Honzíkovy vláčky

Krakorec, co stál u Běchovic (v měřítku 1:160)

Dosti často na stránkách Honzíkových vláčků popisuju vývoj, resp. stavbu nějakého svého modelu, nebo zařízení, do kterého jsem se pustil obvykle ve spolupráci s Jirkou Šafářem, Jindrou Fučíkem, Bohoušem Partykem a jinými. Nezakrývám přitom snahu upozornit na model či zařízení i ostatní kolegy-modeláře. Podle zájmu se pak obvykle stavebnice modelu či hotový výrobek objeví v N-šopíku. Při prezentaci modelu krakorce v N-ku si ale v současné chvíli nejsem jistý, jestli tomu bude také tak…

  Návěstní krakorec, model Praha-Běchovice, v měřítku N, byl vytvořen podle fotografické dokumentace pořízené a publikované Ivo Kučerou na webu Klubu modelářů železnic Brno I.¹⁾ Autor v textu článku přímo evokuje možnost pokusit se tuto železniční stavbu vytvořit podle jeho obrazové dokumentace, cit.: „Třeba tyto obrázky poslouží i někomu dalšímu, kdo si jej bude chtít postavit, dnes již žádné obrázky nelze nafotit, krakorec již byl zlikvidován.“ Zásadní problém pro takového snaživce je ale v tom, že autor neuvedl alespoň základní rozměry skutečného krakorce. A jelikož už tento krakorec fyzicky neexistuje a není k dispozicí konstrukční výkres – babo raď!
  Před dlouhým časem mne zmíněný článek zaujal, protože jsem usoudil, že minimálně na dvou místech svého kolejiště bych krakorce využil. Začal jsem se stavbou svítících návěstidel, ale na těch jsem si „vylámal zuby“. Svůj modelářský nezdar jsem na čas odložil do krabičky. Pravda, mezi tím vzniklo zadání, podle kterého Fulda vymyslel a do protypu převedl dekodér pro semafory, vč. patice v měřítku N. Až když jsem uviděl návěstní krakorec v gigantickém měřítku na kolejišti Pavla Tvrze, opět se mi vrátila myšlenka na zhotovení krakorce v N-ku.
  Přibližné rozměry sice bylo možné zjistit z modelu v měřítku H0, který Ivo Kučera prodává, ale můj krakorec v měřítku 1:160 byl rozměrově přizpůsoben šabloně NMRA a faktické situaci na mém kolejišti. Nemohu tedy zaručit, že absolutně kopíruje rozměry originální konstrukce. Mně osobně to nevadí a starosti hnidopichů mne z nálady nevyvádí… Návrh leptu jsem odvodil z Kučerových obrázků a jak už je u měřítka 1:160 nezbytné, v některých detailech jsem ho zjednodušil, i s ohledem na technologii stavby modelu. Lept zhotovila firma Hauler, Brno. Prototyp se zdařil, byť při event. opakované výrobě bude třeba změnit tři naprosto nepodstatné detaily.

Obecné poznatky k sestavování modelů z vyleptaného plechu

  Setkávám se z dotazy některých méně zkušených kolegů, „jak na lepty“? Bylo o tom již napsáno mnoho poučného z pera skutečných modelářů, leč mé drobné zkušenosti mohu zopakovat a možná i doplnit.
  Nejdříve – než se pustíme do vystřihování jednotlivých dílů z aršíku vyleptaného mosazného nebo alpakového plechu – je vhodné si lept detailně z obou stran prohlédnout! Jednak je potřeba nastudovat co je co, tedy k čemu je který díl, což je nejlepší udělat porovnáním se schématem v návodu (pokud takový existuje; lepty některých malovýrobců si totiž nezadají s rébusy). Současně je vhodné si ujasnit, jak budou jednotlivé díly ohýbané. Ohybové drážky jsou obvykle konstruovány tzv. „dovnitř ohybu“, ale není to pravidlo. Sám je koncipuji tak, že ohyby do 90° mají drážku uvnitř, nad 90° pak naopak vně. Do „protisměru“ ohnutý materiál se na hraně lépe vytvaruje.  A zadruhé je důležitá detailní prohlídka leptu kvůli tomu, že je třeba se přesvědčit o úplnosti aršíku, tzn. jestli některý díl nevypadl při doručení a nezůstal v transportním pytlíku. Velmi zřídka se mohou objevit drobné vady (neproleptaná místa, poškození povrchu od nečistoty, která se dostala při leptání do lázně) – a to přes důkladnou kontrolu výrobce i prodejce. 
  U malých modelů sestavovaných z několika málo dílů je možné všechny díly vystříhat najednou, začistit je a připravit si je k montáží. U složitých modelů doporučuji vystříhávat jen ty díly, které k sobě patří, které tvoří dílčí sestavy modelu, resp. které se budou aktuálně sestavovat. Tak se nejlépe zajistí, že ostatní díly se nepoztrácí, nezapadnou, anebo nezničí při překládání apod. Příklady hledání součástek mezi smyčkami koberce snad nemusím vypisovat…
  V etapě přípravy stavby modelu je třeba si ujasnit, jestli budou jednotlivé díly spájeny nebo slepeny, anebo sestaveny v kombinaci pájení – lepení. Je několik „ověřených“ metod pájení (ať už z hlediska použitých páječek, nebo pájek), leč nebudu je zde rozvádět. Sám preferuji hrotovou páječku  SOLOMON SR-976, trubičkovou pájku STANNOL Sn60Pb40 (1 mm), nebo Sn60Pb39Cu1 (0,5 mm) a místo pájecí kapaliny obvykle používám pájecí pastu Lötfett.
  Už v průběhu sestavování začišťuji dílčí části modelu (podle potřeby). Osvědčily se mi brousící a leštící kotoučky 3M či silikonové leštící nástroje – ZDE, ale také brousící destičky od MicroMark – ZDE. Zjistil jsem, že se dají používat i bez vodní lázně. Velmi účelnou pomůckou pro čistění a zabrušování přebytků pájky jsou různá brousítka a leštítka na nehty, hojně užívané dámami.
  Po spájení celého modelu jej nejdříve namočím v lázni isopropylalkoholu, přičemž jemným, ale ostrým štětečkem, nebo středně jemným kartáčkem na zuby opakovaně mechanicky vyčistím všechna pájená místa. Pak celý model propláchnu v koncentrovanějším saponátovém roztoku (preferuji obyčejný JAR) a nakonec jej dokonale opláchnu vlažnou vodou.
  Jakmile model z leptu dokonale vyschne (lze si pomoci fénem), hned jej nastříkám základovým SURFACER 1000 ve spreji. Ale nikoliv jedním „dlouhým“ nástřikem, až z modelu kape barva, ale mnoha opakovanými velmi jemnými nástřiky, přičemž mezi nimi dodržuji alespoň 10 minut a více na zaschnutí Surfaceru. Poslední nástřik základovkou udělám až druhý den. (Poznámka: špatný nástřik Surfacerem lze umýt isopropylalkoholem)

Popis stavby návěstního krakorce model Praha-Běchovice v měřítku N

  Stavbu modelu návěstního krakorce z leptu v měřítku N lze hodnotit obtížností 1 – 2. Vzhledem k celkové velikosti modelu (54 x 40 x 20 mm) mohou vzniknout „stavební  problémy“ pouze při ohýbání některých dílů. To vyžaduje použití příslušných nástrojů a pomůcek. Celý model lze pohodlně spájet; někdo může tvrdit, že vhodnější je lepení. Zde popisuji sestavení za pomocí pájení.

Obr. 1 – Schéma leptu návěstního krakorce model Praha-Běchovice v měřítku N (grafická deformace obrázku je záměrná – ochrana před paděláním výrobku)

  Nejdříve se vystřihnou oba díly příhradového stožáru (1) a základna (2). Základna má vyleptané otvory (zámky) pro stojiny stožáru a žebříku. Z konstrukce jiných příhradových stožárů mám vyzkoušené sestavování stožárů ze dvou polovin, což jsem použil i u tohoto modelu.

Obr. 2 – Vystříhané a začištěné díly stavebnice krakorce (dva díly jsou již ohnuté)

  Nejdříve se tedy obě půlky stožáru ohnou podle ohybových drážek v ohýbačce (drážka dovnitř) (obr. 3). Je nutné, aby byl ohyb veden naprosto přesně. Jedna půlka stožáru se zastrčí shora do základny, směrovaná tak, aby širší ploška na horním konci stožáru směřovala rovnoběžně s delší stranou základny.

Obr. 3 – Ohnutá polovina stožáru (1) a vytvarovaný příhradový překlad (3)

  V poloze „vzhůru nohama“ se ustaví kolmost poloviny stožárů vůči základně (obr. 4). Prostřední („ohybový“) zámek se zespodu pojistí kapičkou cínu. V této pozici se krajní zámečky procházející otvory v základně opatrně nehtem ohnou, aby z otvorů nevypadávaly a současně se do zbývajících otvorů vsune druhá polovina stožáru. Opatrně se mezi prsty obě půlky stožáru přitisknou k sobě a zespodu se zámky zakápnou cínem. Tím se definitivně připájí stožár k základně. Je potřeba zkontrolovat kolmost stožáru v podélném i příčném směru.

Obr. 4 – Stožár musí být před pájením ve dvou rovinách kolmý k základně, teprve pak se zakápne zámek – viz šipka; oba krajní zámky se nehtem lehce přihnout, aby se vytvořilo místo pro zastrčení druhé poloviny stožáru

Obr. 5 – Stožár zespodu připájený k základně

  Nyní se pájecí pastou natřou hrany obou polovin stožáru, které se k sobě budou pájet, přidrží se mezi prsty u sebe (koho to pálí, použije vlasové sponky, kolíčky apod.) a maličkou kapičkou cínu se na horním konci obě půlky spojí (na obou spojovaných hranách). Pak se nebere na hrot páječky trošku větší kapka cínu, hrot se bokem přiloží k hranám obou spojovaných půlek stožáru a rychle se přejede tam a zpátky, čímž se cín roztáhne v tenoučké vrstvě po hraně a pěkně do ní zateče. (Pokud jde o množství nanášeného cínu platí, že méně znamená více..) Za stálého přidržování k sobě lze opravit místa, kde je cín špatně zateklý, nebo kde chybí. (obr, 6, 7)

Obr. 6, 7 – Spájený stožár se základnou (špína z broušení a leštění ulpělá na konstrukci stožáru, kterou prozradila makrofotografie, „zmizí“ po umytí sestaveného leptu v isopropylacetonu, resp. jaru)

  Jestliže jsme se spájením obou polovin stožáru k sobě spokojení, hned provedeme začištění spoje (zabroušením, příp. doplnění cínu tam, kde jsou chyby spojení).

Sestavení vodorovné lávky

  Připravíme si vodorovnou lávku, kterou tvoří několik dílů: příhradový překlad (3), pochozí rošt (4), boční plechy (5a, 5b) a zábradlí (6a, 6b).
  Příhradový překlad (3) se ohne podle drážek (drážky dovnitř). Není to jednoduché, pokud nemáme k dispozici vhodné nářadí. Podélné ohyby blíže středu lze udělat v ohýbačce. Vnější pak v kleštích s dlouhými čelistmi. Důležité je docílit, aby všechny stěny měly v ohybech  vůči sobě 90° (obr. 3).
  Až když je díl 3 dokonale připraven, shora se k němu připájí pochozí rošt (4). Nejlepší je nejdříve nanést bokem hrotu páječky na horní hrany příhradového překladu (3) tenkou vrstvu cínu (případně přebytky cínu stáhnout plochým měděným copánkem „goot wick“). Stejně pak naneseme cín i zespodu pouze však jen na okraje pochozího roštu. Nyní se oba díly položí přesně na sebe, přitisknou se a „suchým“ (tj. bez cínu) bokem hrotu páječky se na hraně materiál zahřeje, a tím se rozpustí cín mezí roštem a překladem. Tím dojde ke spojení dílů, aniž by se otvory v pochozím roštu zalily cínem. V této souvislosti doporučuji podívat se na obr. 11 (viz šipka), kde je patrné nedokonalé spojení, které bylo nutné následně opravit.
  Na obr. 8 je názorně ukázáno, jak lze naprosto přesně (pravoúhle) připájet lávku ke stožáru. Stožár se jednoduše fixuje na letovací podložce (párátky) a s pomocí úhelníku se přiloží lávka, která se přichytne cínem. Sestava se otočí a spájí se i druhá strana. V této fází je opět potřebné začistit všechny pájené spoje.

Obr. 8 – Ukázka montáže stožáru a lávky

Obr. 9, 10 – Lávka připájená ke stožáru

Obr. 11 – Nedokonalé připájení části roštu k překladu

  Dále se opět nejlépe stejnou technikou připájí boční plechy (5a, 5b) k lávce. Pozor – neměly by se zaměnit. Zadní plech (5b) se pozná podle toho, že je kratší, přední plech (5a) má navíc plošku, která po ohnutí o 90°uzavírá z boku příhradový překlad. V tomto případě je však ohybová drážka výjimečně z vnějšku!
  Jestliže se podaří naprosto přesně připájet oba boční plechy (5a, 5b) k lávce (3), nebude problém připájet obě zábradlí. Ale tuto operaci doporučuji uskutečnit až úplně nakonec, po připájení žebříku (8).

Žebřík

  Příprava žebříku se zábradlím (8) zabere trošku času, protože je to opravdová piplačka. Ohnutí zábradlí podle jedné drážky lze udělat v ohýbačce. Druhý ohyb se už ale s ohledem na šířku příček (3 mm)nedá v ohýbačce uskutečnit. Nevím co poradit, snad popíšu, jak jsem žebřík připravil sám. Pomohl jsem si hliníkovou lištou tl. 3 mm, která měla ostře (kolmo) zpilované hrany (ideální by byl soustružnický nůž RADEKO tl. 3 mm, ale takový nemám… 🙁 ). Nejdříve jsem ohyb podle druhé drážky vytvořil plochými kleštěmi. Samozřejmě, čistota ohybu nebyla bůhví jak pěkné. Proto jsem ohyb dotvořil přes hranu hliníkové lišty. vsunuté mezi obě zábradlí nástroji (kleště, kladívko…).
  Na spodním konci žebříku je potřebné připravit zámky pro jeho zachycení v základně. Oba zámky se zakápnou cínem po přiměření výšky žebříku – nejhornější příčka žebříku by měla být v úrovni pochozího roštu lávky. Na horní straně žebříku jsou rovněž připravené zámky, ale nejspíš je nebude třeba využít, postačí kapka cínu, kterou se žebřík zboku přichytí k lávce.

Obr. 12, 13 – Krakorec s připájeným žebříkem

Zábradlí na lávce

  Nakonec se musí připevnit obě části zábradlí k lávce. Delší (přední) zábradlí (6a) se připasuje stojinami do otvorů v bočním plechu, a to tak, že mezi spodní vodorovnou příčkou zábradlí a pochozím roštem by měla být viditelná mezera. Stojiny mají rozdílnou rozteč, takže se musí nainstalovat přesně podle vyleptaných otvorů v bočním plechu. Poslední díl zábradlí se před připájením ohne do pravého úhlu, bude tvořit díl zábradlí nad stožárem. 
  Stejným způsobem se přichytí zadní část zábradlí (6b). U tohoto dílu se ohnou volné vodorovné příčky a připájí se ke sloupku u přední části zábradlí.

Obr. 14, 15 – Krakorec „tréninkově“ nainstalovaný v kolejišti.

Závěr

  Chtělo by se říci spolu s Matem a Patem „…a je to“. Jenže není. Ani zdaleka. Nejde o nástřik základovým Surfacerem a nějakým barevným lakem, ale o to, že se na krakorec musí nainstalovat dvě návěstidla. A kdo nezkusil jejich stavbu v měřítku N, ten neuvěří, jaká to je práce. Na mé chabé oči skoro nerealizovatelná. Snad budu muset požádat Brejšákovy děti o brigádu 🙂 . A to prosím lepty od Ivoše Kučery jsou naprosto dokonalé a vymyšlené do bezvědomí, jak se říká. No uvidíme. Ostatně, jak připevnit návěstidla ke krakorci a ještě je osvětlit, to už nechám na další pokračování (někdy příště). S drobnými třmeny jsem v leptu počítal.

Obrazová příloha

  Na obrázcích v galerii lze vidět hotový návěstní krakorec v měřítku N opatřený nástřikem základovou barvou. Na jednom z obrázků je patrné, že do normy NMRA se vejde. A konečně – také jsem si pro potěšení oka udělal i zátiší s lokomotivou. 🙂

[Show as slideshow]

 
Foto hlav

_____________________________________

1) Kučera, I.: Návěstní krakorec „Praha-Běchovice“ – 1. díl (Brno, 2. 2. 2010) a 2. díl (Brno, 8. 2. 2010); In. http://www.kmz-brno.cz/view.php?cisloclanku=2010020001

Počet přečtení: 12 988 | Tisknout: | Poslat: