Honzíkovy vláčky

Nostalgické vzpomínky nad starými počítači

Vskutku zajímavou výstavu – a určitě nejen pro pamětníky – připravili v ČVUT v Praze-Dejvicích. Dali jí název „Století informace“. V jedné z provozních místností Fakulty elektrotechnické bylo a stále ještě je možné každou středu odpoledne spatřit skutečné začátky éry výpočetní techniky u nás, a to té, kterou si za nemalého odříkání mohl od cca poloviny 80. let min. století pořídit skoro každý zájemce.

No, skoro každý? To je hodně odvážné tvrzení při vědomí cen i těch nejjednodušších počítačů té doby a kupní síly lidí v tehdejším Československu. Kupodivu, bylo dost takový šílenců, kteří byli ochotni věnovat na nákup mrňavého 8bitového počítače třeba i několik měsíčních platů a pak ještě jednou či dvakrát tolik investovat na dokoupení příslušenství (magnetofon, disketová jednotka, monitor, tiskárna aj.). Horší ovšem bylo, že tehdy se počítače nedaly koupit jako housky na krámě. Začátkem 80. let k tomu našinec potřeboval nejlépe emigrovaného strýčka v Americe, posléze stačilo i v některém státě západní Evropy, nebo mít pozici diplomata či obchodníka v některém PZO s možností výjezdů do zmíněných zemí, anebo mít štěstí na zdatného překupníka. To ovšem smrdělo kriminálem. Později, když se konečně do věci vložil PZO TUZEX, tak to zase znamenalo sehnat bony od veksláků, dále někoho, kdo měl úplatného známého v prodejně na Pankráci a konečně vystát si nekonečnou frontu po oznámení „dneska se budou prodávat“. To všechno jsem spolu s mnohými absolvoval. :-)

  Když jsem tak stál nad historickými přístroji na FEL ČVUT, tak jsem si připomenul, jak jsem si snad někdy v roce 1986 přinesl domů první osmibitový ATARI 800 XL v hodnotě cca 7200 tehdejších korun československých, vybalil ho, připojil k televizoru a podle přiloženého velmi stručného českého návodu, který stvořil Vašek Dostál, jej pustil, abych záhy zjistil, že bez dalšího příslušenství to vůbec nemá cenu. Při vypnutí totiž pracně naprogramovaná aplikace „vyhasla“. Takže, především to chtělo monitor (dodnes mám ještě ve skříni funkční minitelevizor Šiljális, který jsem ve druhém kole vyměnil za Merkur). Pak také magnetofon Atari s „turbo-úpravou“ od Jirky Richtera (dnes firma JRC), posléze i disketovou jednotku Atari na flopy diskety (úžasné, na jednu se vešlo tuším 128 kB!!), která stála totéž co počítač… Plotr ze stavebnice Merkur vyráběl snad každý, protože originální tiskárna byla hodně nedostupná. To ale byl začátek.

  Pak ovšem přišlo „šíření druhé gramotnosti“, jak jsme ono davové šílenství zaměřené na ovládnutí výpočetní techniky mezi obyčejnými lidmi nazvali. Spontánně vznikaly počítačové kluby. Pomocnou ruku nabídnul SVAZARM (pro ty co nepamatují Svaz pro spolupráci s armádou), společenství po revoluci 1989 mnohokrát zatracené, ale do dneška ničím nenahrazené! Například 472. ZO Svazarmu v Praze 4 – Atari klub postupně sdružila na 6 tisíc členů. Ve středu a v sobotu jsme se scházeli v učňovské škole v Ohradní ulici v Michli. Podobné organizace vznikly v Dejvicích (mám na mysli známou 602. ZO, ze které po revoluci vznikla úspěšná počítačová firma Software 602), ale také v Ostravě, Olomouci a jinde. Ti, kteří něco o výpočetní technice již věděli, předávali na seminářích nebo prostřednictvím jednoduchých tiskovin své zkušenosti doslova tisícům dalších. „Zpravodaj Atari klubu Praha“ jsme vydávali v mém nakladatelství RINGO (později LEGINRO) v tisícových nákladech, posléze dokonce vznikaly monografie (zejm. k programování v různých programovacích jazycích), které se vydávaly v nákladech až 10 tisících výtisků, a občas se musel udělat dotisk! A co bylo ve srovnání s dnešní dobou neskutečné? Členům klubu (kteří platili příspěvky) se tyto publikace rozdávaly zadarmo, resp. za cenu v řádu desítek korun, jak je patrné z tiráže jednoho takového tisku, který je na výstavě ukazován. Mimochodem, všem těmto publikacím bylo přidělováno ISBN a jako povinné výtisky se posílaly všem větším knihovnám, kde by měly být archivovány dodnes.

  Tak to byl ve stručnosti pravěk výpočetní techniky z hlediska hardware. Samostatnou kapitolou pak byla navazující obrovská expanze vývoje softwaru pro tyto jednoduché počítače. Samozřejmě, v počátcích se programy „půjčovaly“, běžně se mezi lidmi kopírovaly, aniž se někdo zabýval ochranou autorských práv. Platit za něco takového, jako je software? Proč? Možná, že tady jsou kořeny až dodnes přežívajícího pocitu mezi mnohými uživateli, že software se prostě získává zadarmo, neřku-li „krade“. To je ale velmi dlouhá a složitá kapitola, kterou nebudu víc rozvíjet.

  Ještě jedna věc mne napadla mezi starými počítači a nemůžu ji v této retro vzpomínce pominout. Jen hrstka odborníků (právníků i techniků) si už někdy na přelomu 80. a 90. let min. století začala uvědomovat, že počítače – stejně jako každá jiná nová technika v historii lidstva – přinese kromě užitku i kriminalitu. A stalo se. Není bez zajímavosti, že k údivu např. právníků z tehdejší Rady Evropy jsme už začátkem 90. let organizovali jako jedni z prvních v Evropě velmi úspěšné semináře k problematice boje s počítačovou kriminalitou, vydali z nich několik sborníků, a následně i vytvořili první odborná pracoviště u specializovaného policejního útvaru. Ale v domácích podmínkách to byl boj! Naše tehdejší úsilí sice později velmi ocenili například v Interpolu, nebo v Evropské síti forensních institucí (ENFSI), ale to už bylo na světě hackerů a dalších počítačových loupežníků o pár řádů víc jak kasařů za první republiky. A tak jako ve všem (pro srovnání drogy, pornografie, obchod s lidmi aj.), stal se ze zneužívání počítačů výnosný business. A proto kvete dál, navíc v nepřeberném množství nejrůznějších forem.

  Při brouzdání mezi těmi všemi Didaktiky, Robotrony, Commodory, Atari, Tandy atd. jsem si vzpomněl na řadu dalších, dalo by se říci i pikantních situací, které souvisely s prosazováním a využívání výpočetní techniky v dobách nedávno minulých, a přesto tak vzdálených. Ale to si asi nechám do autobiografie, pro kterou sice ještě nemám napsaný ani řádek, ale už vím, že se bude jmenovat „Ze vzpomínek starého zbrojnoše“ 🙂 . Možná tam vložím historku o tom, jak jsme s kamarádem na Jižním Městě hledali překupníka s počítači Sinclair, nebo jak mi jeden stranických funkcionář v práci vyhrožoval, cit.: „ty to s tou americkou technikou jednou pros***š.“

  Byla to krásná doba poznávání nového a neznámého. Když si dnes s odstupem mnoha let uvědomím, že ještě 25 let před nástupem prvních počítačů jsem jezdil do Brna za dědou vlakem taženým parní lokomotivou, nebo že počítač na měsíčním modulu používaném v programu Apollo (1961 – 1972) měl kapacitu jako ten zmiňovaný a snad nejpopulárnější ZX Spektrum, a dám si to do souvislosti s tím, jaký má dnes třeba výpočetní výkon obyčejný chytrý telefon, nechce se tomu věřit. A legrační je, že to ani mladá generace neřeší. Proč taky?

  Nedávno jsem se s vnoučaty zastavil v OD Šestka v Ruzyni. S Honzíkem jsme v Datartu vybírali nějaké pouzdro na tablet, nebo co, čtyři a půlletá Anička jen tak pobíhala mezi regály. Když bylo zaplaceno a chystali jsme se odejít, zatahala mne za rukáv… „Dědo,“ naznačila, že také ona potřebuje něco koupit. „Copak potřebuješ ty?“ nic netuše povídám. Táhla mne bludištěm regálů na přesné místo a zastavila se před těmi nedražšími iPhony. Ukázala na růžový a povídá: „Ten je pro holčičky?“ „Je, ale pro velké holčičky,“ povídám. Urazila se, spráskla ruce a dorazila mne slovy: „A jak ti mám volat teď, když su malá!!“ Slzička se  mi sice vrazila do oka, ale tentokrát jsem odolal. Dalo mi to ale hodně vysvětlování, že můj důchod není vypočítán na nákupy přístrojů značky nakousnutého jablka. A tím se vlastně kruh uzavřel. V polovině 80. let jsem na tom byl podobně…

  Pro toho, kdo to má na FEL ČVUT do Dejvic daleko, nabízím pár fotek, které jsem tam včera pořídil.

Foto hlav

.

Počet přečtení: 19 130 | Tisknout: | Poslat: