Honzíkovy vláčky

Významný a památný den

25. duben si už napříště budu pamatovat jako významný a současně památný den (i když do kalendářů jej nejspíš naši zákonodárci neprotlačí). Ani slavná Wikipedia neměla do včerejška u tohoto data nic podstatného připsáno. Jako by tam nevěděli, že před 50 roky se narodil jeden z vážených a ctěných členů Modelářské besedy, pravidelně zasedající ve světové známém sportbaru Nagano na Smíchově.

  A to jsem prosím na tuto událost upozornil už před rokem – ZDE. Loňským publikováním zásluh oslavence na rozvoji světa modelářů v měřítku TT, na kvalitě skotské whisky, kterou pravidelně testuje, též na rozkvětu národního hospodářství a celé civilizace atd. jsem si udělat strýčka, a tím pádem se už dnes těmito detaily nemusím zabývat. Stačí jen doplnit, že v průběhu uplynulého roku šel oslavence do sebe, upravil si tvary a hmotnost vlastní tělesné schránky a mj. svými obchodními aktivitami pronikl i na trh amatérských cukrářek, kterým dováží velmi sofistikované zařízení k okrašlování dortů. Z toho co proniklo na veřejnost je jasné, že je za to milován a ctěn zástupy žen v zástěrách upatlaných od cukru a vaječných bílků.
  Ve výčtu kladů i záporů oslavence by se možná dalo pokračovat. Avšak stručná zpravodajská noticka nemá za cíl vykecat všechny detaily. Kamarádi připravili příteli Pavlu Mihulovi několik drobných dárků, popřáli mu do příštích let vše dobré, najmě zdraví, přičemž mu současně připomenuli, že druhá padesátka bývá kratší, ale zase rychleji uteče a proto je třeba spěchat při užívání si života…
  Pochopitelně, nevypsanou soutěž o nejlepší dárek opět vyhrál Fulda, který přes noc vysochal z uzenářských výrobků nikoliv polské produkce – co jiného než vlak?! Že byly všechny vagony, mašina i s uhlákem vzápětí sežrány dá rozum. Personál sportbaru dodal cibuli s octem a jídelní nářadí – a bylo. Jak se tak Fulda smutně koukal na pustošení jeho výtvoru pronesl přitom: „Nevadí, doma mi zbyly ještě asi dvě kila odřezků uzenin, tak si postavím vlak jiný…“.

[Show as slideshow]

*    *    * 

 Jelikož se v mezičase mezi pojídáním uzenin a polykáním panáků probírala velmi významná a aktuální témata, jako třeba že kondice našeho zdravotnictví je ve srovnání se světem vynikající, i když někteří marně oponovali, že Julínek byl vůl, atd., atd., nezbyl téměř čas detailně probrat další vyznanou událost tohoto dne, jež se stala v mém příbytku. Po týdnech a měsících pátrání jsem našel místo, kde jsem spáchal zkrat na budovaném kolejišti, za což jsem byl kritizován nejen odborníky, ale především svými vnoučaty. „Dědo, a kdy už to bude jezdit…“ (Honzík). „Díďo … hú, hú“ (Anička). Ne nadarmo se říká, že pod svícnem je tma. Rozpojoval a znovu jsem spojoval všechny možné okruhy, které jsem pod kolejištěm vytvořil. Velmi jsem přitom nadával na odborného poradce, který mi vnuknul myšlenku všechny vodiče pod kolejištěm pájet přes lišty s pájecími očky. Dále bez komentáře  🙂 . Přístroje stále registrovaly zkrat v kolejích. Odmontoval jsem tedy celý zadní a boční díl s točnou, v domnění, že zkrat bude v zapojení vratné smyčky. Urval jsem přitom co se dalo: kolejové spojky, zábradlí na mostě, několik stromečků.. Nic! Až když jsem znovu (po několikáté) prověřoval „červenou a černou“ (tj. vývody ze svorek J, K od centrály LENZ), tak hned na prvním uzlu cca 20 cm od centrály jsem shledal, že jsou na svorkách prohozené barvy vodičů vedoucích nahoru ke kolejím. Cvak, cvak kleštičkami a bylo. Jak jednoduché! Škoda těch poničených dílů, které jsem zbytečně demontoval. Jedno poučení ale přesto uvedu, byť právě toto jsem hrubě zanedbal. Kontrola funkčnosti kolejiště po každém technologickém kroku při stavbě kolejiště je naprosto nezbytná! Ignorování takové kontroly, sklouznutí do rutiny spolu s vírou ve vlastní dokonalost vedou jedině k fatálním koncům. 

*    *    *      

  Překvapilo mne, že po nedávném publikování článku, ve kterém jsem pátral po lokomotivách tahajících rakety na Bajkonuru – ZDE – se ozvali z iDnes, že je zpracované téma zaujalo. Po dohodě pak šéfredaktor Technetu článek převzal – ZDE. Kupodivu, hodně lidí si ho i přečetlo. Ačkoliv jsem pana šéfredaktora upozornil na nepřesný titulek, který zvolil, slovo „české“ místo „československé“ vyvolalo bouři ve sklenici vody i dvacet let po rozdělení státu. Jistý slovenský čtenář to nevydýchal a místo o lokomotivách se opět diskutovalo na vlně šovinismu a nacionalismu o zásluhách Slováků v rámci bývalé federácie. Mne, který přišel z Moravy pomoct vládnout Slovákům do Prahy, ale který zde nakonec zůstal sám jako kůl v plotě, když bratři odešli, tohle bohapusté žvanění už jen hodně pobavilo. Stejně jako nerudné reakce jiných machrů, kteří rádi diskutují ke všemu, co někdo jiný napíše (protože sami to neumí), ale jak se vkládají souřadnice do Google Earth se jim musí poradit. Výsledkem publikování našeho článku na Technet bylo, že web Honzíkovy vláčky (na který dal Technet odkaz) měly za jediný den tolik přístupů jako jindy za celý týden (což bývá okolo 2500 čtenářů).
  Kdosi už dávno napsal, že nic není starší jako včerejší noviny. Takže my už víme, že nejdůležitější je se z toho všeho neopupínkovat, že?

Foto hlav

Počet přečtení: 9 235 | Tisknout: | Poslat: