Honzíkovy vláčky

Jungmannovo kolejiště, aneb Téměř autentická vzpomínka na WWII

Autor: Jan Hlaváček Vydáno: 24.2.2017

Až někdy půjdete po Roudnici nad Labem a uvidíte na dveřích jednoho měšťanského domu poblíž náměstí ceduli „Potahování knoflíků“, nenechte se zmást a zazvoňte. Když budou doma a budete jim sympatičtí, navíc zjistí, že jste slušně vychovaní a nebudete chtít nic jiného, než vidět kolejiště ve válečném provedení, možná vás i pustí dovnitř. A to budete koukat!

Nás ovšem pan domácí opakovaně pozval, aby nám ukázal svoji asi čtyřletou práci, nechal nás fotit a mohli jsme vést i dlouhé a moudré řeči na téma železniční modely, a ještě nám k tomu uvařil kafe! Byl u toho i Karel Brejša a ten nám to dosvědčí.. 

Jak známo, zcela výjimečně přináším na Honzíkových vláčcích reportáže o kolejištích modelářů, kteří se shlédli v „gigantickém“ měřítku. Když už tak učiním, musí to být opravdové modelářské skvosty. Dosud nejkrásnější kolejiště na světě objevené v Ledcích u Smečna jsem představil už dávno – ZDE (a pak ještě několikrát). Kolejiště Josefa Jungmanna v Roudnici je ale podle mne také skutečná bomba. (A to jsem ještě nenavštívil kolejiště pana Hladíka v Nymburku – ale o tom snad někdy příště.)

A teď už bez narážek a vtípků. Pravda, pořád je třeba mít na vědomí, že v „gigantickém“ měřítku se to modelaří jedna báseň, tam se dají počítat i nýty na kotli lokomotivy 🙂 . Všechno má ale své pro a proti. V „H0“ jsem už viděl bezpočet kolejišť, malých, velkých, pěkných i jiných. Modeláři vědí, že ne všechno, co jde udělat v měřítku 1:87, lze zopakovat v N-ku. Tak to prostě je. Snad proto N-kař žasne, když se kouká na modely ve dvakrát větším měřítku. Já to rád přiznávám. U kolejiště Josefa Jungmanna musí slabší povahy ucvrkávat…

Stručně řečeno, na ploše cca 4 x 2 m se odehrává osvobození fiktivního městečka americkou armádou na konci 2. světové války. Wehrmacht chvatně opouští své pozice, přičemž si občas i vystřelí (ano, vše bude rámováno zvukovou kulisou – vzorky válečného kraválu jsme už slyšeli), zatímco čeští občané, v dané vřavě zastoupení osazenstvem bordelu, se vzdávají Američanům. Děj jako vystřižený z učebnic dějepisu současných osnov základních škol, napodobujících osvobození některého městečka v západních Čechách (dále bez komentáře).

Po dvojité kolejové smyčce v dosti složité modelové krajině, kde nechybí mosty ani tunely, skály (vyrobené z reálné kůry olše), ani rybník vyplněný fiktivní vodou, atd., krouží obrněné a vojenské vlaky německého wehrmachtu. Všechny lokomotivy a vagony, včetně jejich vojenské nástavby a osádek sedících za instalovanými zbraněmi jsou naprosto dokonale propracované, překvapující svojí detailností (to v N-ku jednoduše nejde udělat).

Základ kolejiště tvoří město a dvě nádraží s depy, také továrna, kde se opravuje vojenská technika, a také právě vybombardovaný hořící sklad (to je opravdový modelářský skvost). „Škrtnul jsem zapalovačem a postavené (plastové) domečky a vedle kolejí položené vagony jsem jednoduše zapálil a nechal je hořet, až se mi to líbilo,“ fascinuje přihlížející „jednoduchostí“ nápadu majitel kolejiště. Iluze výbuchu a požáru je proto tak dokonalá, když se člověk zahledí dovnitř scény, kde operují vojáci, hasiči a zdravotníci, kteří vynášejí z trosek popálené vojáčky a likvidují následky leteckého útoku.

Nic na tom, že ztráty jsou i na druhé straně: V nedalekém rybníku právě havaroval americký stíhač, kterého se snaží zachránit z trosek letadla zapíchnutého v rákosí odvážní muži na pramičce. „Ten rybník jde celý vyndat, abych tom mohl zespodu vlézt a případně obsloužit tu část kolejiště, na kterou tady odtud nedosáhnu,“ sděluje přihlížejícím autor projektu. Beze slova přiměřuji obvod břehů rybníku s proporcemi autora a mlčím. Jak může být oko tak nedokonalé..?

Abych nezapomněl: Dozvídáme se, že většinu elektrifikace má na Pepíkově kolejiště na starosti Karel. Osvětlení ulic už funguje, taky některé domečky i hodiny na budově nádraží už svítí, ale prý to ještě všechno není ani zdaleka hotové. I tak je iluze reality dokonalá. Na hořícím měšťanském domě poblíž výbuchu stojí hasič na vysutém žebříku, drží hadici a z ní mu „stříká“ proud vody (asi světlovod). Jak je to přesně udělané jsem nestihl zjistit. Mlýnské kolo u rybníku je ale poháněno skutečným pramínkem vody, které nahání oběžné čerpadlo z akvária. Té H2O je ve skutečnosti kapka a tak bývalou zubní laboratoř manželky, kterou Pepík „znárodnil“ pro své kolejiště, nejde vytopit.

Když jsme se na chodníku před domem loučili a můj zrak zaznamenal ceduli s reklamním nápisem zmíněným v perexu, propukl smích. Marné bylo vysvětlovaní majitele domu, že to není žádný trik, aby Abwehr¹⁾ nezachytil stopu!! 

Smekám klobouk před prací kamaráda Josefa Jungmanna.