Honzíkovy vláčky

Honzíkovo kolejiště (15)

Autor: Jan Hlaváček Vydáno: 11.4.2012

Tunelové portály vpravo; držák DPS. V minulém dílu seriálu jsem se věnoval přípravě na rozmístění elektronických komponentů pro ovládání kolejiště. Napsali mi dva kamarádi, že to bylo moc složité na pochopení. Uvědomuji si, že když někdo takovou stať čte, může z toho mít zamotanou hlavu. (Já ji měl taky, dokud jsem nesepsal všechno, co mne Jindra naučil…) Je jasné, že váženému čtenáři chybí přímý kontakt s rozdělanou stavbou.

 

  Jenže, taková stať, jako ta minulá, kde je detailně popisováno krok za krokem řešení nějakého konkrétního problému není na čtení, ale na prostudování – což je prosím trošku rozdíl. K tomu – stále je třeba si uvědomovat, že to co v tomto seriálu popisuju je jen jedno konkrétní kolejiště a ne vždy lze mnou poznané a popisované zobecňovat.
Než se pustím do díla a začnu přidělávat moduly ze systému DIGI-CZ v „podpalubí“ kolejiště, které postupně shromažďuju do šuplíků a stále dokola otravuju Jindru Fučíka, aby mi dovysvětloval všechno, co jsem v jeho návodech a skicách nepochopil (a on je rád, protože říká, že na takovém blbci, jako jsem já, si ověřuje, co lidi chápou a co se jim musí přeložit z elektrikářské svahilštiny do normální mluvy), tak jsem se rozhodl pro dodělání některých staveb na povrchu kolejiště. Ne, ne, ještě nepracuji na krajině, nesázím záhony s kedlubnami, dokonce ani nestavím přejezdy nebo semafory. To chce čas. Na pořadu dne byly portály tunelů na modulu A na pravé straně a finální usazení spirály na modulu B (to popíšu příště).

Portály tunelů na pravé straně kolejiště

  Sáhnul jsem do jedné z mnoha krabic, ve kterých  mám nasyslené portály tunelů. Vybral a sestavil jsem z nich několik variant, ale protože se mi na kolejišti nelíbí uniformita, poskládal jsem je nakonec podle své představy. Spíš jsem přemýšlel nad funkčností, jak nad estetickou návazností. Můj táta říkal, že štětka (s barvou) spraví chyby stavitele. O dvounohých štětkách mne taky poučoval, ale to sem nepatří…
Vlastně jsem si nejdříve postavil a modelářskými špendlíky posichroval jednotlivé portály nad kolejemi, které směřují do skrytých prostorů kolejiště (dozadu na modulu A a doprava na modulu B). Až se mi to líbilo, tak jsem hledal materiál, kterými ty portály spojím do jedné „lajny“. Je jasné, že v konečné fázi bude celá kaskáda tunelových portálů natvrdo přilepená k modulu A, ale tak, aby se mohl bez problémů vyjímat modul C a D. A už zase asi začíná být popis složitý, pokud nepřipomenu, že

modul A – základní plocha, mající vepředu hlavní nádraží, vzadu pak skryté nádraží
modul B – plocha vpravo, prakticky jen druhé skryté nádraží, vč. spirály do 1. a 2. podlaží
modul C – plocha točny s remízou a kolejemi pro odstavené pracovní vlaky v úrovni 1. podlaží
modul D  – plocha 1. podlaží (nad základní plochou), na které je smyčka
modul E –vlečka do lomu a na pilu v úrovni 2. podlaží (v tomto okamžiku teoretická úvaha).

  Portály – kromě toho, že realizují průjezd vlaků do nějakého tunelu – musí v mém případě logicky navazovat na výškový rozdíl mezi základnou a 1. podlažím kolejiště. Proto jsem jejich horní rovinu dotvořil odřezky styroduru a vše pak vylepšil správkovým tmelem Ditmel, na který mi dal typ školník Brejša.
Boční stěny, spojující jednotlivé portály, jsou vytvořeny z nějakého odpadu desky (původně fotografický rámeček); základ tvoří sololit, deska má ale upravený lícový povrch, který hodně připomíná drobnou strukturu zdiva. Stejně bude kvůli sjednocení barvy celá kaskáda tunelových portálů přestříkána nějakou barvou kamene, a až se nepatinuje a vyroste na ní křoví, bude to bude to pravé ořechové.
Při sestavování kaskády tunelových portálů jsem si vzpomněl na velmi důležité rady přítele Míry, který jich má na svém kolejišti taky požehnaně – ZDE. „Vždycky si vyzkoušej, jestli ti portálem projedou i ty nejdelší vagonky!“ kladl mi na srdce. No samozřejmě, neprojely. A dokonce ani ty nejmenší. Problém byl v tom, že i když měl portál koupený od nějakého renomovaného výrobce profil podle NEM, jelikož jsem ho byl nucen umístit do oblouku, všechno je jinak (pokud jde o normované profily). Vagony drhly o vnitřní bok portálu, ty dlouhém měly tendenci se přelomit.
Jsou dvě možnosti řešení – buď použít portál širší, nebo ho umístit nad rovný úsek kolejí. Anebo vymyslet něco jiného. Kombinací těchto tří variant možností jsem portálovou kaskádu doladil, takže jsem spokojený já i maličké vagónky, které si neodírají boky. Pochopitelně jsem přitom musel rozřezat boky i styrodurové vršky atd. No, ale to je ta pravé „objevování“ při modelařině.
Ale pozor – jsa poučen minulými nezdary, nic jsem zatím nelepil. Na finální fixaci je času dost.
Snad ještě – pohled do tunelů. Majitelé velkých měřítek musí své tunely „vyzdít“. My, „drobní řemeslníci“, můžeme leccos ošulit (skalní N-koví modeláři mi asi dají za tato slova kartáč!). Nevylučuju, že někdy v budoucnu budu do tunelů vlepovat fototapetu z kamenů, ale nyní jsem odmítl zabývat se takovou detailností. Jelikož však mám nakoupené malířské kartony různých barev a tlouštěk,   černého kartonu hmotnosti „240“ jsem vystřihoval a přiřezával a pasoval tak dlouho roztodivné tvary tunelových stěn navazujících zevnitř na portály (a nadával si přitom kvůli tomu, že jsem zapomněl metody vyměřování roztodivným geometrických tvarů, které do mne vtloukala při hodinách deskriptivy na průmce paní prof. Karla Kropáčková), až jsem byl spokojen s tím, že v tunelu je tma. Ovšem to jsem musel všechny vnitřní prostory natřít hodně tmavým Balakrylem.

  V této souvislosti si nedopustím perličku z jednoho minulého výměnného setkání modelářů: Nějaký malý synek v doprovodu otce-modeláře se zajímal, na co mám ty barevné trubičky, které on asi zná spíš z cukrárny. Používáme je k adjustaci LED 0402 s připájenými vodiči. Otec si nebyl jistý a tak jsem podal výklad. Musím ovšem doplnit, že každý průměrně nadaný modelář snadno pochopí, že v brčkách barev bílá, žlutá, červená, zelená a modrá jsou adjustovány LED stejných barev. Že jsou ovšem v černých brčkách uchovávány LED Bi-color, nebývá jasné všem. Ten malý špunt věděl, že barvy jsou různé, uměl je i pojmenovat, a dokonce mi řekl, které barvy jsou na semaforech. Najednou se ale zarazil a povídá: „A kde se svítí s tím černým světýlkem?“ Přítomní vyprskli a než se stačili zklidnit on sám věděl odpověď: „Aha, v tunelu! Tam je tam!“ A od té doby tvrdím všem, kteří se zeptají, co je v těch černých brčkách, že LEDky, co se s nimi svítí v tunelu. Nebudu prozrazovat, že několik zákazníků mi snad i uvěřilo…

Znovu o montáži a demontáži modulů

  V některém z předešlých dílů jsem se holedbal, že všechno vymýšlím tak, aby zejm. moduly C, D a E bylo možné kdykoliv sejmout ze základních modulů A a B. Třeba kvůli havárii vlaku ve skrytém nádraží, nebo kvůli nějaké opravě atd. Zatím mne tato myšlenka neopustila, i když z ní začínám slevovat a hledám způsob jak docílit toho, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. O co jde? Není problém vymyslet kolejiště jako puzzle. Rovněž není problém zajistit elektrické propojení modulů. To všechno lze udělat pomocí všelijakých zástrček a zásuvek, kterých je na trhu veliké množství.
Problém ovšem je v ideálním napojení kolejí mezi moduly, navíc jestliže by měla být montáž a demontáž častá. Ano, psal jsem o tom: Použil jsem centrovací kolíky – ovšem ty fungují s absolutní přesností tam, kde jsou boční stěny ze dřeva, z překližky apod. Nikoliv ze styroduru. I když i to lze řešit přilepením dřevěných lišt s otvory a využitím nábytkového kování.
Ale jestliže se někdo (já) shlédne v kolejišti budovaném celé ze styroduru, musí počítat s tím, že tady v jistých momentech nepomohou ani chytré centrovací kolíky mezi jednotlivými moduly. Proč? Každý mi dá za pravdu, že napojení páru kolejnic musí být naprosto přesné, bez mezery větší jak pár desetin milimetru. A hlavně bez osové (stranové) a výškové odchylky. Čím větší měřítko, tím větší problém. Jestliže u měřítka 0 nebo H0 může být u takového napojení osová či výšková odchylka v řádu dejme tomu několika desetin milimetru (možná i více), u měřítka N budou 1 či 2 desetiny milimetru, zvláště v oblouku, velký problém. To mám ověřené. A ještě: Jestliže lze poměrně snadno zajistit spojení dvou sousedních modulů s přímou kolejí (např. modulů v systému a la Zababov), tak tohle rozhodně neplatí v případě, že se podaří vymyslet poměrně složitý železniční uzel právě na rozhraní hned tří modulů (v mém případě B, C, D). Tam jsem si přátelé na sebe vymyslel pěknou pastičku.
Zamyslel jsem se tedy nad tímto problémem, tedy proč vlastně řeším možnost snadné montáže a demontáže modulů? A jak často k ní bude docházet? Jinými slovy, jestli nevymýšlím něco zbytečného, složitého, nákladného… A dospěl jsem k závěru, že asi ano.
Proto začínám uvažovat o redukci své původní vize, že všechno (moduly C, D a E) půjde „snadno“ sejmout z modulů A a B. Smyslem mělo být dostat se snadno do skrytých prostorů (nádraží) a přitom nenarušit základní styrodurové desky modulů A a B kvůli vnikání prachu zespodu (o tomto poznatku jsem ještě nepsal!). Jenže ukazuje se, že onen potřebný přístup do skrytého nádraží (vlastně kvůli možné nehodě) lze řešit i jiným způsobem, tj. bez nutnosti demontáže modulů. A jestli bude potřeba něco opravovat (vyměňovat nějaký elektronický obvod, instalovat osvětlení atd., atd.), tak to stejně bude vyžadovat dost značně složitou demontáž.
A proto: Z praktických důvodů mám zatím modul C fixovaný na okraji rámu modulu A pěti nábytkovými kolíky (lépe se mi tento modul buduje, upravuje, dodělává); už jsem o tom psal. Ale až ho dokončím, nejspíš ho do kolejiště pevně zafixuji, především proto, abych nemusel – jak jsem spočítal – na čtyřech místech onoho inkriminovaného „železničních uzlu“ řezat koleje. Navazující koleje rozhodně spojím kolejovými spojkami, ne že je napojím jen prostým „přiložením“ k sobě, jako tomu je naprosto běžné na modulech Zababova. Bylo by to asi na dlouhou debatu, ale důvody jsou jasné. K demontáží mých modulů by mělo docházet jen ve zcela výjimečných případech.

Držák DPS

  V tomto díle seriálu se ještě zmíním o drobnosti, která mne napadla náhodou. Vlastně kvůli tomu, že výrobce desky plošného spoje (DPS) obvodu DIGI.CZ 005 – vratná smyčka šetřil na pertinaxové desce a zapomněl na nezbytné montážní sloupky nebo otvory v rozích, takže dodaný obvod (desku) nelze nikterak uchytit k podložce (nemá okraje, nejsou v ní otvory pro distanční tyčky atd.). Jediným způsobem jak ji přichytit k podložce je snad jen přilepení DPS hroudou plastelíny nebo jílu (přeháním :-)).
Napadla mne ale jiná možnost, která se může hodit. Uchytit DPS za její okraj. Upevnění cit. modulu jsem vyřešil tak, že jsem si z odřezků plastu (Vekaplan) tl. 5 mm vyrobil držáky. Odříznul jsem dva kousky široké 15 mm a dlouhé podle délky okraje modulu, resp. DPS. Dva milimetry od okraje jsem udělal nožem na řezaní plastů OLFA jednu rysku a ve vzdálenosti 4 mm druhou. Opakovanými tahy nožem jsem rysku prohloubil, nakonec jsem řezy podélně srovnal pilkou OLFA a prohloubil do hloubky cca 2 mm. Ostrým dlátkem (MEDIN) jsem pak vydlabal drážku. V měkkém plastu to šlo velice snadno. Samozřejmě, kdo má k dispozici frézku, má snazší práci.
Tvar držáku je naznačen na obr. 1. Výsledek a použití jsou pak patrné z obr. 2 – 4. Držáky jsou k podložce přilepeny tavným lepidlem.
Toto upevnění modulů má tu výhodu, že fixace modulu k podložce není pevná (definitivní), naopak kdykoliv lze DPS v případě potřeby vyjmout. Tomu je nutné přizpůsobit délku vodičů a konkrétní místo pro upevnění modulu.

Foto hlav

 

Rubrika: Honzíkovo kolejiště, STAVBY, ZPRÁVY
Počet přečtení: 11 231 | Tisknout: | Poslat: