Honzíkovy vláčky

Stavědlo Kladno St. 1 v podání Šikulů (recenze)

Manželé Josef a Marcela Knobovi z Nového Šaldorfu-Sedlešovic založili v červnu 2011 společnost s ručením omezeným s názvem Šikulové. Do prostředí modelářů vtrhli razantně. Jednu chvíli nebylo vidět a slyšet nic jiného; vypadalo to málem na revoluci v českém modelářském světě. Trvalo ale drahnou chvíli, než se hnědé krabičky s obrázky českých železničních staveb v hlavních modelářských měřítcích objevily na pultech modelářských prodejen. A to jen některých. Pravda, významní modeláři dostali právo testovat (Houmr), moc opravdových recenzí jsem si ale zatím nepřečetl. Nedalo mi to tedy a jeden z modelů v měřítku 1:160 jsem si za necelé tři stovky(!) koupil, abych se přesvědčil o tom, co tvrdí reklama.

  V jednom z původních reklamních článků jsem četl (a taky jsem to zaregistroval v návodu k zakoupené stavebnici), že firma Šikulové vsadila na spolupráci s modeláři, přesněji, že vyzývá modeláře k zapojení se do diskuse k výrobkům a k možnosti navrhovat, které další skutečné stavby by se měly ztvárnit. To je na jednu stranu sympatické. Ale v podmínkách českých železničních modelářů, kde se o spolupráci ve smyslu společného tahu na branku nedá mluvit ani náhodou, je tato bohulibá výzva podle mne nerealizovatelná. Ale třeba se mýlím…
  A ještě jedna poznámka úvodem, kterou si neodpustím nenapsat, a kterou jsem slyšel i z jiných stran. Souvisí s názvem firmy. Na první pohled šikovné slovo („šikulové“), ale má jednu zásadní chybu. Je citově zabarvené a současně nemá naprosto nic společného s (železničním) modelářstvím. V dnešním světě propojeném internetem, tímto chytrým a skvělým prostředkem šířícím informace, kde je ale zásadním problémem umění informace vyhledat, slovo šikulové naprosto nic nepředstavuje. A když už, tak vyhledávače najdou všechny možné šikuly (to se až člověk diví, kolik jich mezi námi je), jen ne výrobce modelů staveb pro kolejiště. A to raději nepřemýšlím o tom, jak tohle slovo zní v překladu do cizích jazyků. No, ale po pravdě: Martin Pinta se taky před lety podivoval, jak jsem mohl zvolit tak blbý název pro můj web, a přitom dneska si ho otevře okolo 2,5 tis. čtenářů týdně. Snad tedy „naše“ modelářské šikuly lidi také časem neomylně najdou.

Ke stavbě modelu stavědla Kladno St. 1

  Z úhledné krabičky s potiskem na úplně všech šesti stranách (obr. 1) se „vysype“ v pěkně zabaleném celofánu celkem 21 dílů, dále aršík obtisků, lepidlo UHU v tubě (bez českého popisu) a obrázkový návod oboustranně vytištěný na dvou listech A4 (obr. 2).

Obr. 1 – Stavebnice stavědla Kladno St. 1 v měřítku N

Obr. 2 – Obsah krabičky (kromě návodu)

  Když jsem si jednotlivé díly rozložil na stole ve snaze roztřídit si je, tak na rozdíl od modelů staveb jiných výrobců (Noch, Faller, Auhagen, Kibri aj.) jsem opravdu tápal, co k čemu patří. Díly totiž postrádají označení („číslování“). Proto – ačkoliv návody se podle jistých zákonů studují až když selžou všechny možné pokusy – jsem sáhnul po papírech a jal se studovat „Základní návod pro složení stavebnice“, jak jest tento označen. Na zadní straně krabičky je ovšem uvedeno, že cit.: „…její součástí (krabičky – pozn. J. H.) je … podrobný návod jednoduchého způsobu montáže“. Jak jsem ale na vlastní kůži poznal (a to jsem mnohem starší jak osmiletý kluk, který už by měl podle představy výrobce model postavit), spíš by mělo být pro vážné zájemce uvedeno: „Jednoduchý obrázkový návod velmi složité montáže modelu.“ (obr. 3). Složitost sestavení modelu je právě v tom, že člověk neví co k čemu patří a nikde se to nedočte.

Obr. 3 – Zvýrazněné není pravda

  V popisu stavebnice (na obalu) je dále uvedeno, že cit.: „stavebnice je vyrobena ze zdravotně nezávadných, plně recyklovatelných materiálů…“. Toto naprosto zbytečné tvrzení, vyžadované dnes dokonce norami EU, vůbec nic praktického neznamená. Osobně těmto slovům nevěřím, protože všechny kecy o ekologii jsou jen pozlátkem a zástěrkou pro drancování a tunelování bohatství světa, jednotlivých států či jedinců. Že ne? Mohl bych snést tisíce argumentů. Třeba – kolik peněz navíc stojí aktivity zelených např. při stavbách dálnic? Copak to? Ale kam ty peníze za nadbytečné tunely, přechody pro zajíce, laně a veverky natekly? To je zásadní otázka! Anebo, páni ekologové: Kde si vy kupujete „zdravé“ potraviny? Já si je musím kupovat v cizáckých tzv. potravinových řetězcích, kam všelijaké náhražky potravin plných „éček“ dovážejí z Polska (fuj!!) a odjinud. Maso z českého prasete se vozí jinam. Ale to musíte vědět! A co takhle metylalkohol skrývající se pod tradičními etiketami lihovin, navíc opatřených Kalouskovými kolky? Takže, v této souvislosti zní proto jako plácnutí do bláta ona citovaná věta výše. Proč?
  Zvážil jsem hotový model. Jeho hmotnost je 19 g (obr. 4). Zvážil jsem ale i odpad za stavby, jehož hmotnost je 14 g (obr. 5). Takže jestli správně počítám, 74 % „ekologického“ materiálu jde do popelnice!! K recyklování. O PET lahvích se také tvrdí, že je lze recyklovat :-). A teď si k tomu připočtěme ta kvanta odpadu ze „zdravotně nezávadného a recyklovatelného materiálu“, která nejspíš zůstávají ve fabrice (a taky jdou do popelnice)! Ještě mi chce někdo něco tvrdit o ekologii v souvislosti s přechodem od plastových modelů k „ekologickým“ materiálům, tj. papíru? V tom kartonu nejsou plnidla (plná chemie)? A co barvy, kterými je karton obarven?

Obr. 4 – Sestavený model na váze (19 g)

Obr. 5 – Odpad rovněž na váze (14 g)

  Ale to zdaleka není všechno, pokud jde o ekologii, která se stává obchodním argumentem nejen u Šikulů. Celá stavebnice, všechny její díly jsou vyřezané laserem. Bezvadná věc z hlediska přesnosti. Nikdo nic podobného pilkou a pilníkem nevytvoří. Vypálení jednotlivých dílů je skutečně perfektní. Vše je naprosto přesné (myslím, že s odchylkou v řádu max. 0,1 mm, ne-li méně). V průběhu stavby modelu jsem – až na detaily, které popíšu dále – nenarazil na vážnější problém s přesností dílů. Něco jiného bylo, že jsem musel hodně improvizovat, protože „základní návod“ je z hlediska popisného naprosto nedostatečný.
  Skutečně, výroba modelů staveb metodou vyřezávání pomocí laseru je báječný objev. Ale když hovoříme o té ekologii, není náhodou ten laser škodlivý vůči životnímu prostředí? Já jsem párkrát u toho přístroje stál a moc dobře tedy vím, jak to tam smrdí a jak je nezbytné mít u laseru hodně výkonný větrák. A kampak ten smrad vznikající spalování řezaného materiálu směřuje? Do ovzduší. A copak je to za látky, které spalováním vznikají? Opravdu jsou zdravotně nezávadné? Do desetikilometrové vrstvy vzduchu okolo naší planety, ve které se dá jakž takž vegetovat, se pouští všechno. I smrad   laserem vypálených modelů stavbiček od firmy Šikulové. Ano, Chvaletická elektrárna smrdí víc. Ale tak mi prosím vás nepište na obal krabičky nic o zdravotně nezávadných materiálech. Neříkáte pravdu!
  Ještě jedna negativní věc zde je, která souvisí s použitými „ekologickými“ materiály (čímž je de facto tvrzený papír, jak se domnívám), která u obdobných dílů z plastů vystříknutých do formy neexistuje. Tou je tvarová nestálost dílů. Všechny díly vyjmuté z krabičky jsou prohnuté (obr. 6). Ostatně, od papírového kartonu, pouze jednostranně barveného, ani nelze nic jiného očekávat. Možná – kdyby byly kartony barvené z obou stran – že by k tak výraznému kroucení nedocházelo. Nevím. Deformace všech „papírových“ dílů je patrná na obr. 6. Pravda, zkroucení lze před lepením eliminovat a po sestavení modelu skoro není patrné, ale ne vždy.

Obr. 6 – Všechny díly (kromě dvou z překližky) jsou zkroucené

Zbytky po spojovacích můstcích lze snadno odstranit skalpelem a zabrousit smirkovým papírem (obr. 7).

Obr. 7 – Zbytky po spojovacích můstcích je vhodné před lepením začistit

  V této souvislosti mi také vadí, že v návodu není ani zmínka o tom, jakými barvami lze onen „ekologický“ materiál barvit či patinovat. Může se použít akrylová barva, tempera, syntetika? Ani recenzent Houmr to nevysvětluje, samozřejmě s tím, že on na všechno používá svoji oblíbenou Umbru pálenou. Ale jakou? Olejovou, akrylovou, temperovou? Proto jsem svoji stavbičku zatím nechal v původních barvách, což má ovšem ten efekt, že mi domek „svítí“ do dálky jako černoch na sněhu.
  Jak už jsem uvedl, základní problém popisované stavebnice je v tom, že jednotlivé díly neobsahují označení. Všechny mají totiž vypálené jediné, tj. jakési „výrobní“ číslo modelu. V daném případě „Art.11205“. To by byl takový problém tam přidat lomítko a řadu písmen od a) do z), nebo nějaké dvojciferné číslo? Jak krásně by se potom v popisu dalo uvést, např.: „Díl číslo 1 nasaďte na díl číslo 2 a slepte je.“
  Tato zdánlivá hloupost totiž degraduje výsledek velmi detailně propracovaných a laserem vypálených dílů stavebnice. Skláním se před člověkem, který vytvořil „počítačový“ podklad pro laser, tedy kdo navrhnul a v příslušném softwaru vypracoval grafiku jednotlivých dílů. Mám nepatrnou zkušenost s jedním grafickým programem při tvorbě leptů, vím jak je složité „vidět“ všechny souvislosti de facto 3D stavby, takže dovedu ocenit jeho práci. Přesto si dovolím upozornit na několik chyb, které by bylo záhodno v další sérii stavebnice opravit. Není jich mnoho.
  Zmínka o lepidlu UHU v úvodu bez českého návodu není bezvýznamná. Ne každý umí německy, francouzsky a italsky. Mne by třeba zajímalo, jaký typ lepidla to je a co mám dělat při potřísnění. Není náhodou absence českého návodu v rozporu s platnými obchodními podmínkami v ČR? Ale jinak to lepidlo báječně lepí a dost mi ho zbylo.

  Hned na druhé stránce pracovního postupu se uvádí, že na čelní a boční stěny se z vnitřní strany nejdříve nalepí okenní a dveřní výplně, záslepky falešných oken atd. (už tam ale není uvedeno, že okna se také musí zasklít – fólie je součástí stavebnice). Nejde o to, že jsem žádné záslepky falešných oken nenašel, ani o to, že dveřní výplň je tam jen jedna, takže množné číslo je zavádějící (a stejně jsem udělal chybu, protože jsem dveře včas nezalepil zevnitř), ale o docela závažnější věc. Když jsem postupoval podle návodu a pak se snažil boční stěny přisadit k sobě, zjistil jsem, že to nejde, protože zevnitř nalepené okenní výplně nedovolily, aby boční stěny „zapadly“ do zámkových spojů (obr. 8). Takže mi nezbylo než vzít svůj ostrý skalpel OLFA a pěkně čistě uříznout přečnívající materiál (obr. 9). Tím jsem ovšem obnažil boční parapet okna. Ale to už pozná jen konstruktér, který stavbu navrhoval.

Obr. 8 – Boční stěny nejdou přisadit k sobě, protože jim zevnitř vadí dlouhé okenní výplně…

Obr. 9 – …které je nutné seříznout

  Nimračka je s osazením interiéru (obr. 10), což autor popisu přechází jediným naprosto nic nevysvětlujícím odstavcem. Interiér je totiž zúžen na stěnu, do které se musí vlepit dveře (nikde se nepíše, že se z dílu dveří musí nejdřív odříznout „futra“), dále stojan s pákami pro ovládání lanového rozvodu návěstidel. Právě stojan je širší o jednu tloušťku bočnice. Opět přišel na řadu skalpel.

Obr. 10 – Pohled do interiéru velínu

  Když už si autor pohrál s interiérem v jedné místnosti stavby, která samozřejmě jde ještě dovybavit o další nábytek, tak jako zásadní chybu považuji skutečnost, že při návrhu modelu se neuvažovalo o vnitřním, event. vnějším osvětlení stavby. Za ty peníze co model stojí by neměl být problém vypálit v některých dílech ještě pár otvorů navíc. Osvětlení je dnes naprostou samozřejmostí každé modelové stavby. Jde o instalaci dvou a více LED. Jenže, to vyžaduje maličko sofistikovanou vnitřní úpravu přepážek, vytvoření průchodů pro vodiče či zavěšení LED. Bohužel, v tomto jinak drahém modelu stavby se s něčím podobným nepočítá. Samozřejmě, dodatečná instalace LED není pro zkušeného modeláře žádný problém (viz Houmr). Popisuji však stav modelu nabízeného k prodeji, ne co je na něm potřeba dodělat.
  Úplný zmatek představují drobné doplňky – zejm. schodiště, úprava a přilepení zábradlí a hlavně „elektrické budky“. A že jich tam je! Poznat co je co a co se má kam nalepit – to znamená nejdříve nahnat si do hlavy hodně inspirace…
  Abych ale jen nekritizoval. Opakovaně zdůrazňuji, že jsem žasnul nad přesností dílů. Např. ty, které jsem identifikoval jako římsu a okapový plech. Jsou to vlastně dva různobarevné rámečky s výklenkem v tloušťce stěny několik desetin milimetru, které se musí shora nasadit na slepený domeček. Kupodivu to jde a navíc – nepovedlo se mi tyto díly přetrhnout. Moc pěkně je také vyřešeno dřevěné ostění okolo oken velínu. A ještě – pod okny je okapový plech (další lahůdka při nasazování), ale i toto se zdárně povedlo.

  Autor popisu sestavení modelu kladenského stavědla v měřítku N – zřejmě ke konci již značně unaven psaním – vytvořil pro mne nepochopitelný odstavec, cit.: „V dalších kroku nelepíme stropní díl a hned do něj (co? – pozn. J. H.) podpěrné trámky střechy, které nám zároveň rozepřou podélné trámky (kterépak to asi jsou – pozn. J. H.) a zpevní horní část stavby, než usadíme střechu, tak nalepíme podpěrný trámek i z vnitřní strany štítu, aby se nám střecha na štítové straně nepropadala.“  Soudný čtenář se mnou zajisté bude souhlasit, že v tomto okamžiku budování stavy je třeba si dát velkého panáka a jít spát, protože ráno je modřejší večera!
  Na adresu tvůrce programu pro laser už jen doplním, že střecha je na délku krátká, protože nepřekryje dřevěné ostění, jež se lepí zboku. A že by bylo účelné (třeba kvůli osvětlení) ji konstruovat tak, aby šla kdykoliv sundat.

  Poctivě jsem si na hromádku odkládal zbytky aršíků, ze kterých již byly vyřezané díly, abych si zachoval přehled o tom, co jsem už udělal a co mi zbývá. Ze „základního popisu“ to jasné není. Jeden šedivý díl zhruba obdélníkového tvaru mi ale zbyl a nevím k čemu slouží. Barák stojí i bez něho. Marně jsem také hledal, do kterého místa střechy přijde přilepit komín (na žádném obrázku popisu stavby to není uvedeno), jehož čtyři boční stěny jsem objevil na tom snad nejmenším aršíku. Z jiného aršíku jsem pak na něj vyříznul a přilepil horní rámeček.

Závěrem

  Co napsat závěrem? Rozhodně nemám v úmyslu model znectít. Použití metody vypalování dílů modelových staveb laserem je bezpochyby pokrok. Především v přesnosti. Dokonce lze kombinovat díly různých tlouštěk materiálu a co víc v různých barevných odstínech. Jenže, jak už jsem napsal, nezodpovězenou otázkou, na kterou člověk nenajde odpověď v návodu, a obávám se ani na webové stránce firmy Šikulové, je, jak se barví „ekologické“ materiály použité na stavbu modelu? Jelikož se nemohu zbavit pocitu, že jsem si postavil papírový domeček a la návody z časopisu ABC, sice pěkně vybarvený v pastelových barvách, ale pořád jenom z papíru(!), tak jsem jednoduše neriskoval použití standardních postupů úpravy, na které jsem léta zvyklý při sestavování modelů staveb z plastů, protože se obávám celkového zkroucení a zborcení stavby.
  Rozesmál mne Houmr svým publikovaným výrokem ke stavbě stejného, leč dvakrát většího modelu stavědla, konkrétně v souvislsosti se střešní kritinou: „Skalního modeláře to asi neuspokojí, ale někomu to určitě bude stačit.“ Takový názor by bylo hříchem komentovat :-). Ale protože se Houmr k použití jeho citace ozval (viz diskuse), dodávám: Tento výrok bych já vztáhnul nejen na střešní kritinu, ale na celý výrobek.
  A ještě jedna úvaha nakonec, ale její pravdivost si teprve musím ověřit na nádraží v Kladně. Model v N-ku vyšel rozměrově takto: výška od podesty po střechu = 59 mm, délka čelní stěny = 53 mm, šířka = 33 mm. Což v přepočtu do cit. měřítka znamená výška 9,45 m, délka = 8,48 m a šířka = 5,28 m. Když jsem vedle sestaveného modelu postavil jiné modelové stavby v měřítku N, tak mi mezi nimi kladenské stavědlo připadalo jako přerostlý starší bratr. Jakoby byl model postaven v jakémsi měřítku mezi N a TT. Ale to je možná jen pocit.

Obrazová příloha

[Show as slideshow]

Foto hlav; rev. textu 16. 11. 2012

Počet přečtení: 16 991 | Tisknout: | Poslat: