Honzíkovy vláčky

Poznávací výlet do Mělníku

První jarní den nás vylákal na výlet. Metodou prstu zabodnutého do mapy přišel na řadu Mělník. Proč ne? Vedou tam koleje a nejméně sto let jsem tam nebyl. Dostali jsme od babičky svačinu, Honzík si vzal na cestu autíčko na hraní, já foťák a peníze. I výlet vlakem už začíná být díky vládním panáčkům malé ekonomické dobrodružství. Tuhle jsem zase řval smíchy, jak ten ministr přes zdraví kvůli úsporám vymyslel porodní domy, nepochybně proto, aby se opět někdo z jeho kámošů nakapsoval. Jakoby nám nestačily bordely!

  „Dědo fááákt?“ je nová průpovídka, kterou vnouček vyjadřuje obdiv nad vším, co mu ještě nestačili vysvětlit táta a máma. Poprvé ji dnes vyslovil po sdělení, že teď už i za něho musím platit jízdné, protože mu bylo šest. Věděl jsem samozřejmě, že Pat a Mat opět okradli snížením slevy na dráze důchodce, ale že ČD – jak píší na plakátech vylepených na každém rohu hlavního nádraží „na zkoušku 3 měsíce“ – poskytují slevu 25 % všem cestujícím (stejně jako důchodcům), to by blbého nenapadlo. A tak nám paní pokladní na „hlaváku“ cestu třesoucím se vlakem tam a zpět bez interního oznamovacího systému s jedním přestupem ve Všetatech spočítala na 171 Kč. Pravda, ve vlaku bylo pět a půl cestujícího, takže jsme asi zaplatili i za ty, co dneska nejeli.
  V Mělníku mají nádraží zjevně přestavěné v dobách nedávno minulých. Na to, že byl Mělník okres, mi zdejší nádraží připadá dosti skromné, spíš je to taková zastávka. Ale vlaky s uhlím i s prázdným vozy nazpátek tady projíždějí každou chvilku. A taky jsme viděli vlak plný škodovek z nedaleké Mladé Boleslavy, směřující na sever. Vlak s auty viděl Honzík poprvé a jásal. 
  Do centra města to z nádraží není daleko, ale člověk neznalý místních poměrů se musí zeptat, kudy tam má jít. Jsou u nás mnohem menší městečka, kde se umí postarat o dokonalou navigaci poutníků. Tam ale mají dobré informatiky, jako třeba u nás v Novém Městě na Moravě. V Mělníku tomu tak není. A dokonce ani domorodci toho o svém městě asi moc nevědí. Třech lidí jsme se zeptali, kudy se jde k muzeu. Paní si nemohla vzpomenout, pán tady prý nebydlí, další starší pán to nevěděl. Na náměstí nás ale navigoval správně.
  Proč jsme hledali muzeum? Protože už dříve jsem přišel na to, že regionální a místní muzea, která ještě Kalousek nestačil zrušit, jsou v mnoha malých i velkých městech posledním místem, kde má člověk možnost se za pár korun seznámit s tím, jaké to zde bylo v dobách, kdy to u nás ještě nestálo za prd. Pokud jde o Regionální muzeum v Mělníku, tak nebyl zase až takový problém si zjistit, že od března tady mají otevřenou stálou výstavu z historie malé železnice, s podtitulem „Železniční hračky“.
  Jak si lze přečíst na webu muzea, cit.: „Expozice je věnována historickým modelům a soupravám plechových vláčků o rozchodu 0 a 00 (H0) z let 1890 – 1960. Hlavním záměrem výstavy je seznámit návštěvníky se základními typy parních, elektrických a motorových lokomotiv, se kterými si hrály děti a mnohdy i tatínkové. Téměř po 100 letech se zde setkávají hračky světových výrobců železnic první poloviny 20. století, firem MÄRKLIN Göppingen a BING Norimberk, společně s produkcí železničních hraček méně známých československých firem HUSCH Horní Litvínov, INVENTOR (MERKUR) Police nad Metují, TIOKA (IKARIA) Brno, ZBROJOVKA Vsetín, BORA Bor u Tachova atd.“
  Od paní průvodkyně jsme se dozvěděli, že vystavené exponáty pocházejí ze sbírek Miroslava Smahy a Michala Widenského (blíže na jejich webu). Honzík si nejdříve musel vyrobit pravou jízdenku z kartonu a pak dlouhé minuty pozoroval a komentoval kolejiště z produkce firmy Merkur, které je součástí expozice. Já zatím pořizoval obrázky starých mašinek a vagonků ve vitrínkách. V duchu jsem si říkal, co to muselo dát za práci tohle všechno poshánět. A taky, že to ty děti i jejich rodiče neměli zase tak jednoduché, když si chtěli před nějakými 80 či 70 lety zajezdit. Ještě že tenkrát nemuseli řešit digitalizaci.
  Nad schodištěm v muzeu mají připravený velký stůl a v něm několik krabic s díly z různých stavebnic Merkur. Mrňousové tam usednou, hrábnou do krabice, vyndají nějaký částečně sestavený patvar a pokračují s přišroubováním dalších dílů. Fantazie dětí je veliká. Akorát když tam zakotvil Honzík a začal cosi stavět, přiřítila se parta dětí jen o malinko starších a začal stavební mumraj. Kluci i holky šroubovali, jako by každý z nich měl Merkura doma. Možná, že ano? Šel jsem si zatím prohlédnout muzejní sbírky do vedlejší místnosti. Nazpátek mne přilákal zvýšený hlas paní učitelky: „Tak pojď honem, polož to a jdeme, všichni už odešli…“ Nějaký podvědomý reflex mi připomenul, že jsem tam mezi dětmi ponechal vnoučka, a že se asi dostal do potíží. Našel jsem ho ve stavu, když se vzdorovitě díval na tu cizí ženskou a nadechoval se, že jí něco řekne. Tak jsem ho raději předběhl se slovy: „Paní učitelko, ten není váš, to je můj vnouček…“. Zasmáli jsme se všichni.
  Ten můj hrdina mne ale překvapil. Ukazoval jsem mu vitrínky s můrami a motýly, které už se snad ve volné přírodě ani nevyskytují. Na konci chodby byla skříňka s brouky. A ty mladého pána vyděsili. Oklepal se hnusem a prohlásil něco na ten způsob, že s tímhle by se tedy potkat nechtěl. Asi si vzpomněl, jak ho loni štíplo hovado a měl z toho málem šok. Ani ve sklepeních pod muzeem, kde předci uchovávali potraviny a hlavně víno, moc statečnosti neprojevil. Sympatické na mělnickém muzeu je muzejní kavárna. Kafe jsem už potřeboval.
  Kdo byl v Mělníku, jistě si nenechá ujít pohled na soutok Vltavy s Labem. Honzík si asi bude pamatovat, že špinavé je Labe, čistá je Vltava. Jen mu nešlo do hlavy, že Vltava tady končí a dál už teče jen Labe. Což jsem já taky nikdy nepochopil, ale dneska už o tom nepřemýšlím. To vnouček ještě u oběda měl starost: „A to by se ty řeky nemohly jmenovat nějak společně..?“
  A propos oběd. Jak známo, Honzík dělí hospody na dobré – tam mají řízek s bramborovým salátem, nebo aspoň svíčkovou – a ty ostatní. V Mělníku jsou jen „ostatní“ hospody. Zakotvili jsme až ve třetí či čtvrté, protože všude bylo zahuleno a nekuřácké salonky tam neměli. Tam, kde jsme nakonec zůstali, zase ale nikdo nebyl, nejspíš i proto, že všech pár jídel v nabídce mělo ve sloupci cena číslo se třemi číslicemi. Ach jo. A Eura nám hned tak nezavedou!
  Takže, výstava vláčků v regionálním muzeu stojí za pozornost, to rozhodně. Našel jsem tam kupodivu i několik zajímavých detailů, které ještě nevyrábí ani Jirka Šafář (Miniatur). Jinak ale nejspíš dalších sto let mne v Mělníku nikdo neuvidí. Honzíka jsem se neptal, jestli se sem někdy vrátí. Ještě že nám celý den svítilo sluníčko a cesta vlakem splnila Honzíkovo očekávání opravdovského výletu s dědou…

Mělník – nádraží

no images were found

Mělník – muzeum

[Show as slideshow]

◄123

 Mělník – město

no images were found

Foto hlav

*     *     *     *     *

Příloha – „vlak pod stříškou“ v Kopřivnici

no images were found

Foto poskytl Jaroslav Vorlíček, 22. 3. 2012

Počet přečtení: 26 201 | Tisknout: | Poslat: