Honzíkovy vláčky

Už mi je šedesát pět, aneb Už mám i vlastní pálenici..

Když jsem před dávnými lety poprvé slyšel Beatles jak zpívají When I’m Sixty Four, a pak jsem si někde přečetl překlad textu, říkal jsem si: „Bože, o kom to zpívají? Takovej nějakej dědek.. a jeho starosti…?“ „Až zestárnu a budu plešatý za mnoho let,“ rýmoval Ringo v oné písni, a taky (volně přeloženo) zpíval o tom, jak se bude (asi s bábou) radovat z vnoučat Věry, Chucka a Devea na klíně. Tenkrát jsem fakt nemohl tušit, o čem je řeč. Dneska už to vím.

  No a je to tady! Dokonce je mi o rok víc. Už taky vím, že člověku k opravdové radosti fakt stačí ta vnoučata. A zdraví. Spravedlivé je, že čas odměřuje všem stejně. Nespravedlivé je, že už druhým rokem přežívám vlastního tátu. Děkuju všem, co mi připomenuli půlkulaté výročí a poslali blahopřání, či jen tak zavolali. Velkou radost mi udělali Jirka, Petr, Pavel, Jindra, Bohouš, Míra, Pavel, Vlasta, Jirka, Pavel, Martin, Pavel a Karel. O jejich dárku až za chvilku. Mít dobré přátele a kamarády je moc důležité. Člověk si pak uvědomí, že těch nepřátel není zase tak moc.

*      *      *

  Ačkoliv jsem trošku mlžil, pokud šlo o to výročí, stalo se veřejným tajemstvím, že jsem před pár dny vkročil do závěrečné části života. Bohouš o tom dokonce na svém webu sepsal esej 🙁 – ZDE. Když jsem slavil padesátiny, tak mi jeden moudrý muž pravil: „Počítej s tím, že ta druhá půlka života uteče rychleji.“ Když se teď ohlédnu a uvědomím si, jak těch 15 posledních let uteklo, musím připustit, že měl pravdu. Ten kdo ví, o čem mluvím, tak mi dá jistě za pravdu, že člověku se v tomto věku zdá, že oslavy narozenin přicházejí příliš rychle za sebou, jakoby dvakrát ročně. No, ale s tím se nedá nic moc dělat, takže toho filozofování nechám, aby to nevypadalo, že si zase na něco stěžuju. Vždyť vlastně nemám důvod.

  Díky těm mým vnoučatům, které jsme „větrali“ na Vysočině, jsem nestihl minulý termín modelářské besedy. Tušil jsem, že pánové, spolustolovníci, připraví nějakou kulišárnu, ale omluvnou SMS jsem stačil poslat až na poslední chvíli. Poslali mi fotku dortu se sexuálním námětem, který pochopitelně sežrali. Tak jsem myslel, že to v náhradním termínu už jen doladím nějakými těmi štamprdlíky, ovšem to jsem se přepočítal.

  Pánové ale na mne vyrukovali s úhlednou dřevěnou kazetou, ve které se nacházela mobilní pálenice, mechanický a zcela funkční model vyrobený podle skutečného vzoru v měřítku 1 : 10. No, koukal jsem na to jako vystřelený puk. S pálením špiritusu v domácích podmínkách mám sice dávné zkušenosti, ještě jako kluk. Když v kameninových nádobách dozrál kvas ze švestek, táta vytáhl ze sklepa pečlivě uchovávaný aparát, zatopil ve sporáku a začalo pálení. Činžákem se šířil charakteristický smrad, ale nikdo se sousedů nikdy nebonzoval, protože každý dostal desátek. Tátova na černo pálená slivovice byla vyhlášená a díky vysokému deflektoru zřejmě i „zdravá“. Soused Pospíšil o ní tvrdil, že léčí už když je ve flašce. Prý se stačilo na ni jen podívat.

.

  Pálit špiritus při posezení v restauračním zařízení je ovšem něco jiného. Nicméně odkázali jsme se na odstavec ze zákonu o lihu z roku 1888, tedy z dob monarchie, kde se říká: „Nikdo nemá kořalky bez daně páliti mimo stavení a pozemky, v nichž sám bydlí případně na nichž hospodaří“, volně si toto ustanovení přetransformovali do podmínek současné anarchie a bezmezného bordelu a pod hlavičkou výzkumu (což je u naše stolu v Naganu dosti tradiční věc) zahájili činnost.

 .

  Servírka Alena, která se nám stará o dodržování pitného režimu, sice chvílemi namítala něco o zápachu z vyhořelého tzv. tuhého lihu, ovšem, že do odměrky pomaličku odkapával destilát neurčité chuti a s nezjištěnou koncentrací alkoholu, to ji kupodivu nechávalo klidnou. Ovšem, jako profesionálka ve službě odmítla i jen přičichnout k vyrobenému produktu. To ostatní stolovníci tak upejpaví nebyli. V pořadí podle dosaženého věku jsem vypálil všem po kalíšku. Někteří mladší už měli tak děsnou slinu, že jsem je mezitím raději napájel v několika rundách produkty z nabídky zdejšího baru.

.

  K mobilní pálenici od firmy Nitara (ZDE) je sice dodáván perfektní manuál (rozhodně lepší, než jaké manuály dodáváme my k produktům DIGI-CZ 🙁 ), ale kdo by četl manuál, zvláště když jsem cítil tlak ze zástupu nedočkavých. Ostatně, i já se obvykle držím pravidla, že návody se čtou až když selžou všechny možné pokusy o zprovoznění dané věci. Naštěstí díky několika životním zkušenostem, praxi z ovládání mého parního stroje a s troškou intuice (ano, přiznávám, též s nápovědou kolegy, který předčítal z manuálu) se nám podařilo zatopit pod kotlem. I zde platí, že nejdříve musí chytit komín tah. Mezi tím byla hospoda plná smradu. Vedly se spory, jestli čínský tuhý líh smrdí víc než ten, co jsem kupovali v drogerii, když jsme jeli na čundr. V návodu se sice hovoří o nutnosti nalít do kotle kvalitní červené víno, jenže nedočkavý Fulda letěl k baru ještě před tím, než jsme si tuto podstatnou větu přečetli, a donesl dvě decky bílého. No, rozplývám se tady nad vynikajícím modelem moravské firmy, ale jako Moravák vím, že opravdu kvalitní červené víno na Moravě nenajdeš. Leda tak v nějakém krámku, kde mají červená vína přivezená z Francie nebo Španělska. Ale to je jedno. Pálili jsme z bílého.

.

  Celá ta věcička od firmy Nitara je dokonalá „hračka“ pro dospěláky. Ostatně, jako všechny pořádné modely. Výrobce doporučuje nespěchat s destilací, ale copak jsem mohl nechat kotel vychladnout při tak rozsáhlé objednávce, jako jsem včera měl? A tak nehledě na popálené prsty jsem pálil jeden kalíšek za druhým. Obsloužit všechny stolovníky jsem do uzavírací hodiny stihnul. Kdoví, jestli dneska nemají v Nagano zavřeno, nevětrají a nemalují… Od rána taky čekám, jestli nepřijdou daňový úředníci dovybrat si daň. Důležitější ovšem je, že nevolal nikdo z kamarádů, že přestal vidět. Tohle samozřejmě není legrace, ale tak či onak vtipná byla poznámka PaMiho na adresu Pavla H., když do kalíšku odkapával destilát pro něho: „Hele, ještě si to koštování rozmysli, teď jen blbě slyšíš, ale zítra ještě navíc nemusíš vidět…“

  Tak takto proběhl další výzkumný projekt nepodporovaný EU. Ještě jednou všem zainteresovaným děkuju.

Fotografická dokumentace

[Show as slideshow]

◄12

no images were found

Foto Fulda a Bohouš (snížená kvalita obrázků byla způsobena povětrnostními vlivy)

Počet přečtení: 15 996 | Tisknout: | Poslat: