizovaný model lokomotivy BR 86 alias 455.2 v měřítku N

.

Zbývá naprogramovat dekodér. Ale to už je jiná kapitola.

____________________________________________

1) Blíže Plutnar, J.: Historie kolejové dopravy v Německu. Vyd. Jan Hlaváček, Praha 2016; také ZDE
2) Podle Modely H0. In: http://modelyh0.com/lokoatlas/lokopara.htm
3) viz odkaz 1)
4) Podle Atlas parních lokomotiv; In: parniloko.wz.cz/web/loko/rady/400/4552/4552.html

Foto hlav

Použitá literatura:

Bek, J.: Atlas lokomotiv, Nadas Praha 1982
Bittner, Křenek, Skála, Šrámek: Malý atlas lokomotiv, Praha 2001
Sellner, K.: Parní hvězdy, Nadas Praha 1991
Plutnar, J.: Historie kolejové dopravy v Německu. Vyd. Jan Hlaváček, Praha 2016
Autor neuveden, Atlas parních lokomotiv; In: http://parniloko.wz.cz/

.

 

Rubrika: Analog - digitál, Digitalizace trakčních vozidel, Lokomotivy, MODELY, ZPRÁVY
Počet přečtení: 7 936 | Tisknout: | Poslat: