Honzíkovy vláčky

Honzíkovo kolejiště (30) – panelová cesta a dlažba

Jako samotný díl seriálu o stavbě svého kolejiště jsem si nechal pojednání o tvorbě panelové cesty, směřující od „obzoru“ do centra depa, a vydlážděné cesty, která se táhne podél odstavných kolejí. Obě tyto prastaré, opravované, málo používané komunikace se nacházejí na modulu točny. Nápad na jejich vytvoření vlastně vznikl až v průběhu stavby, dejme tomu jako momentální nápad.

.

.

Panelová cesta

Panely jsou všude kolem nás. Mnohde už sotva patrné, zatlačené do země, zarostlé, poničené provozem. Ani jeden tedy není identický se sousedním, byť kdysi dávno v betonárce tomu tak bylo. Teprve až člověk začne běhat s metrem, aby si vytvořil tu pravou představu před ztvárněním panelu do měřítka, uvědomí si, kolik všelijakých druhů panelů existuje, a za druhé, jak maličké obdélníčky to vlastně budou v měřítku N. Takže, jestli se někdo zamýšlí nad tím, jestli panel, použitý na panelovou cestu, má mít takový či onaký rozměr, zastávám názor, že co okresní betonárka, to jiný rozměr. I když – asi – existovala jistě nějaká norma, která řešila i velikost panelu. Ale kde jsou ty časy…

Obr. 1 – Nařezané a nabarvené panely (makrofotografie prozradí každou chybičku, ve skutečnosti to tak zlé není 🙂 )

.

  Panely, na které jsem narazil já, měly rozměry cca 3,5 x 1,5 metru. A to se mi líbilo, protože to je takový přiměřeně úzký obdélník, na který se ale vejde i opravdový náklaďák (TATRA). V měřítku 1:160 jsem pak míry zaokrouhlil na 21,5 x 9,5 mm. A jak už jsem předeslal, že každý panel v reálu je jiný, nezvolil jsem pro jejich výrobu moderní technologie (laser), ale vzal jsem obyčejný šedivý karton tl. 1,2 mm, narýsoval na něj rysky a rozřezal jej skalpelem. Před tím jsem jej natřel barvou „beton“ od Poláka. Na kratší straně jsem do odřezků jedním z chirurgických nástrojů od MEDIN vytlačil taková mělká zahloubení, kde v originálu vykukuje kousek betonářského drátu roxor pro transport panelu na místo uložení. A protože železo rezaví, jemným štětečkem jsem tam máznul čárečku odstínu umbry pálené. Později se mi tyhle okrasy stejně podařilo zaplácat tmelem, do kterého jsem panely nořil, ale podařilo se mi je nepravidelně opravit. Taky jsem v panelech nadělal všelijaké rýhy a praskliny, aniž bych je vytvářel tzv. „přes kopírák“, jak to umí laser. Jsem rád, že cca 60 panelů mne stálo pakatel.

  Na styrodurovou desku depa jsem si tužkou natrasoval cestu a nanesl na ní asi milimetrovou vrstvu stěrkového tmelu. Do něho jsem postupně zatláčel panely. Pokud se mi podařilo tmel vytlačit do spáry mezi nimi, tak jsem jej nástrojem částečně odstranil, aby mezi panely byla mezera (drážka). Na bocích jsem naopak tmel dotahoval až k hornímu okraji panelu. V zatáčce byla pochopitelně mezera při vnějším okraji panelů větší.

  Po vytvrdnutí tmelu jsem celek zabrousil mřížkou, pročistil drážky mezi panely a temperovou barvou v různých odstínech šedé jsem panelovou cestu „dokrášlil“. Tam kde zmizel rez od roxoru, tam jsem ho obnovil. Myslím, že po konečné instalaci modulu si ještě trošku pohraju s barvičkami.

  Nakonec jsem okolí panelové cesty zatravnil jednak natrhanými kousky travních koberců (Jordan a Model Scene), mezi to jsem taky naflokoval travní vlákna (Polák a Mininatur), prostě jak mi přišly tyto materiály pod ruku. Mezi panely jsem také nalepil vlastnoručně vyrobené travní drny. A je to. Levné, ale pěkné.

[Show as slideshow]

.

Stará dlážděná cesta

  Už dříve jsem si vyrobil razítko na dlažbu, jak popisuji ZDE a ZDE. Hned dopředu přiznám, že kdybych měl svým razítkem „dláždit“ například plochu náměstí Přemysla Otakara II. na nějakém modelu Českých Budějovic, tak bych asi neuspěl. Tam bych nejspíš použil nějakou plastickou fólii (NOCH aj.). Ale naopak pro starou, vytlučenou a asfaltovými záplatami opravovanou dlažbu, která je na každému druhém našem nádraží – na to je razítko ideální.

Pro ty, kdo minulé články nečetli zopakuji, že jsem si nejdříve v Corelu narýsoval čtvercovou síť (norma říká, jak velká má ta která dlažba být, takže i v měřítku bylo čeho se přidržet), ve které jsem čtvereček po čtverečku vyráběl deformováním pravidelnosti dlažební kostky. Faktem ale je, že imitovat na počítači práci kameníků, kterým pomáhá struktura žuly, čediče aj. hornin, resp. jejich schopnost lámat se, není zase tak jednoduché. A chvíli to trvá. Do plastové desky mi pak strukturu dlažby laserem vypálil PaMi. Tak vznikl master pro pořízení odlévací formy ze silikonu. Po zaformování jsem odlil z pryskyřice AXON F18 pozitiv ve formě destičky. Finta, kterou rád prozradím, spočívala v tom, že jsem číhal při tuhnutí pryskyřice. Když byla destička schopná odformování, ale ještě byla vláčná, vyjmul jsem jí z formy a ohnul ji přes vhodný předmět válcového tvaru. Když ohnutá destička vytvrdila, zhotovil jsem boky budoucího razítka, přilepil je na destičku a střed zalil pryskyřicí, do které jsem ještě umístil držátko. Vše je vidět na obrázcích v galerii.

  Pro otisk razítka – aby vznikla dlažba – jsem vyzkoušel několik materiálů. V minulých textech jsem zmiňoval použití holandské modelovací hmoty DAS, která se ale nějak vytratila z trhu. U nás v papírnictví jsem ale objevil obdobný materiál od Koh-i-noor. Navíc ve dvou provedeních. Tzv. odlehčený typ je ale příliš patlavý a špatně mi tuhnul, naopak „standardní“ tmel je dostatečné vláčný a současně tvrdý, aby do něho bylo možné otisknout strukturu dlažby. Jak se razítkuje asi nemusím popisovat. Říká se tomu odvalování a tuhle zručnost jsem nabyl už dávno, když jsem se naučil snímat daktyloskopické otisky prstů 🙂 .

Obr. 2  Dílek dlažby připravený k položení na cestu

  Nejdříve jsem si myslel, že budu „dláždit“ rovnou na plochu modulu, ale pak jsem postup změnil (přiznávám, že z lenosti, protože jsem u dláždění mohl sedět za stolem). Razítkoval jsem na skleněné destičce, čímž vznikaly dílky dlouhé 95 a široké 18 mm. Postupoval jsem tak, že jsem si nejdříve odkrojil kousek modelovací hmoty, prohnětl ji v dlaních a mezi prsty z ní uválel „šulánek“, který jsem válečkem rozválel na výšku cca 1 – 2 mm. No a pak jsem do ní otiskl razítko. Hned jsem ořezal přebytečnou hmotu z okrajů. Do druhého dne hmota ztuhla (ale ještě ne na sto procent), a tak při lepení na modul se ještě dala maličko tvářet (na okrajích, resp. v rozích). Jakmile jsem naskládal a přilepil jednotlivé dílky cesty na příslušné místo na modulu, bylo hned jasné, že o žádnou pěknou cestu nepůjde, že se spíš svojí kvalitou povrchu bude podobat naší slavné D1. Spoje a okraje dílků jsem opatrně obrousil mřížkou. Občas jsem udělal nějaký šrám po celé délce cesty. Stěrkovým tmelem jsem vytvořil budoucí asfaltové pláty a přebrousil je.

  Až jsem byl s ničením a opravování cesty spokojený, nechal jsem všechno asi dva dny dokonale vytvrdnout. Ono totiž disperzní lepidlo pod modelovací hmotou fungovalo něco jako jíl, nebo rašelina. Po zaschnutí jsem povrch napustil velmi naředěnou – tentokrát nikoliv umbrou pálenou -, ale antracitovou černí (také z řady olejových barev). Další den jsem povrch dlažby znovu jemně přebrousil, vysál a maličkým válečkem nanášel světle šedou barvu – tentokrát akrylovou -, jejíž odstín jsem odkoukal na dlažbě u naší pošty :-). Barvu nanášenou na váleček na skle jsem „vysušil“ na novinách, aby se na dlažbu nanášela opravdu v tenké vrstvě a jen na povrchu dlažebních kostek a nepronikala do tmavých spár. Po zaschnutí jsem některé části cesty „převálcoval“ tmavšími odstíny šedé. Nakonec jsem barvou „asfalt“ (Polák) natřel asfaltové záplaty. Ale to ještě nebylo všechno.

Obr. 3  Už hodně pokročilá stavba modulu depa

  Vydlážděnou cestu, resp. její bezprostřední okolí jsem zatravnil, sem tam nějaký drn jsem přilepil i do spár v dlažbě. Byl jsem překvapen výsledkem, který je patrný z fotografií.

[Show as slideshow]

Foto hlav

Počet přečtení: 10 302 | Tisknout: | Poslat: