Honzíkovy vláčky

Honzíkovo kolejiště (20)

Autor: Jan Hlaváček Vydáno: 27.8.2012

Úprava a barvení fundamentu průmyslové zóny. Dovolená skončila. Stopy po železnici jsem na Krétě nenašel. Pravda je, že jsem ani moc nehledal. Ale i „účastníci zájezdu“, kteří se odhodlali v těch vedrech cestovat po ostrově, mi nepotvrdili, že by přejížděli jediný přejezd. Doma mi zatím nikdo nepřilepil ke kolejišti ani špejli, natož aby za mne tahal dráty pod kolejištěm. A tak jsem pokračoval tam, kde jsem přestal – v úpravě části, kterou jsem si pojmenoval průmyslovou zónou.

Základ modulu ze styroduru, na kterém jsou umístěné tři průmyslové objekty (strojírna, textilka a slévárna – názvy jsou naprosto smyšlené, takže nejspíš nebudou korespondovat s reálnou podobou podobných objektů), jsem dotvořil přesně podle místa za viaduktem. Chvíli to vypadalo, že se mi tam ty tři objekty ani nevejdou, ale nakonec jsem je tam vmáčknul. A zbylo místo i na silnici a obslužné prostory, protože bez nich by to nemělo smysl.
Trošku práce mi dalo vytvoření skal, protože jsem je dělal poprvé. Moc mi pomohl mustr a rady, které mi poskytl Martin Krejčí alias mnitka – ZDE. K opracování styroduru jsem podle jeho návodu použil odlamovací nůž (samozřejmě OLFA – viz ZDE). Do boční stěny modulu jsem nejdříve řezal v téměř svislém a nato vodorovném směru. Vyhýbal jsem se pravidelnosti a pravoúhlosti řezů. Některé řezy jsem udělal hlubší, jiné jen povrchové. Špičkou nože a dalšími nástroji (šroubovák, šidlo, špičaté kleštičky) jsem postupně vytrhával a vylamoval kousky z narušeného styroduru. Vyzkoušel jsem i ocelový kartáč a hrubý smirek k opracování okrajů a vytvoření prohlubní, kterých je ve zvětralé skále bezpočet. Přesně jak uvádí mnitka, nejdříve mi to vůbec nepřipomínalo budoucí skálu, ale překvapení přišlo až po nabarvení.
Přesto jsem na prořezaný a vyčištěný povrch nanesl plochým štětcem stěrkový disperzní tmel (Ditmel S), který mi doporučil Karel Brejša a jenž se dá koupit v každé drogérii. Je bezvadný v tom, že po zaschnutí lze bezvadně opracovávat (brousit, dlabat, škrábat atd.), saje barvy a lze ho vrstvit. Karel ho nanáší také štětcem, ale ten namáčí v „jarové vodě“ (saponát). Ten tmel zaplnil a dalo by se říci zušlechtil otvory vzniklé vytrháním a vylámáním styroduru.
Poznámka: Styrodur je obecný název extrudorovaného polystyrenu, obchodní názvy jsou různé. Různá je však i vnitřní struktura této hmoty, s čímž souvisí jeho odolnost k popisovanému opracování.
Podle mne není důležité, jaká barva se použije (značka, či typ), ale měla by to být taková barva, která tzv. neuzavře povrch, ale naopak umožní vsakování jednotlivých vrstev nanášené barvy. Takovou vlastnost mají obyčejné tempery, či akrylové barvy, samozřejmě vodové a vodou ředitelné barvy, anebo i všelijaké barevné přísady do malířských barev (jsou na rozdíl o modelářských barev levné s ohledem na zakoupené množství). Nevhodné na styrodur jsou všelijaké autospreje (jednak obsahují rozpouštědla, která styrodur leptají, ale hlavně vytvoří nesající krustu).
Důležitější jak druh barvy je pořadí barevných odstínů nanesených na styrodurovou skálu. To ale platí o barvení všech dalších modelových objektů ze sádry, plastu a jiných materiálů, kde nám jde o zvýraznění hloubky a struktury povrchu. Výbornou metodiku vypracovala firma NOCH (viz jejich tištěný katalog). Nejdříve je potřeba celý modelovaný objekt (skálu) nabarvit nejtmavší barvou, tj. odstínem černo-hnědé. Je třeba dbát toho, aby barva zatekla do všech prohlubní (spár) a aby na ploše „nesvítily“ bílé plošky neobarveného styroduru. Barva může být hodně naředěná, nanášet ji lze stříkáním, štětcem nebo smotkem molitanu na kousku dřívka.
Po zaschnutí této základní (tmavé) vrstvy se nanáší jeden až dva (ale i více) odstínů barvy výrazně světlejší, avšak v odstínu, který nejvíce imituje realitu. Každému je známo, že jiný odstín má žula, břidlice, pískovec atd. Tohle si musí modelář vyjasnit předem, jakou skálu imituje, vlastně už v okamžiku, když ji vyřezává. Zvětralý pískovec zajisté vypadá jinak než tvrdý kámen.
Všechny tyto světlé odstíny lze namíchat prakticky ze tří až čtyř základních barev (jen Mistři potřebují paletu šedesáti barev 🙂 , ale když už… tak je to paráda!). Velmi pěkných výsledků je dosaženo, když v průběhu barvení těmito odstíny se na některá místa skály přidá do ještě mokré barvy trošku více hnědé, tmavě šedé, také tmavě zelené či modré. Když vznikne ostře ohraničený mazanec z této barvy, hned je třeba skvrnu přetřít štětcem namočeným ve vodě, aby se barva rozpustila do okolí. Výhoda tohoto barvení spočívá v tom, že ho lze opakovat, dokud se výsledek nelíbí. Barvu lze opět nanášet stříkáním, štětcem nebo molitanem. Chce to ale cvik, aby se barvou nezaplnily (nezalily) tmavě obarvené škvíry a spáry, pracně vytvořené v prvním kroku. Lze toho docílit tak, že stříkaná barva se nanáší ze strany (z různých směrů). A raději ve více vrstvách. Do molitanu se nenasává velké množství barvy a moc se netlačí na barvený povrch. Štětec se rovněž přikládá s citem, vhodný je štětec z jemným chlupem. A hlavně platí, že „všeliké kvaltování toliko pro hovado dobré jest!“
Metodou suchého štětce lze pak barvení (patinování) skal dokončit. Pro tuto techniku jsou nejlepší olejové barvy (bílá, resp. velmi světle šedá, či barva s jemným odstínem žluté). Barva vytlačená z tuby na novinový papír se opatrně nabere na štětiny širokého plochého štětce s ostrým chlupem a na papíře se rozetře několik tahy, až se jeví jako suchá. Štětec se ve schnoucí barvě několikrát vytře. Dlouhými tahy jedním směrem se pak štětcem přetírají vrcholky struktury skály. Tím se tyto vrcholky obarví bíle a zvýrazní se hloubka reliéfu. To samé funguje u cihlového nebo kamenného zdiva apod. Ale pozor, opět platí, že méně znamená více. Žádné velké vrstvy bílé barvy, jen náznak! Nikde nesmí být vidět jediný tah štětce. Takový šmouh úplně zkazí výsledný efekt. Pokud se napoprvé tato dokončovací parádička nepovede, je lepší zopakovat druhý krok (barvení světlými odstíny), barvu nechat zaschnout a metodu suchého štětce si zopakovat.
Ostatní plochy fundamentu modulu jsem nejdříve natřel akrylovými barvami smíchanými z odstínů barev zelené, hnědé, šedé. A to v místech, kde bude zatravnění, hliněná zem a v bezprostředním okolí staveb.
Nakonec jsem barvou „asfalt“ od Poláka (č. 5711) nabarvil silnice a cesty k objektům. Tyto barvy je nutné před použitím velmi důkladně promíchat, protože obsahují relativně hrubá plnidla. Výsledek je však dokonalý.

Pro úplné dokončení zbývá zatravnit k tomu určené plochy, vysázet pár stromků a keřů, vysypat ke krajnicím písek a kamínky, do zákoutí nanosit nepořádek, a možná i na vozovku namalovat dělicí čáry a osadit silnici několika dopravními značkami. To si ale nechám na příští pětiletku…

Obrazová příloha dokončeného fundamentu průmyslové zóny