Honzíkovy vláčky

Honzíkovo kolejiště (34) – další vodní plocha

Autor: Jan Hlaváček Vydáno: 5.7.2014

Jednoho krásného dne mne konečně napadlo, kam vmáčknout alespoň kousíček řeky. Voda mi prostě na kolejišti chyběla. Co na tom, že to bude řeka, která nikde nezačíná a nikde nekončí. Takový je prostě svět modelů. Už jsem udělal tůňku u lomu (viz 24. díl – ZDE), kde lze nalézt všechno možné, jen ne čistou vodu. A také rybníček pod kostelíčkem (viz 25. díl – ZDE), který je zapadaný podzimním listím a jenž se mi povedl. Tak ještě tu řeku!

Pokud jde o vodu, mohl bych samozřejmě zrušit nádraží a vybudovat tam přístav, ale to mi jaksi připadalo jako blbost. Nicméně viadukt, de facto obepínající průmyslovou zónu, přesněji jeho nosné pilíře, se přímo nabízely, aby alespoň některé z nich stály ve vodě. A tak vlevo od přejezdu do průmyslové zóny až téměř po tunely do skrytého nádraží bude řeka (pro lepší orientaci obrázek v perexu).

Tůně ve styroduru

Styrodurová deska je ideální pro vykutání hlubokého dna řeky. Dělám si legraci, protože výhoda modelové řeky (resp. jakékoliv nádrže) spočívá v tom, že není třeba ji dělat příliš hlubokou, stačí několik milimetrů. Zbytek lze kamuflovat odstíny barvy nanesené na dno, přičemž platí jednoduchá zásada: čím větší hloubka, tím tmavší a sytější zelená barva.

Na trafopájku jsem nasadil kousek měděného drátu a vytvaroval ho do oblouku. Tímto nástrojem jsem postupně mezi pilíři viaduktu „vytavil“ ve styroduru dno řeky. Nejdříve jsem si ale označil, kde končí boční skála modulu průmyslové zóny. Řeka bude téct až pod skálou (cca 10 mm) a bude plná kamení. Některé kameny budou vystupovat z vody. Okraje připravených tůní jsem dopracoval (ořezal hrany) odlamovacím nožem. Při hloubení tůní je třeba si představit, kde bude dno mělčí, protože tam bude kámen vyčuhující z vody, kde bude tůň naopak hlubší, kde bude nějaký ostrůvek pro keřík či vodní rostliny atd. Rozhodně není potřeba se s hloubením tůní nějak moc „párat“..

Obr. 1 – Vytvoření dna řeky s tůněmi ve styroduru

Barvení dna řeky

Akrylové barvy jsem již před časem zavrhnul a namísto nich raději používám tempery. Proč? Protože tempery lze i po zaschnutí znovu rozpustit vodou a jednoduše upravit odstín přidáním jiné barvy. Akrylovou barvu je v případě změny odstínu nutné kompletně přetřít, ta už se po zaschnutí nerozpustí. Namíchal jsem si do mističky barvu na základní zabarvení dna tůní a dost ji naředil – prakticky vždycky (i když si připravuju barvu na stříkání) používám mix obvykle tří barev, což jsem odkoukal od jednoho akademického malíře.

První vrstvu tvořila světle modrá s troškou světle hnědé a zelenomodré. Poctivě jsem vytřel všechna místa v tůňkách, hlavně aby nikde neprosvítal bílý styrodur. Po čtvrt hodině, když barva zaschla, jsem hlubší místa v tůních přetřel barvou s odstínem více do temné zelené. Sem tam jsem štětcem máznul i po hranách tůní, zejm. u pilířů. Tam voda vzlíná po kamenech a zdivo tam bývá tmavší.

Obr. 2 – Tůně nabarvené temperovými barvami

Kameny na dno řeky

Druhý den po zaschnutí barvy jsem do dna zalepil kamínky nadrcené z opuky (opuku doporučuji drtit kladivem někde venku, rozhodně ne na kuchyňské lince; již dříve jsem popsal fatální chybu, když jsem v kuchyni drtil uhlí a chtěl to ututlat před vlastní manželkou – ZDE).

Stačí dno postupně natřít velmi hustým disperzním lepidlem (v dostatečném množství) a do něho zasadit nejdříve větší kamínky, mezi které lze nasypat menší. Vhodné je kamínky zatlačit do podložky. Opuka je však křehká, takže je nutné tlačit zlehka.

Poznámka ke kamení: Možná, že tahle poznámka nezaujme, ale postupem doby jsem přišel na to, že hned někdy na začátku stavby kolejiště je potřeba si vyjasnit, jaké skály, z jakého nerostu, budou na kolejišti dominovat. Příroda je sice mocná čarodějka, ale obvykle v místech, kde převažuje žlutý pískovec, se neobjevuje černý čedič. Anebo tam, kde je opuka, se nebudou vyskytovat vodou omleté žulové valouny. Co tím chci říct? Že nevypadá dobře, když v jednom rohu kolejiště je vytvořená skála imitující určitý druh vyvřeliny či zkamenělé usazeniny a hned vedle je typově naprosto něco jiného. Prostě si myslím, že je potřeba si vybrat jeden druh nerostu a jemu odpovídající kamení (každý druh kamene se láme jinak..) a toho se držet na celém kolejišti. Má to výhodu i v tom, že člověk nemusí držet skladem kamení různého druhu :-).

Jestliže jsem tedy nad řekou vytvořil skálu s ostrými výčnělky, barevně do tmavě šedé (rula?), asi by nebylo dobré, kdyby v řece byly pravidelné valounky ze světlého křemene. Takže jsem onu nadrcenou opuku (která je dosti světlá), namočil do špinavé vody vytvořené z temperových barev odstínu hnědé, černé a zelené. Kamínky za pár hodin nasákly barvu a na povrchu ztmavly.

Obr. 3 – Kameny přilepené disperzním lepidlem na dně řeky

Impregnace před aplikací modelové vody

Před zaléváním řeky imitací vody jsem dno tůní i se zalepenými kameny přestříknul sprejem určeným k impregnaci obuvi a oblečení proti vodě. Podrobně tuto vlastní metodu popisuji ZDE a ZDE. Jde o to, že se tím dosti výrazně eliminuje nepřirozené vzlínání přípravků používaných k imitaci modelové vody po břehu a předmětech ve vodě, vč. rostlin atd. Zjistil jsem, že opakování aplikace spreje po dokonalém zaschnutí předešlé vrstvy není na škodu.

Obr. 4 – Impregnační sprej

Jaký přípravek na vodu použít?

Ve svých „nadnormativních zásobách“ jsem objevil hned tři přípravky na imitaci vody. Ačkoliv jsem měl velké „cukání“ vyzkoušet si imitaci vody od Woodland Scenics, tak jsem nenačatý pytlík s granulemi nakonec odložil; to je ta věc, co se z ní „voda“ vytvoří rozpuštěním granulí při teplotě 170 – 180°C. Obávám se totiž, že takto teplá směs by mi protekla skrz styrodur, který také nepotřebuje moc, aby se tavil. Nepoužil jsem ani dvousložkovou čirou epoxidovou pryskyřici CER doporučenou mi odborníky z ELCHEMCo, Praha. Nakonec jsem sáhnul po zbytku své oblíbené „křišťálové pryskyřice“ Gédeo. Bylo jí právě tak akorát. Kdybych potřeboval ještě dvě kapky, neměl bych kde brát :-).

Taky jsem už někde napsal, že výhoda „křišťálové pryskyřice“ spočívá v tom, že po smíchání složek je připravená směs velmi řídká, takže dobře zatíká do všelijakých i jemných spár, a protože relativně dlouhou tuhne (min. 24 hod.), dovoluje uniknout bublinkám, které se vždycky nějaké vyrojí, i když je směs míchaná a zalévaná pomalu a opatrně. Bublinky vystoupané k hladině je dobré v prvních cca třech až pěti hodinách po zalití sledovat a pomocí párátka jim pomáhat nad hladinu. Pak je hladina pěkné rovná.

Obr. 5, 6 – Zalití tůní imitací vody z „křišťálové pryskyřice“ Gédeo

Konečná úprava řeky a okolí

Do okolí řeky jsem následně zalepil další drobnější kamínky. A když už jsem byl v tom dokrášlování, tak jsem zaštěrkoval troje koleje vedoucí do skrytého nádraží a připravil z kousků travních koberců základ pro zatravnění (až budu někdy příště flokovat trávu, tak ještě dopiplám některé plochy okolo řeky jemnou statickou trávou).

Pro zaštěrkování kolejí v této časti trati jsem použil štěrk drcený pro měřítko N v odstínu znělec (č. 5371) od firmy Polák.

Myslím, že nemusím připomínat, že před zalitím štěrku lepidlem je nutné štěrk velmi dokonale zamést mezi pražce, zejm. uvnitř mezi kolejnicemi. Po nasypání štěrku upravenou pipetou (má šikmo seříznutý konec) mezi kolejnice a z jejich vnějšku (raději méně, jak více) následně nejdříve štětcem s hrubším a posléze s velmi jemným a dlouhým vlasem (cca 8 mm) štěrk vmetám mezi pražce. Ten druhý štětec tahám velmi pomalu a lehce v dlouhých tazích hodně položený sem a tam, až všechny kamínky z pražců zmizí.

Obr. 7 – Štěrk je nutné velmi pečlivě vmést mezi pražce (makrofotografie odhalí, že ještě pár kamínku neposlechlo..)

Po dokonalém zaštěrkování kolejí s vyloučením výhybek a jejich okolí(!) postříkám fixírkou z lékovky kolejový svršek směsí vody s jarem, a to ze vzdálenosti více jak 10 cm – ne blíže! (protože proud vody z fixírky může narušit upravený štěrk).

Následuje opatrné zalití štěrku velmi řídkým disperzním lepidlem (cca 3 : 1 ve prospěch vody). Navlhčení trati vodou s jarem před aplikací lepidla zapříčiní, že řídké lepidlo krásně vzlíná a zateče všude. Za několik hodin (cca půl dne) doporučuji zkontrolovat, jestli někde – zejm. na povrchu kolejí a na jejich vnitřní straně – neulpěla zrníčka štěrku. V tom případě je nutné je opatrně setřít papírovým ubrouskem. Když lepidlo dokonale zaschne, je odloupání kamínků dosti obtížné (nehledě na to, že to není vidět a přijde se na to obvykle, až když v tomto místě poskakují vozy). Po zaschnutí lepidla je každopádně nutné povrch kolejí dokonale vyčistit.

Obr. 8 – Úprava tratí v okolí viaduktu (a řeky)

Ne placaté kolejiště

Možná ještě doplním, že zmíněné troje koleje jsou pochopitelně nalepené na rovné styrodurové desce. Ale zdálo se mi, že by bylo lepší, kdyby prostor mezi kolejemi byl prohlouben. Chtěl jsem docílit toho, aby koleje byly jakoby položeny na „pešunku“ (násep se tomu říká správně?). Tak jsem prostor mezi kolejemi vyhloubil (opět trafopájkou), nabarvil, prosypal štěrkem a kamením a zatravnil. Vynikla tak trošku plastičnost trati, což bohužel na snímcích není vidět…