Honzíkovy vláčky

Parní lodě I., aneb Pára ještě stále žije! (recenze)

Autor: Jan Hlaváček Vydáno: 17.6.2015

Stačilo nějakých dvě stě let a ve své době převratný objev – parní stroj -, který byl katalyzátorem průmyslové revoluce v 19. století, vzal za své. Dokonce až ani tvůrci letadlových lodí nepočítají s párou při startování letadel – ZDE. 🙂 Ale to je naštěstí jiná kapitola. Parní stroje zmizely z průmyslových a zemědělských závodů, z dopravy, odevšad. Naštěstí pár se jich zachránilo v muzeích, aby nové generace měly představu, co to bylo za krásu.

S trochou patosu však lze konstatovat, že parní stroje nezmizely, alespoň ze srdcí paromilců. Těch ale ubývá; pohříchu jich už je jen ta pověstná kapka v moři – rozhodně méně jak islamistických uprchlíků z Afriky. Zpátky však k paromilcům. Co si budeme povídat? Je jich málo a nová generace už se těžko narodí. To přináší život a technický pokrok v něm, který směřuje k naprosto jiným technologiím.

Takže, těch, kteří o parních strojích něco vědí a dokonce je umí i sami postavit (byť ve zmenšeném měřítku), takových je jako šafránu a musíme si jich vážit. Jedním z paromilců a současně velmi šikovným konstruktérem modelů parních strojů je Jiří Voráček, rodem z Kamenných Žebrovic, čerstvý sedmdesátník. Sám o sobě tvrdí, že je „jen“ obyčejný elektrikář, jako by chtěl zdůraznit, že nemá nic společného se strojařinou, kam nepochybně konstruování a výroba modelů parních strojů patří. Tím ovšem jen mlží okolo skutečnosti, že je špičkou v oboru, což ve spojení s jeho manuální zručností a řemeslnickou dovedností přináší obdivuhodné úspěchy. Zajímavé je (jak na sebe sám prozradil), že k jeho „modelářskému procitnutí“ došlo až ve třetí třetině jinak klopotného života, tedy až v dospělém věku.

Jeho kamarád a současně odborný recenzent knihy (o které bude posléze řeč) o něm napsal: „Čtenářům Modeláře (časopis – pozn. J. H.) je znám jako nadšený propagátor parních strojků – jinak o modelaření nemá moc jasnou představu – jeho lodě jsou poměrně neortodoxní konstrukce, které ale často plovou.“

S druhou částí věty nesouhlasím, protože vím, jak to s těmi „neortodoxními“ konstrukcemi modelů Voráčkových lodí je. Jednou mi totiž vysvětlil, proč jej někteří parníčkáři takto kritizuji: „To já si nejdříve vyrobím parní stroj, nejraději mám oscilační typ, žádné velké plány a už vůbec ne technické výkresy, jen pár náčrtků a poznámek, abych nezapomněl, co jsem ve své vlastní hlavě vymyslel. No a když ho mám hotový, tak kolem něho postaví něco, co pozná každý vůl, že je loď.“

Sám bych proto přítele Jirku Voráčka charakterizoval jako vzdělaného, sečtělého, zkušeného a neskutečně šikovného řemeslníka, navíc – na rozdíl od mnohých jiných – nadaný snad od Pána Boha schopností vymýšlet další varianty již vymyšleného. Tedy připravovat na základě dávného objevu takové (zmenšené) strojky, které fungují, jsou výkonné, spolehlivé, nepochybně i řemeslně krásné a tudíž v jeho modelech lodí představují základ pro úspěch.

Musím totiž ještě dodat, že Jirka je též nadevše soutěživý typ člověka. To vede k tomu, že každý jeho nový model je lepší než ten minulý (i když i v jeho práci platí pravidlo o občasné nutnosti kroku zpět…). Má jasnou představou čeho chce dosáhnout a jak vyniknout.

A ještě jsem u něho objevil jednu vlastnost, kterou ani zdaleka nemají všichni modeláři, ať už se věnují letadýlkům, raketám, lodím, vrtulníčkům, autíčkům či vláčkům. Je sdílný, navíc obdařen výřečností a hlavně – své znalosti a zkušenosti je ochoten předávat ostatním. Když k tomu dodám, že je taky „psavec“, což je výraz, který používám k označení lidí, co umí napsat stať o něčem, tak jak ho život naučil, bez ohledu na pravidla o tvorbě literárních žánrů, je tím řečeno všechno. Správnější by ovšem bylo, abych v případě Jiřího Voráčka už označení „psavec“ nepoužíval, protože on již povýšil na pana spisovatele, když vydal knížku, jež nese na titulní straně nápis: „Parní lodě I.“¹⁾

* * *

Ještě před tím, než se pustím do stručné recenze této knihy (což nejspíš už udělali jiní přede mnou), myslím, že věci neublížím sdělením, že každý, kdo se nějakým způsobem zajímá o modelaření, by si ji měl zakoupit.²⁾ Osobně jsem rád, že tuhle knížečku mám a můžu si v ní listovat a poučovat se. Když zavzpomínám, na strojařské průmyslovce jsem se ani zdaleka nedozvěděl o parních strojích tolik, jako jsem se nyní dočetl v brožurce od Jirky Voráčka.

Autor nezakrývá, že první díl jeho „Parních strojů“ vznikl sestavením článků, které byly různě publikovány v modelářských časopisech a týkají se především oscilačních typů parních strojů. Některé články upravil, doplnil a vše poskládal tak, že současně vypovídá o své cestě od prvního modelu oscilačního parního stroje a první lodě k dokonalejším modelům. Nezapomíná ani na popis lodí „konkurence“, jak s nadsázkou označuje stejně zaměřené přátele, kteří by se ale dali spočítal na prstech jedné ruky.

Bržurka obsahuje na 54 stranách formátu A4 celkem 26 kapitol a je vytištěna na pěkném křídovém papíru. Téměř na každé straně jsou fotografie Voráčkových modelů parních strojů a lodí (nebo jeho kolegů). Ve středu je zašit dvojlist s barevnými fotografiemi. Průběžně jsou do textu zařazeny zdařilé nákresy nejrůznějších konstrukčních prvků modelů parních strojů, především pak kotlů k nim. To považuji za velmi cenné pro zájemce o tento obor. Stejně tak jako odstavce věnované konstrukcím jednotlivých části parních strojů. Autor je zakomponoval do poutavého vyprávění o své účasti na různých soutěžích a akcích, kterých se zúčastnil ať už v tuzemsku, nebo v zahraničí. Hodnotný je také popis geneze způsobů topení pod kotlíky parních strojů (od pevného přes tekutý líh k plynovým hořákům).

Dostatečně se také autor věnuje bezpečnosti při provozu parního stroje (přece jenom se jedná o tlakové nádoby a otevřený oheň) a nabádá k tomu, že odborné práce (zejm. letování kotlů apod.) je nutné svěřit odborníkovi s příslušnou kvalifikací.

V textu je řada rad začátečníkům i zkušenějším tvůrcům parních strojků. Osobně mi chybí více informací o pomocných zařízeních, o nichž se Jirka Voráček stručně zmiňuje v poslední kapitole. Ovšem, s ohledem na časový odstup od data vydání je tato připomínka bezpředmětná, protože za uplynulý čas se už dosti změnilo.

* * *

Už jsem od svých čtenářů zaslechl: „Jak je možné, že když celé roky tvrdíš, že jsi železniční modelář, proč najednou píšeš a motáš se okolo modelů parních strojů?“ Na to je jednoduchá odpověď vyjádřená již jinými slovy výše: Kdo má rád mašinky, původně poháněné párou, nemůže nemít rád parní stroje.

Strojařina je krásný obor lidské činnosti a je jenom na škodu, že v průběhu posledních dvaceti pěti let převracení školství na ruby mu není věnovaná patřičná pozornost. Teď je to samý ekonom či právník, ale o pořádného soustružníka, svářeče či konstruktéra nezavadíš… Ale to už mi nepřísluší měnit!

* * *

Tento příspěvek jsem vytvořil nejen ve snaze pomoci při prodeji zbytku publikace „Parní stroje I.“, ale především jako dodatečné blahopřání Jirkovi Voráčkovi k jeho 70. narozeninám. Tak všechno nejlepší, kamaráde! A přeju taky stále plný kotel páry!

___________________________________________