Honzíkovy vláčky

Umřel Pepa, také premiér je mrtvý muž a ještě ke všemu nám zbourají hospodu, aneb Letní editoriál

Autor: Jan Hlaváček Vydáno: 20.7.2017

Letní vedra nejsou to, co bych vítal s otevřenou náručí. Stejně asi jako mnoho dalších lidí. Jistě, něco jiného je vedro v paneláku, anebo na chalupě u lesa. A také se jinak snáší v mládí a jinak, když už se blíží sedmdesátka. Nefňukám, jen konstatuji, abych předešel výtkám, že v těch horkých dnech nemusím chodit do práce. Píšu proto, abych vyvrátil tvrzení, že nic nedělám. Dělám, ale nechce se mi..

Poslední předprázdninová „burza“ v menze v Opletalce zela proti jiným výměnným setkáním prázdnotou. Silnou konkurencí asi byly jiné modelářské akce konané v ten den. Aspoň se dalo mezi stolky chodit bez nebezpečí zadupání do podlahy, nebo utržení rukávu. Dýchat se tam ale stejně nedalo, jako vždy, když je venku vedro. Větrání je slabá stránka této haly. Ale jinak príma. Kamarádů přišlo dost, důležitá setkání jsem uskutečnil, nakoupil, co jsem potřeboval, došlo i na vzájemné popřání pěkného léta. Další „burza“ bude až 30. září.

Následovalo pravidelné komorní setkání s kladenskými kamarády u nás na Břevnově, nejdříve v čínské restauraci a poté v cukrárně Viktoria. Už je to tradice. Občas dojde řeč i na mašinky a na nejlepší kolejiště na světě. Stále častěji ale musíme poslouchat vyprávění o rybolovných technikách a chovu kachen. Ale je u toho sranda. Tentokrát došlo i na „přílohu“ v podobě poslaných fotek z rybolovu (asi abychom uvěřili). Stejně nechám fotky prozkoumat, jestli to není fotomontáž. Dneska člověk nemůže věřit ani premiérovi, natož rybářům..

Obr. 1 – Kapr na suchu

Tentokrát ale mělo naše zmíněné posezení smutnou tečku. Naposledy s námi seděl u stolu Pepík Skrepl. Pět dní na to mi volal jeho soused, pan Hruška, že našel Pepu doma mrtvého. Složila ho srdeční příhoda. Žil sám jen s mašinkami a svými staromládeneckými starostmi. Krátce si užíval důchodu po letech strávených na stavbách silnic, kde pracoval jako stavbyvedoucí. Párkrát mi vyprávěl co je to za peklo, když musíš jít za finišerem, který klade asfaltovou směs zahřátou na nějakých dvě stě stupňů a kontrolovat průběh prací. Pepa díky svým 190 centimetrům a hodně přes sto kilům vypadal jako obr mezi trpaslíky, ale srdíčko měl zlaté. Škoda, že ho zradilo… Čest jeho památce!

* * *

Od smutných věci ke komixům. Bezděčné mávnutí hůlkou na Hradě, vymezující místo pro premiéra v (ne)demisi u mikrofonu, jsem vnímal v celém kontextu oné šaškárny, kterou jednoznačně zapříčinil sám Bobo-premiér, jako špatně zrežírované představení, kde roli šikovatelů měli sehrát nějací „forejti“, a ne hlava státu. Na rozdíl od všech moralistů, co se pak vyjadřovali v médiích na téma chování prezidenta, jsem v daném okamžiku zíral, jak přesné bylo ono prognostické vykázání tam, kam sám pan premiér už delší čas směřoval po těch nesmyslných přemetech a veletočích, což se ukázalo hned v následujících dnech a týdnech. Nejdříve rozbil vládu a hlavně vztahy mezi mnoha lidmi na všech možných úrovních, načež mu dala kopačky vlastní manželka, posléze vlastní partaj. A jako vždy – jen aby si co nejdéle udržel pěkně placené koryto. Co na tom, že jako politika už ho snad nikdo normální nepovažuje za důvěryhodného. Kdoví, co ještě stihne zničit do voleb?

Bohužel, podle toho, jaký slovník plný vulgarit používají panáčci v politice, jak bezostyšně lžou ať mluví o čemkoliv, podle toho to u nás vypadá v komunikaci mezi „obyčejnými“ lidmi. A stav graduje. Vyprávěl mi známý lékař-internista, jak mu jeden pacient vpálil do očí, že je osel a svině, protože mu nenapsal lék, který po něm chtěl bez souvislostí s diagnózou. Chování lidí na veřejnosti, na silnicích, v diskusích na internetu, neúcta k pořádkům to je jedna kapitola. Ale ta je příčinou neskutečné arogance moci, která u nás nepřetržitě a nekontrolovaně bobtná ze strany úřadů a v nich dočasně usalašených „mocných“, ale i těch naprosto nicotných úředníčků, jakými jsou třeba strážníci městské policie. Co ti si dneska dovolí? To je otřesné! Odvolávat se však proti jejich aroganci a blbosti je bohužel bezpředmětné..

* * *

Říká se, že prázdniny jsou od toho, aby si děti odpočinuly. Kdo zná nějakého učitele ví, že odpočinek potřebují spíše oni. Duševní vyčerpání pedagogů ale zase souvisí s tím, co je napsáno výše, tedy s neskutečným uvolněním morálky, arogancí, zlými úmysly, šikanou, výchovou k podvádění, loupení za bílého dne a vším tím, co dnešní školská soustava „nabízí“. Raději nevědět, co všechno se dnes ve školách děje. Jen z toho co se vypráví u piva běhá mráz po zádech. Čemu se ale divíme? Třeba: Kdo z dětí dnes nemá mobil či tablet, není IN. No dobře, ale na co ho potřebují? Především na hry a předvádění se v jakýchsi sociálních sítích. Brr, už jen ta představa..! No a ty hry? Vůbec v nich nejde o sebevzdělávání či něco oduševnělého, ale o cílené ničení, rozvíjení nenávisti k protivníkům.. Tajtrdlíci se v nich tlučou, mlátí kolem sebe a zabíjí všechno, co se hýbe. Anebo třískají se závodními auty do bariér. Pane, to jsou „pohádky“! Daleko horší je, že se dětem vnucuje naprosto scestná představa, že stačí nějaké tlačítko „reset“ – a všechno se vrátí do normálu a jede se dál. Ještě horší je, že onu neexistující „nesmrtelnost“ si pak přenášejí do reality. Jako ty dvě blbky za volantem, co se v autě zabily (a potloukly) v přímém přenosu.

Lžím, ze kterých má nějaký dobytek neskutečné zisky, ale věří i dospěláci. Co jiného se skrývá za reklamou typu „Pane Hruška, půjčte mi…!“, omílanou stále dokola ve veřejných médiích, nabízející půjčky či úvěry za nehorázné poplatky? Je to začarovaný kruh.

* * *

Prázdniny jsou ale také chvíle, kdy si člověk může užít vlastních dětí anebo vnoučat. „Hlídací plán“ mi dovolil s těmi našimi trávit nějaký čas u Balatonu, posléze v Doubici ve Šluknovském výběžku a ještě nás čeká týden s tím nejmenším na břehu Vltavy u Kamýku. Z týdenního pobytu u Balatonu se nedá poznat, zda-li se Maďarsko dostává z ekonomického srabu, ve kterém se zmítalo před nějakými 10 lety, když tam promrhali a doslova prožrali všechny možné půjčky a dotace získané od Západu. Tehdy se nikde v okolí nedala koupit ani čabajka. Dnes už jí zase bylo v obchodech vidět. A také se už přívětivěji chovali k turistům z Česka, skoro stejně jako k těm co mluví německy.

V pršavém týdnu jsme v nejsevernějším kousku naší země hodně cestovali. Kdysi zapomenuté pohraničí je dnes díky chalupářům a turistům výstavní skříní venkova. Bezpočet penzionů a hospod tomu pomáhá, byť mnohé jsou poplatné nelichotivému pojmu „podnikání po česku“. Smutno mne ale popadlo na nádraží v Krásné Lípě. Nebylo tam nic. Ani vlaky, ani vyřazené nákladní vozy, ani posprejované zdi, ani cestující, ani výpravčí. Jen omšelá nádražní budova. Na louce u Staré hospody v Doubici jsme s vnoučky (když to počasí dovolilo) provětrávali drony bez nebezpečí, že přijedou strážníci městské policie u budou důležití, jako se mi to stalo na Vypichu u Hvězdy, kde mi tvrdili, že tam ohrožuji leteckou dopravu na blízkém ruzyňském letišti.

Obr. 2 – Nádraží v Krásné Lípě

Obr. 3 – Soutěska na Kamenici u Hřenska

Obr. 4 – Na „letišti“ u Staré hospody v Doubici

* * *

Depresivně na mne také zapůsobila čerstvá novinová zpráva (o které se ví už dlouho), že s přestavbou plochy nádraží Smíchov na byty pro zbohatlíky a další zbytečné kanceláře se začne právě na rohu ulic Na Knížecí a Nádražní, tedy přesně tam, co stojí „naše“ hospůdka Nagano89. A nebude to dlouho trvat, bourat se začne snad už po novém roce. Čímž bohužel skončí letité sídlo naší Modelářské besedy Nagano. Jako by nestačilo, že už jsme přišli o „naši“ šenkýřku Alču, která se odebrala na mateřskou. Ovšem, té samozřejmě její novou roli přejeme, což jsme také vyjádřili na jednom z minulých posezení. Viděl jsem v televizi nářky hospodských, že jim do hospody přestali chodit kuřáci. Co to je ale proti tomu, když hostům zbourají hospodu?