Honzíkovy vláčky

Honzíkovo kolejiště (25) – úprava okolí spirály

Autor: Jan Hlaváček Vydáno: 30.10.2012

Ve 13. dílu seriálu (březen 2012) jsem si hned v úvodu posteskl, že ve mně ještě úplně neuzrála představa o pravém zadním koutu kolejiště, kde je instalovaná spirála. Jinými slovy, tehdy jsem fakt nevěděl, jak bude nakonec okolí spirály vypadat. Plánů jsem měl několik, ale žádný správný. Vlastně proto jsem začal pracovat na opačné straně zadní části kolejiště a předpokládal jsem, že časem mne něco pořádného napadne. Vyplatilo se.

  Zopakujme si, že spirála vyveze vlaky do úrovně 1. podlaží, tedy do remízy na pravé straně. Ale protože jsem spirálu projektoval velkoryse (a to už jsem z ní prosím třetí patro (!) uříznul 🙂 ), taky po ní budou jezdit i do úrovně 2. podlaží. Původně jsem si myslel, že vlaky z ní pojedou doleva, poblíž zadní stěny, částečně na terénu, částečně po mostech, směrem do lomu. Jelikož jsem byl ale chvílemi přesvědčen, že se mi na kolejiště vejde úplně všechno, tak jsem si dále představoval, že z lomu ještě povede vlečka někam do středu spirály, kde vybuduju pilu. A aby toho nebylo málo, tak jsem plánoval, že někde mezi spirálou a lomem, a lomem a pilou ještě bude celkem 5 výhybek, abych zde mohl šibovat vlaky. Dokonce mám tuhle variantu vyprojektovanou na ovládacím panelu (Xbus TCO).
Houbelec. Jednou ráno jsem se probudil a rovnou zamířil ke kolejišti. Najednou bylo všechno jasné. Došlo mi, že plánovanou megalomanii výrazně zredukuji. Načrtnul jsem si, že od spirály povede jediná kolej přes dva mosty do lomu, který ale stejně bude jen jako, protože v tom levém koutě je málo místa. Instaluji tam pouze drtičku s násypkou štěrku – a dost! Žádná pila, žádné výhybky. A uprostřed spirály bude pastvina s nějakým venkovským „zátiším“. Vzpomněl jsem si na krabici se stavebnicí kostelíku od Auhagen (N 14461) a hned jsem jej slepil, abych se měl čeho chytnout. Že jsem kostelík hned osvětlil LED bylo samozřejmé (obr. 1).

Obr. 1 – Kostelík Auhagen N 14461 s osvětlenou kaplí (na obr. ještě před patinováním)

Vytvoření pahorku

 Jelikož jsem ale usoudil, že modelovat zadní pravý kout kolejiště na místě asi nepůjde (tak dlouhé ruce nemám), sundal jsem z kolejiště spirálu i zadní ostění vytvořené ze styroduru a na kusu styrodurové desky jsem si udělal jakousi repliku tohoto místa, abych mohl pracovat na stole.
Zvažoval jsem, jestli k vymodelování středu spirály – budu mu říkat „pahorek“ použiju konstrukční systém NOCH 61605 (Terra Form – probepackung), který jsem si už před časem pořídil (více méně ze studijních důvodů), anebo zůstanu u ověřeného systému, tj. styroduru. Zvítězila verze druhá. Ze styrodurové desky tl. 30 mm tloušťky jsem vyříznul de facto kruh, který jsem připasoval přesně do prostoru uvnitř spirály, přičemž jeho výšku nad základnou definují tři podpěrky.
Poznámka: Pouze tři podpěry proto, že není nic protivnějšího jako kulhající stůl nebo židle na čtyřech nohách.

  Na spodní kruh jsem pak nalepil další dvě styrodurové výseče vyřezané tak, abych si připravil hrubý korpus pahorku, na který se mi vejde:
– polní cesta vedoucí od zastávky přes dva přejezdy vzhůru podél rybníčku ke kostelíku,
– cesta se bude větvit též k okraji srázu, pod kterým stoupá ve spirále trať k nejvyššímu bodu, zde bude dřevěná lávka přes úvoz,
– rybníček ve stráni,
– pastvina nad kostelíčkem,
– skalisko směrem ke srázu.

  Když styrodurový korpus uschnul, nožem a páječkou jsem dotvořil hrubý tvar pahorku. Na řadu přišel můj oblíbený stěrkový tmel DITMEL, kterým jsem srovnal nedokonalosti, zejm. v místech slepení styroduru, dále nerovnosti vybroušené polní cesty. S určitým přebytkem jsem nanesl tmel na boky srázu. Následovalo detailní vybroušení tvaru pahorku brusnou mřížkou a hrubým smirkem. Protože ale v přírodě není nic ideálně rovného, tak jsem po vzoru Pavla Haertla mnohé rovné plochy, zejm. tam, kde budou trávníky, pěkně „poničil“ páječkou. Vytvořil jsem mělké i hluboké zářezy, které když se plocha zatravní (ať už travními koberci např. z produkce Model Scene, nebo jen prostým flokováním), vytvoří velmi působivý reliéf. Šlo to i tam, kde už byla vrstvička DITMELu.
Vzpomněl jsem si, že mám skladem hmotu na vytváření skal NOCH 60880, tak jsem jí taky trošku rozmíchal a nanesl na několik míst pahorku tam, kde si představuji, že bude „otevřené“ skalisko.
Jak jsem tak patlal ty sádry a tmely, tak jsem pořád přemýšlel, jak přirozeně „navázat“ styrodurový pahorek ke spirále. Inspirovalo mne, když jsem otevřel již zmíněnou sadu Terra Form, že její součástí je mj. i takový hodně tuhý tzv. krepový papír. „Krepák“ mají v každém papírnictví. Sestavil jsem tedy spirálu a pahorek, nastříhal si kousky „krepáku“, na vnitřní okraj spirály jsem nalepil izolepu, aby se mi tam „krepák“ nepřilepil. Stále totiž myslím na to, abych byl schopen kdykoliv v případě potřeby jednotlivé díly kolejiště rozebrat. Kousky „krepáku“ jsem lepil po obvodu korpusu disperzí. Myslím, že stejnou funkci jako krepák by splnily odstřižky z novinového papíru, anebo tužší papírové ubrousky (ne tak toaletní papír nebo měkké papírové kapesníčky).
Jelikož se mi zdálo, že jedna vrstva „krepáku“ nebude stačit, sáhnul jsem po dnes už skoro zapomenuté modelářské hmotě, kterou je papírmaš¹⁾. Tahle velice jednoduše připravovaná a aplikovatelná hmota se snadno nanáší stěrkou a když vytvrdne (po vyschnutí vody) je pevná a dostatečně tvrdá, ale přesto ji lze řezat či stříhat.

Horská chata a dřevěná lávka

  Proč vede cesta i k okraji srázu? Protože jsem před pár dny v Lipsku na veletrhu koupil za 2 € už slepenou pěknou srubovou horskou chatu, kterou umístím na druhou stranu úvozu, konkrétně do nejzazšího rohu, aby tam prostě nebylo pusto…

Obr. 2 – Horská chata, která je rovněž osvětlena hned dvěma tentokrát LED SMD

  To ale znamenalo udělat dřevěnou lávku, po které bude přístup k chatě, a jež představuji na obr. 3. Použil jsem k tomu smrkové hranolky 2 x 2 a 0,5 x 1 mm. Na papír jsem si načrtl základní rozměr lávky v měřítku 1 : 1, včetně převýšení, a dal se do práce. Za večer byla lávka hotová. K obarvení posloužila mnou oblíbená umbra pálená rozpuštěná v sikativu. Později (když jsem měl zase celou sestavu složenou) jsem upravil výšku noh a v obou bocích úvozu udělal zářez pro usazení lávky. Lávku nebudu k podloží lepit pro případ nutnosti demontáže této části kolejiště. I tak drží na svém místě skvěle.

Obr. 3 – Dřevěná lávka

 Zadní ostění

  Zadní ostění, lemující tři strany okolo spirály, jsem v horní části upravil seříznutím styroduru, abych zde neměl nepřirozené rovné linie. Takové v přírodě nejsou. Z boku (zevnitř) jsem na stěny nanesl modelářskou sádru a vytvaroval jsem z ní divoká skaliska. V některých místech jsem použil také tmel na skály NOCH 60880. Kontroloval jsem, abych nevytvořil příliš silnou vrstvu a nedostal se tak do profilu trati, resp. vnější hrany spirály.
Když sádra, tmely a papírmaš na pahorku zaschnuly (cca 48 hodin), jednotlivé díly jsem demontoval a všechny plochy jsem natřel temperovými barvami odstínů hnědá, zelená, temně modrá, někde i okrová a černá. Přišel jsem na to, že tempery mi vyhovují nejvíc, protože je lze snadno ředit vodou a míchat jednotlivé odstíny tzv. „pod štětcem“, čímž na ploše odstíny pěkně prolínají; nikde nejsou patrné ostré barevné hrany. Tyto barvy také vcelku dobře přilnou k povrchu styroduru.
Při barvení skal nejdříve nanesu do prohlubní černou barvu, kterou po zavadnutí shora prokapu vodou nabranou do pipety a roztírám ji štětcem. Tím dojde k rozpuštění povrchu barvy a jejímu zatečení do nejrůznějších zákoutí. Vlastně jako v přírodě, když prší. Pak nanesu další odstín (šedý, hnědý, i zelený) na plochy skal. Nesnažím se moc tuto „hlavní“ barvu dostat do prohlubní, naopak. S barvením si lze pochopitelně hrát, přidávat odstíny, event. papírovou utěrkou barvy stírat, až jsem jakž tak se svým dílem spokojený. Obvykle tam, kde se mi to po uschnutí barvy nelíbí, nalepím trávu nebo keře :-).

Obarvení stěny zadního ostění

Lepení trávy

  Po zaschnutí barev jsem začal lepit travní koberce metodou již mockrát popsanou. Zopakuji dvě zásady: Koberce se nestříhají, ale trhají, raději na menší jak na větší kousky, měly by tvořit nepravidelné plošky, obvykle jen několik centimetrů čtverečních velké (záleží na měřítku). Za druhé, je účelné kombinovat více jak tři (raději více) druhů koberců, přičemž vždy je nutné kopírovat přírodu. Do (mokrého) dolíku rozhodně nepřijde suchá tráva, ale naopak bohatě zelený typ koberce. Na skálu, na kterou praží slunce, zase nepatří svěží zelená. Atd.
Naučil jsem se nejdříve přilepit kousky travních koberců – přičemž ne všude je skládám těsně vedle sebe,  naopak záměrně vytvářím nezatravněné plochy. Na ty posléze aplikuji statickou trávou (opět různých barev a velikostí). Působivě také vypadá flokování delších travních vláken přímo na travní koberce, kam je ale třeba nakapat lepidlo a nechat ho chvilku vpít se.
Teprve po zatravnění celé plochy lepím keře a drny do cesty, na betonové plochy apod. a až nakonec instaluji stromy. Možná to není správný postup, ale mně vyhovuje.

  Popis výroby keřů je uveden ZDE. U N-kového měřítka není zase až tak nutné vyrábět maličké keře na drátěné kostře. Z NATUREXu to jde snadno i bez kostry. Kousky odstřiženého (lépe odtrženého) materiálu slepím podle návodu v odkazu výše do tvaru babiččina koláče, přilepím ho tavným lepidlem na kolejiště, a když lepidlo vytvrdne, tak keř načechrám pinzetami a přestříknu fixovacím lakem.

  Stromy používám zatím jen dvoje – vlastní výroby a made in China. Jak dělám jehličnany popisuji ZDE. Nedovedu si představit, že bych na své kolejiště instaloval obarvené „štětky na čistění flašek“. Ty které jsou na obrázcích jsou zhotoveny z imitace gumožíní. V dohledné době připravím článek, ve kterém popíši postup výroby modelů jehličnanů, ke kterým použiji materiál z prasečích žíní. Podařilo se mi totiž po dlouhém pátrání objevit tento materiál v USA a zajistit si jeho dovezení.
Listnaté stromky mám od Číňana – blíže ZDE. Dokud jsem je nevyndal ze sáčku, nevzal je do ruky a nenačechral jim větvičky (zmuchlané po dlouhé cestě), moc jsem nevěřil, že budou k použití tam, kde jsou „na ráně“. Když jsem je ale pocukroval všelijak barevným listím NATUREX F od Poláka, a dal jim tím skutečnou podzimní barevnost, byl jsem mile překvapen. Jsou opravdu pěkné. Některé z nich mají dokonce kostru z drátků, takže je navíc lze dokonale tvarovat a z nějakého neidentifikovatelného asijského stromku lze udělat podzimní javor jako víno…

  Málem bych zapomněl na polní cestu. Na řadu přišel přesáty šamot, který jsem koupil v drogerii. Používá se prý k opravám topeniště kamen. V originálním balení byla šamotová směs dosti hrubá, proto jsem ji přesál na sítku k cukrování buchet. Vytrasovanou cestu jsem natřel disperzí maličko více do šířky. Pak jsem do lepidla sypal šamotový „písek“. (Do větší šířky proto, že při flokování statickou trávou zase tato přesuhuje do cesty.) Fixírkou jsem posypanou cestu zvlhčil, aby se lepidlo pěkně spojilo se zrníčky šamotu. Po několika hodinách, když lepidlo zatuhlo, jsem do cesty udělal nástrojem (MEDIN) podélné rýhy imitující deformace polní cesty od dešťové vody a prohlubně od kol povozů. Do středu cesty, mezi rýhy, jsem nalepil vlastnoručně zhotovené drny.
Drny jsem si připravil ze statické trávy. Na kousek mikrotenového sáčku napnutého na prkénku jsem nanesl nepravidelnými tahy štětce husté disperzní lepidlo. Flokovačkou jsem nanesl travní vlákna různé barvy a velikosti. Když lepidlo vyschlo, drny jsem „sklidil“ do krabičky na budoucí použití.

Flokování statickou trávou

  Na sestavené díly jsem v několika kolech nanášel statickou trávu. Jelikož mám velmi dobře fungující flokovačku (made in mnitka), byla to práce radostná. Už to s ní umím tak, že nemám trávu všude, jako dřív. To ale neznamená, že po zaschnutí lepidla není co vysávat. Spotřeba travních vláken je značná. K vysávání se hodí obyčejný vysavač, výborné je použití sady koncovek od Micro-Mark – ZDE. Do koncovky vkládám kousek odstřižený z dámské punčochy, který zachytí přebytečná travní vlákna. Tato zachycená travní vlákna si ukládám zvlášť do sáčku. Je to vlastně mix všech použitých vláken, leč nepřijdou vniveč. Hodí se aplikovat tam, kde to není moc vidět.
Nejdříve pokládám vrstvu suché a velmi krátké trávy (1 mm), do ní hned (dokud lepidlo nezaschne) na některých místech přidávám trávu zelenějšího odstínu délky 2 mm. Ve druhém (a dalším) kole pak nanesu štětcem lepidlo jen na některá místa (do nízké trávy) a flokuji jinak barevnými, anebo delšími travními vlákny.

Obr. 4 – Pahorek těsně po aplikaci statické trávy (je patrné, že tráva je všude…)

Stromy a voda

   Nakonec jsem instaloval stromy a do rybníku nalil umělou vodu. Jak už jsem uvedl, jehličnany už mám připravené delší dobu. Stačilo jen píchnout šídlem do styroduru, stromeček zespodu natřít troškou disperze a „zasadit“ ho. Listnáče jsem před zasazením upravoval barevným listím od Poláka. Vždy je potřeba takto upravené stromky fixovat lakem.

  Vodu v rybníku tvoří tři vrstvy křišťálové pryskyřice Gédeo. Prostřední z nich je probarvená šedomodrým pigmentem. Křišťovou pryskyřici jsem použil nikoliv proto, že je to nejlepší imitace vody (opak je spíše pravdou), ale protože jí mám dost na rozdíl od jiných imitací. Některé se dokonce do styroduru nehodí. K modelové vodě se vrátím v nějakém samostatném článku. Mám posbírané myslím zajímavé informace.

  Snad pro úplnost bych rád ještě dodal těm váženým čtenářům, kteří si otevřou poslední galerii obrázků (abych vzal trošku vítr z plachet tradičním kritikům), že:
– voda v rybníku teprve zasychá a okolo hladiny budu ještě zatravňovat, protože neblahou vlastností křišťálové pryskyřice je její vzlínání,
– kanýrek z krepáku ještě přijde upravit, zatravnit a zalesnit, ale až budou oba díly (okolí spirály a remíza) instalované v kolejišti,
– také cesta s oběma přejezdy a vše kolem ještě dozná úprav; zde zase po sestavení s levou zadní částí kolejiště.

Výsledek týdenní práce 

_______________________________________________

[1]) též Paper Mache – ang., Pappmaché – fr.; Papírmaš (papírová masa) je směs drceného papíru, vody a lepidla, která se po vytvarování obvykle lije do forem a suší se. Někdy se do směsi přidává i mouka. Tento materiál byl vyvinut pro výrobu panenek. Ty se vyráběly manufakturně, pouze hlavička byla z jiného materiálu. Vyráběly se tak do zavedení výroby z plastů. Podle Wikipedie, otevřené encyklopedie. Papírmaš ale lze kašírovat kamkoliv. Někdo s ním třeba obaluje kmeny stromků vyráběných ze svazku drátků atd.

Foto hlav

Rubrika: Honzíkovo kolejiště, STAVBY, ZPRÁVY
Počet přečtení: 15 142 | Tisknout: | Poslat: