Honzíkovy vláčky

Historie kolejové dopravy v Německu (V. díl), aneb Moderní systémy značení hnacích vozidel u německých drah

Autor: RNDr. Jan Plutnar, Ph.D. Vydáno: 4.1.2016

Po sjednocení jednotlivých německých zemských drah a založení Říšských drah v roce 1920 vyvstal zásadní problém kategorizace převážně parních lokomotiv, kterých se naráz ocitlo pod jednou správou více než 400 typů ve více než 25 000 exemplářích. Jednotné značení, které mělo zavést řád do takto typově pestré flotily, bylo zaváděno od samého počátku existence DR až do 30. let min. století a neprobíhalo zcela bez potíží.

  První provizorní číslovací schéma z roku 1922 počítalo s rozdělením lokomotiv (pouze parních) do 99 skupin. Skupiny měly rozdělovat lokomotivy podle jejich typu (rychlíková, nákladní atd.) a zároveň podle uspořádání pojezdu (v podstatě se jednalo o variaci původního pruského systému z roku 1883). Ovšem toto přečíslovávání nebylo nikdy dokončeno – brzy se ukázalo, že navržené členění by bylo příliš složité a nepřehledné. Navíc by bylo prakticky nemožné dodatečně do něj přidávat nově se objevivší stroje zatím neexistujících konstrukcí.

  V roce 1923 byl na jeho základě vypracován tzv. druhý provizorní přečíslovací plán, který rozdělil lokomotivy (výhradně parní) v 99 skupinách podle jiného klíče (viz tab. 1), který již bral v úvahu nové lokomotivy stavěné v rámci programu jednotných lokomotiv (Einheitslokomotiven) – prvních deset typových čísel z každé skupiny bylo určeno právě pro tyto lokomotivy.

  Finální číslovací schéma z roku 1925 v podstatě jen opravilo některé chyby v systému z roku 1923. Také byly odstraněny typy lokomotiv, které již byly do té doby vyřazeny z provozu. Lokomotivy vyrobené po roce 1923 byly označeny již podle systému z roku 1923 (s výjimkou bavorských řad), přečíslovávání starších lokomotiv bylo fakticky zahájeno až v roce 1926. Lokomotivy, u kterých již bylo v té době plánováno brzké vyřazení, dostávaly pořadová čísla vyšší než 7 000 (viz níže). U těchto lokomotiv byla čísla vyvedena žlutými číslicemi napsanými přímo na lokomotivě, v ostatních případech bílými číslicemi na černém plechovém štítku.

  Číselné označení lokomotiv sestávalo ze dvou částí. První část představovalo dvouciferné číslo, které odpovídalo zařazení lokomotivy do typové řady (Baureihe) podle rozdělení v tab. 1 (typové číslo, Stammnummer). Druhá část, troj- až čtyřmístné číslo, představovala pořadové číslo lokomotivy v rámci typové řady, tedy její pořadové číslo (Ordnungsnummer). Kombinace těchto dvou čísel byla jednoznačným identifikátorem lokomotivy, tvořila tzv. služební číslo (Betriebsnummer) a na lokomotivě byla na štítcích umístěna po stranách kabiny strojvůdce a na dýmničních dveřích. Další štítek byl na zadní stěně tendru.

  Nově vyráběné lokomotivy (Einheitslokomotiven) měly přiřazeny každá svou vlastní typovou řadu. Lokomotivy, které pod správu DR(G) přešly od zemských drah, byly roztříděny do typových řad podle uspořádání pojezdu a typu lokomotivy. Každé jednotlivé konstrukční řadě byl vyhrazen rozsah pořadových čísel, který blíže určoval podtyp dané řady, daný prvním dvojčíslím pořadového čísla. Tento podtyp byl zpočátku uváděn v horním indexu typového čísla, později pak stejně velkými číslicemi jako typové číslo (zejména kvůli jednoduššímu strojovému vyplňování formulářů), od kterého jej oddělovala tečka. Například všechny rychlíkové lokomotivy s uspořádáním pojezdu 2’B n2v byly zařazeny do typové řady 13 (BR 13, Baureihe 13). Do této typové řady spadaly pruské lokomotivy S3, kterým byla přiřazena pořadová čísla 001 – 028, podle značení DRG tedy byly stroji typové řady 13.0. Podobně například saské lokomotivy řady VIII 2 – pořadová čísla 7001 – 7012, typová řada 13.70 atd. Do zmiňované typové řady 13 spadalo celkem 10 typů rychlíkových lokomotiv původem u čtyř zemských společností.

  Zvláštní kategorie lokomotiv – vysokotlaké (Hochdrucklokomotiven) a turbínové (Turbinenlokomotiven) – měly jako rozlišovací znak před svým číslem uvedeno písmeno H či T (například H 02 1001 či T 18 1001). Podobně lokomotivy, vyráběné v průběhu 2. světové války v přechodně zjednodušených verzích, byly označovány písmeny ÜK (Übergangskriegslokomotive) za pořadovým číslem.

  Kromě hlavního štítku se služebním číslem nesly parní lokomotivy ještě tzv. typový štítek (Betriebsgattungszeichen), umístěný na kabině strojvůdce. Měl usnadnit rozlišení mezi různými staršími konstrukčními typy lokomotiv, nicméně byl používán na všech strojích, včetně jednotných lokomotiv. V podstatě byl odvozen od bavorského systému třídění lokomotiv. Informace na štítku byla rozdělena do čtyř částí – velkým písmenem (případně kombinací velkého a malého písmene) byl vyznačen typ lokomotivy (viz tab. 1). Za tímto symbolem byl dvouciferným číslem uveden počet spřažených dvojkolí a celkový počet dvojkolí. Oddělen tečkou byl za tímto číslem uveden nápravový tlak lokomotivy. Symbol trojúhelníku nad nápravovým tlakem označoval lokomotivy, jejichž průjezdný průřez přesahoval profil určený Bernskou úmluvou. Pokud průjezdný průřez přesahoval pouze (odnímatelný) vrcholek komína, byla nad trojúhelníkem vyvedena horizontální linka (viz obr. 1; štítek S 36.20 označuje rychlíkovou lokomotivu se třemi spřaženými dvojkolími z celkových šesti, s nápravovým tlakem 20 t a s komínem přesahujícím průjezdný profil).

Tab. 1 – Přehled rozřazení parních lokomotiv DRG podle systému z roku 1926

 * St – Schnellzugtenderlokomotive; Pt – Personenzugtenderlokomotive

 

Obr. 1 – Typový štítek lokomotivy řady 01

Obr. 2 – Rozmístění identifikačních prvků na levé straně kabiny strojvůdce parní lokomotivy

   Autorem toho systému byl tehdejší prezident centrálního úřadu říšských drah Gustav Hammer. Vzhledem k většinovému zastoupení parních strojů byl systém logicky vypracován výhradně pro ně. Nicméně kategorie pro elektrické lokomotivy následovaly v zápětí (v letech 1926 až 1927, viz tab. 2a) a pro lokomotivy se spalovacími motory pak na počátku 30. let (viz tab. 3).

  Elektrické lokomotivy byly nejprve v roce 1927 rozděleny do 100 skupin, podobně jako lokomotivy parní, ovšem každá skupina byla předznamenána velkým písmenem E. Základním rozřazovacím kritériem byla konstrukční rychlost lokomotivy, do podskupin pak byly děleny podle uspořádání pojezdu (viz tab. 2a). Lokomotivám se spřaženými dvojkolími (spojnicový pohon) byla přiřazována nižší typová čísla než lokomotivám se samostatně poháněnými dvojkolími (individuální pohon). Tento systém byl ve třicátých letech modifikován a hlavním dělícím kritériem se stal typ napájecího napětí používaného k pohonu lokomotivy. U prvních 99 řad bylo i nadále zachváno dělení podle maximální rychlosti, jen podle jiného schématu (viz tab. 2b).

Tab. 2a – Typové řady elektrických lokomotiv podle dělení z roku 1927

 Tab. 2b – Novější dělení podle napájecích soustav 

   Stejně jako v případě značení parních lokomotiv, i u elektrických zahrnovaly některé typové řady více skupin, které se lišily rozsahem přidělených pořadových čísel. Pro jejich rozlišení se za typovým číslem ještě uvádělo číslo podsérie v horním indexu. Například do typové řady E 44 spadaly tři různé skupiny lokomotiv – E 44 (s pořadovými čísly 001-178), E 44² (pořadové číslo 201, později 2001) a E 44⁵ (pořadová čísla 501-509).

  Lokomotivy se spalovacími motory byly až do roku 1930 kategorizovány provizorním systémem, který je rozděloval do tří skupin. Vzhledem k tomu, že v roce 1930 brázdilo německé koleje zhruba 11 lokomotiv se spalovacími motory, žádné podrobnější rozdělování nebylo třeba. Každá lokomotiva dostala čtyřmístné služební číslo, před kterým bylo uvedeno písmeno V (Verbrennungslokomotive). První dvě cifry představovaly typovou řadu, poslední dvě pak pořadové číslo. Pro rychlíkové lokomotivy byla určena služební čísla od V01xx, lokomotivám určeným pro osobní vlaky od V30xx a posunovacím a nákladním od V60xx. V první skupině nebyla do roku 1930 žádná lokomotiva, ve druhé 5 strojů, které ovšem dosloužily před rokem 1930, a v poslední skupině 6 lokomotiv… Přesto byl na přelomu roku 1930 a 1931 zaveden nový systém, který použil jako rozdělovací parametr výkon lokomotivy. Lokomotivám s výkonem nižším než 150 HP připadla zvláštní kategorie malých lokomotiv (Kleinlokomotiven). Písmeno V ve služebním čísle zůstalo zachováno (s výjimkou malých lokomotiv) a předcházelo dvou- nebo trojmístnému typovému číslu a trojmístnému pořadovému číslu. Typové číslo přibližně odpovídalo desetině výkonu lokomotivy v HP; pořadová čísla do 899 patřila lokomotivám s “normálním” rozchodem, rozsah od 901-999 lokomotivám úzkorozchodným.

  Kategorie malých lokomotiv, strojů určených pro staniční posun a provoz na vlečkách, zahrnovala kromě lokomotiv se spalovacím motorem i lokomotivy parní a elektrické (akumulátorové). Parametry pro zařazení do této skupiny byly malý výkon (nižší než 150 HP) a maximální rychlost 30 km/h. Jejich služební číslo bylo uvozeno písmenem K (Kleinlokomotive), které následovalo jedno či dvě malá písmena blíže specifikující typ pohonu a způsob přenosu výkonu na nápravu (viz tab. 3). Navíc byly ještě rozděleny do dvou výkonostních podskupin označovaných I a II – do první spadaly stroje s výkonem nižším než 40 HP, do druhé pak všechny ostatní. Příkladem označení malé lokomotivy budiž Köf II – malá lokomotiva s dieselovým motorem s výkonem vyšším než 40 HP a hydraulickým přenosem výkonu.

Tab. 3 – Kategorie malých lokomotiv

 

  Motorové vozy a motorové jednotky byly zprvu zařazeny do číslovacího schématu osobních vozů. Pro parní motorové vozy byla určena služební čísla od 1 do 200, která byla ještě doplněna jménem ředitelství, pod které vůz spadal. Pro dvouosé vozy byla určena čísla do 50, pro čtyřosé čísla vyšší.

  Elektrickým vozům a jednotkám byl od roku 1924 přidělen rozsah služebních čísel od 501 (pro hnací vozy) a od 5001 (pro přípojné vozy). Stejně jako u parních motorových vozů doplňovalo služební číslo jméno domovského ředitelství, což vedlo k situaci známé již z doby pruských drah, kdy několik různých vozidel mělo identické služební číslo a lišilo se pouze zařazením pod různá ředitelství. Ve 30. letech došlo k přečíslování, při kterém byl tento neduh odstraněn a každé číslo se nadále vyskytovalo pouze jednou. Čísla byla ovšem přiřazována již jen čtyřciferná. Kromě specifických číselných rozsahů byly hnací/řídící/přípojné vozy rozlišovány označením elT/elS/el. V roce 1940 pak byl centrálním úřadem říšských drah zaveden nový systém značení, sestávající z písmenného označení (viz tab. 4), dvou- či trojciferného typového čísla a dvouciferného pořadového čísla.

Tab. 4 – Značení kategorií elektrických motorových vozů a jednotek

Tab. 5 – Podkategorie typových čísel elektrických vozidel

 

  Typová čísla byla rozdělena do tří skupin rozdělených podle napájecí soustavy, pro kterou bylo vozidlo určeno – pro střídavé napětí o frekvenci 16²/₃ a 25 Hz rozsah 01 – 99, pro stejnosměrné napětí rozsah 101 – 199 a pro vozidla určená pro ostatní napájecí soustavy byl určen rozsah 200 – 299. V každém rozsahu bylo ještě definováno šest podskupin, do kterých byla vozidla zařazována na základě účelu, pro který byla určena (viz tab. 5). Takže například první elektrický motorový vůz ze série vyráběné v letech 1924 – 1933 firmami Fuchs a BBC nesl zprvu označení 701 München, v roce 1932 byl přeznačen na elT 1101 a v roce 1940 na ET 85 01. Podobně příslušný řídící a přípojný vůz nesly označení 8001 München (6501 München), posléze elS 2101 (el 2801) a nakonec ES 85 01 (EB 85 01).

   Akumulátorovým motorovým vozům byl v číslovacím schématu z roku 1924 přiřazen číselný rozsah 201 – 700. Vzhledem k tomu, že se u různých oblastních ředitelství opět mohla objevit vozidla se stejnými čísly, bylo rozhodnuto o znovuzavedení pruského systému z roku 1910, podle kterého byly všechny vozy jednotně očíslovány v rozsahu od 201. V systému z roku 1940 pak byly rozlišeny tři kategorie vozidel – hnací, řídící a přípojné označené ETA, ESA a EBA. Ovšem přeznačení proběhlo až v roce 1948 pod nově vzniklými DB.

  Motorové vozy a jednotky se spalovacím motorem byly podle schématu z roku 1924 zařazeny do číselného intervalu 701 – 899 a i zde bylo s číslem uváděno i jméno příslušného oblastního ředitelství. Tento číselný interval byl dále rozdělen do čtyř podskupin podle konstrukce vozu (viz tab. 6a). Vozidla převzatá od rakouských státních drah byla číslována mimo tento rozsah čísly většími než 900. Nákladním vozům byla přiřazena čísla od 10001. S narůstajícím počtem vozidel se spalovacími motory ve flotile DRG přestaly přidělené rozsahy dostačovat a od roku 1932 byla nově zařazovaná vozidla číslována podle nových pravidel (viz tab. 6b). Tato služební čísla byla ovšem přidělována čistě podle pořadí, v jakém byly stroje zařazovány do provozu, a tak vozidla stejného konstrukčního typu neměla souvislé rozsahy služebních čísel.

Tab. 6a – Přidělení číselných rozsahů motorovým vozům

Tab. 6b – Číselné rozsahy určené pro motorové vozy po roce 1932

 

Značení hnacích vozidel Deutsche Bundesbahn do roku 1968

  Německé spolkové dráhy, Deutsche Bundesbahn (DB), převzaly systém značení hnacích vozidel od Říšských drah. S výjimkou značení akumulátorových motorových vozů a motorových vozů se spalovacími motory byl používán až do svého nahrazení počítači zpracovatelným systémem v roce 1968.

  Jak již bylo v předchozím textu zmíněno, nový systém značení akumulátorových motorových vozů, který byl oficiálně zaveden v roce 1940, byl prakticky do provozu nasazen až k 15. září roku 1948. Služební označení těchto vozů se skládalo ze tří částí – třípísmenné zkratky, označující typ vozu (ETA – motorový vůz, ESA – řídící vůz, EBA – přípojný vůz), typového čísla (viz tab. 7) a pořadového čísla. Vozy, ve kterých byly oddíly 2. i 3. třídy, dostaly pořadová čísla v rozsahu od 001, vozy pouze s oddíly 3. třídy pak od 101. U dvojdílných vozidel byla ještě rozlišena přední a zadní část písmeny a a b.

Tab. 7 – Rozdělení typových čísel akumulátorových vozů

* jelikož se formálně jednalo o vozy poháněné stejnosměrným proudem, byla první číslicí 1, analogicky k elektrickým vozům

  Zásadní změny se dočkal systém značení motorových vozů se spalovacími motory. Stejně jako v případě akumulátorových vozů, byla jejich nová služební označení složena ze tří částí – dvojpísmenné zkratky, označující typ vozu (viz tab. 8a), následované typovým číslem a pořadovým číslem (troj- či čtyřmístným). Parametry pro přidělení typového čísla byly maximální rychlost a konstrukce vozu (viz tab. 8b). Navíc podle první číslice v pořadovém čísle byly odlišeny stroje s různým způsobem přenosu výkonu – 0-4 pro elektrický, 5-8 pro hydraulický a 9 pro mechanický způsob přenosu výkonu. Zcela opušteno bylo rozlišování vozů podle typu pohonné jednotky – zážehový a vznětový motor.

Tab. 8a – Význam zkratek použitých ve služebním označení motorových vozů

Tab. 8b – Typová čísla motorových vozů se spalovacími motory

 

Značení hnacích vozidel Deutsche Bundesbahn od roku 1968

  K 1. lednu 1968 zavádějí Spolkové dráhy pro hnací vozidla nové číslovací schéma. Zcela opuštěno bylo rozlišování kategorie hnacích vozidel pomocí jedno- až třípísmenných zkratek (E, VT, ETA atp.) a zaveden byl čistě číslicový, počítači snadno zpracovatelný, systém. Každému vozidlu bylo přiděleno sedmimístné služební číslo obsahující veškeré informace. První číslice určovala kategorii vozdidla (viz tab. 9), v kombinaci s dalšími dvěma pak jeho typovou řadu. Číslo reprezentované čtvrtou až šestou číslicí bylo číslem pořadovým a konečně sedmá číslice představovala kontrolní číslo součtu předchozích číslic podle Luhnova algoritmu.

Tab. 9 – Kategorie hnacích vozidel podle starého a nového systému značení

 

  Podle tohoto algoritmu je ke kontrolnímu součtu přičtena hodnota každého čísla na liché pozici a dvojnásobek hodnoty čísla na každé sudé pozici (v případě, že je výsledek násobení dvěma větší než 10, přičítá se ciferný součet výsledku). Aby byl kontrolní součet platný, musí být výsledná hodnota beze zbytku dělitelná 10. Číslice na poslední pozici nového služebního čísla pak představuje rozdíl mezi Luhnovým součtem prvních šesti číslic a nejbližším vyšším, desítkou dělitelným číslem. Tak například v označení 103 199-6 je Luhnův součet prvních šesti číslic roven 24 (1 + 2×0 + 3 + 2 + 9 + 9 [2×9 = 18 => 1+8 = 9]). Nejbližším vyšším, desítkou dělitelným, číslem je 30, tzn. 30 – 24 = 6, což je hodnota kontrolního čísla.

  Při přečíslování lokomotiv bylo staré číselné označení typových řad převzato a zařazeno do nového schématu v podobě druhé a třetí číslice nového služebního čísla. U parních lokomotiv tak přečíslování (až na výjimky) spočívalo v předřazení nuly původnímu číslu typové řady tak, že například stará typová řada 23 se stala řadou 023. U lokomotiv z programu jednotných lokomotiv (Einheitslokomotiven), které existovaly v několika podtypech (řady 01 a 01.10 či 03 a 03.10) byla situace komplikovanější. Stroje řady 01 se staly řadou 001, stroje řady 01.10 pak řadou 011 (uhlím poháněné) či řadou 012 (poháněné topným olejem). Podobně z lokomotiv řady 41 vznikly řady 041 (uhlí) a 042 (topný olej) či z řady 44 řady 044 (uhlí) a 043 (topný olej). U starých, stále provozovaných lokomotiv původních zemských drah bylo typové číslo převedeno také, ovšem bez čísla označujícího podtyp lokomotivy. Stroje řady 38.40 (pruské lokomotivy řady P-8) se staly řadou 038. Rozdělení do kategorií zůstalo stejné jako v původním schématu (viz tab. 1), jen k číslu typové řady přibyla nula.

  U elektrických lokomotiv nahradila písmeno E ve služebním čísle 1, a tak se například z řady E 10 stala řada 110 či z řady E 10.12 řada 112. Lokomotivy byly rozděleny do sedmi skupin uvedených v tabulce 10.

Tab. 10 – Rozdělení elektrických lokomotiv u DB po roce 1968

 

 U lokomotiv se spalovacím motorem bylo zachováno původní dělení podle výkonu motoru. U typových řad s dvojciferným označením došlo pouze k přidání 2 před původní číslo (V 60 -> 260), u řad s trojciferným označením byla poslední nula ignorována (V 160 -> 216). V případě, že od jednoho typu existovalo více podtypů, bylo číslo označující tento podtyp zařazeno na poslední místo prvního tročíslí služebního čísla (V 200.0 -> 220, V 200.1 -> 221 atp.).

 

Značení hnacích vozidel Deutsche Reichsbahn (NDR) do roku 1970

  Až do roku 1970 zachovávaly východoněmecké Říšské dráhy systém označování hnacích vozidel zavedený před druhou světovou válkou. Pouze do tohoto systému začlenily stroje, které byly pod DR zavedeny po znárodnění soukromých železničních společností provozovaných na území NDR. 12. prosince 1949 byl připraven plán pro zařazení parních lokomotiv do systému značení DR, tzv. “Plán přeznačení standardních i úzkorozchodných  parních lokomotiv převzatých na území sovětské okupační zóny od železničních společností provozujících veřejnou dopravu” (Umzeichnungsplan für die von den nichtreichsbahn-eigenen Eisenbahnen des öffentlichen Verkehrs in der sowjetischen Besatzungszone übernommenen Dampflokomotiven, Normal- und Schmalspur).

  V rámci tohoto systému bylo lokomotivám normálního rozchodu přiřazeno typové číslo na základě konstrukční podobnosti (zejména uspořádání pojezdu) s typovou řadou provozovanou DR. Pořadová čísla jim pak byla přidělena v rozsahu 5000 – 6999, kde první dvě číslice představovaly nápravový tlak v tunách zvětšený o 50, poslední dvě číslice pak rozdělovaly lokomotivy podle typu parního stroje, kterým byly vybaveny – 01-75 – na mokrou páru, 76-99 – na přehřátou páru. Například lokomotiva označená 89 6009 měla uspořádání pojezdu C, nápravový tlak 10 t a parní stroj na mokrou páru.

  Úzkorozchodné lokomotivy byly všechny zařazeny do typové řady 99 a byla jim přidělena čtyřmístná pořadová čísla, kde první číslice určovala rozchod lokomotivy podle klíče 3 -> 600 mm, 4 -> 750 mm, 5 nebo 6 -> 1000 mm. Druhá číslice představovala nápravový tlak v tunách; pokud byl vyšší než 9 t, bylo uvedeno jednotkové číslo (tzn. 10 t -> 0, 11 t -> 1 atd.). Pomocí posledního dvojčíslí byly rozlišovány tendrové lokomotivy (01-50) a lokomotivy s přípojným tendrem (51-99). Například ze služebního čísla 99 4652 lze vyčíst, že se jednalo o úzkorozchodnou lokomotivu určenou pro tratě s rozchodem 750 mm, nápravovým tlakem 6 t a s přípojným tendrem.

  Kromě parních lokomotiv byly ve větší míře zařazovány také motorové vozy a jednotky, provozované do té doby mimo DR. Pro tato hnací vozidla byla vytvořena nová typová čísla, která je třídila zejména podle uspořádání pojezdu (viz tab. 11). Vozidla typových řad 133 a 135 byla ještě dále tříděna podle pořadového čísla na zážehovým motorem poháněná (501-503), dieselovým motorem poháněná (509-550) a vozidla s elektrickým přenosem výkonu (551-553). Vozidla typové řady 137 pak na stroje s mechanickým (511-532), elektrickým (551-566) a hydraulickým (od 571) přenosem výkonu.

Tab. 11 – Rozdělení převzatých motorových vozů

 

  Pro přestavěné motorové vozy a jednotky bylo zachováno původní typové číslo, ke kterému přibyla zkratka VT. Pro nově do služby zaváděné stroje pak bylo zavedeno další schéma, ve kterém bylo služební číslo tvořeno třemi tečkou oddělenými dvojčíselnými čísly. První z nich představovalo 10 % maximální rychlosti stroje, další pak průměrný nápravový tlak. Posledním dvojčíslím pak bylo pořadové číslo vozidla. Tento systém byl poprvé použit v roce 1954 na maďarské motorové jednotky Ganz, které byly provozovány pod čísly VT 12.14.01-03 (u nás se proháněly pod označením M 495.0). Aby byla situace ve způsobu značení motorových vozů zajímavější, byl pro vozidla zaváděná do služby po roce 1956 zaveden systém další, ve kterém první dvojčíslí představovalo 1 % výkonu (v HP), druhé dvojčíslí pak 10 % maximální rychlosti a poslední dvojčíslí (neoddělené, na rozdíl od předchozího systém, tečkou) pak pořadové číslo vozidla. Řídící, vložené a přípojné vozy pak byly rozlišovány zkratkami VS, VM a VB. Tento typ značení byl použit například na motorových jednotkách VT 18.16 či na motorácích řady VT 2.09.

 

Značení hnacích vozidel Deutsche Reichsbahn (NDR) od roku 1970

  Podobně jako u DB o dva roky dříve, byla u DR zavedena šesti-, respektive sedmimístná, počítači zpracovatelná, služební čísla. Bylo-li to možné, bylo stávající značení jen minimálně přepracováno a doplněno o kontrolní číslici, a to zejména u parních lokomotiv, jelikož se v té době počítalo s jejich brzkým vyřazením a ukončením provozu parních vozidel, nejpozději do roku 1975. Nové číslovací schéma tak počítalo v zásadě pouze s rozdělením na motorovou a elektrickou trakci, které byly rozlišeny číslicemi 1 a 2 na první pozici služebního čísla. Aby nebyla služební čísla parních lokomotiv nesprávně interpretována (např. lokomotiva 18 314 by byla systémem rozpoznána jako dieselová lokomotiva 183 14), bylo třeba pozměnit označení některých typových řad tak, aby jejich nová čísla  začínala jinými číslicemi než 1 či 2. Řada 18 tak byla přeznačena na 02, 19 -> 04, 22 -> 39.10, 23 -> 35.20, 23.10 -> 35.10 a 24 -> 37.10. Tato nová dvojmístná označení typových řad byla následována čtyřmístným pořadovým číslem, v němž první číslicí byly lokomotivy normálního rozchodu rozlišovány podle některých konstrukčních detailů (viz tab. 12).

Tab. 12 – Rozlišovací funkce první číslice pořadového čísla 

Číslice	Typ lokomotivy
0	lokomotiva poháněná topným olejem
1	lokomotiva s roštovým ohništěm
2	lokomotiva s roštovým ohništěm*
5	lokomotiva s roštovým ohništěm (řada 38, původně saské lokomotivy)
8	lokomotiva s roštovým ohništěm (jen pro řadu 93.0-4)
9	lokomotivy poháněné uhelným prachem

 

  Pokud byla lokomotiva spalující topný olej přestavěna zpět na spalování pevného uhlí, byla nula změněna na 1 (v případě, že původní pořadové číslo bylo čtyřmístné, týkalo se strojů řad 44, 01.5, 03.10 a 95), případně na 2 (bylo-li původní pořadové číslo trojmístné). U úzkorozchodných lokomotiv sloužila tato číslice pro rozlišení rozchodu tratě, pro které byly tyto lokomotivy určeny – 1 (750 mm), 2 (900 mm) a 7 (1000 mm). Byla-li úzkorozchodná lokomotiva přestavěna na spalování topného oleje, byla tato číslice nahrazena nulou.

  Typové řady lokomotiv se spalovacím motorem byly nově jednotně označeny trojmístným číslem, rozlišovacím znakem trakce byla číslice jedna na prvním místě. Pořadová čísla byla zachována, pokud to bylo možné, čtyřmístná čísla byla redukována na trojmístná odejmutím první číslice. Malé lokomotivy byly zařazeny do typové řady 100 a rozlišeny pořadovým číslem tak, že stroje výkonostní skupiny I (viz dříve) měly pořadová čísla začínající nulou, výkonostní skupiny II pak číslicemi 1 až 7. Úzkorozchodné malé lokomotivy měly pořadová čísla začínající 9, ovšem počínaje rokem 1973 byly zařazeny do samostatné typové řady 199.

   Typové řady elektrických lokomotiv byly také nově jednotně označeny trojmístným číslem a rozlišovacím znakem trakce zde byla číslice 2. Další dvě číslice představovaly, tam kde to bylo možné, původní označení. Jelikož ovšem typové řady od 270 (viz níže) byly přiřazeny elektrickým vozům a jednotkám, byly lokomotivy řady E 94 přeznačeny na řadu 254 (namísto 294), a lokomotivy řady E 95 měly být přeznačeny na 255, ovšem byly vyřazeny ještě před  svým přeznačením.

  Typové řady motorových vozů a jednotek byly stejně, jako v případě lokomotiv rozlišovány podle trakce číslicí na prvním místě typového čísla. U vozidel se spalovacím motorem rozlišovaly číslice na druhé pozici vozidla podle věku – číslice 7 patřila vozidlům vyrobeným v NDR, číslice 8 pak motorovým a vloženým vozům starší produkce a číslice 9 řídícím a přípojným vozům starší produkce. Úzkorozchodným a služebním motorovým vozům byla vyhrazena typová čísla 187 a 188. Salónním motorovým vozům náležela pořadová čísla od 251, pořadová čísla vložených vozů začínala číslicemi 3 až 5, řídících vozů 6 či 7 a přípojných vozů číslicí 8. Číslice na druhé pozici typového čísla elektrických vozů a jednotek určovala napájecí soustavu, pro kterou byla tato vozidla určena – 7 pro stejnosměrnou a 8 pro střídavou. Typová čísla 270 až 274 byla určena novým vozidlům berlínské S-Bahn, 280 až 284 plánovaným vozidlům pro příměstské dráhy krajských měst, případným nově zkonstruovaným vozidlům pak čísla 290 – 299.

 

  Po sjednocení obou německých států a následné fúzi DR a DB bylo třeba rozhodnout i o způsobu značení společné flotily. Přes různé návrhy úprav stávajících schémat z obou spojovaných společností bylo nakonec rozhodnuto k 1. 1. 1992 přeznačit vozidla DR podle pravidel DB, s drobnými úpravami. Úzkorozchodné dieselové lokomotivy byly nově zahrnuty do typové řady 299; malé lokomotivy do typové řady 399; přípojným a vloženým vozům byla určena pořadová čísla 001 – 599, řídícím vozům pak 601 – 999; úzkorozchodným parním lokomotivám byla přiřazena služební čísla, které neměla žádný vztah k jejich původním typovým řadám, první číslice jejich pořadového čísla pak rozlišovala rozchod tratí, pro který byly určeny – 1 -> 1000 mm, 6 -> 600 mm, 7 -> 750 mm a 9 -> 900 mm.

  V souladu s rozhodnutím Evropské komise z roku 2006, tzv. „TSI – provoz a řízení dopravy” jsou od roku 2007 nově do provozu zaváděná vozidla povinně značena dvanáctimístným číslem podle pravidel TSI, stejně jako v ostatních zemích Evropské unie. Toto nové číslo zahrnuje původní sedmimístné služební číslo a je rozšířeno o další identifikační znaky.

  Již tedy víme, jakým způsobem se provozovatelé německých společností provozujících železniční dopravu vypořádávali s katalogizací flotil svých hnacích vozidel. Problémy, které typově pestré a nestejnorodé rodiny hnacích vozidel v tomto směru svým pánům přinášely, vyžadovaly nepochybně vytrvalou práci mnoha chytrých hlav, i když v dnešní době i komplikovanější problémy podobného typu řeší například každá automobilka při evidenci oběhu výrobních dílů či supermarket sledující oběh zboží. Nicméně, asi málokdo by uvažoval o evidenci železničních vozidel pomocí čárových či QR kódů. I když kdo ví, čím nás budoucnost překvapí.

  V nadcházejících částech našeho seriálu si povíme něco málo o tom, jaké stroje se to vlastně po německých kolejích proháněly…

Zdroje:
http://www.selketalbahn.de/triebfahrzeuge.htm?tfz/br_dampf.htm
https://de.wikipedia.org/, včetně obrázků
https://en.wikipedia.org
https://cs.wikipedia.org

Poznámka: Některé v článku uvedené odkazy (linky), zejm. na YouTube, nebudou fungovat ve starších prohlížečích IE; v takovém případě zkuste např. Chrome. To samé se zřejmě týká i grafické úpravy tabulek  – pozn. J. H.

.

 

 

 

 

 

 

 

 

Rubrika: Historie dopravy v Německu, VARIO, ZPRÁVY
Počet přečtení: 5 620 | Tisknout: | Poslat: