Honzíkovy vláčky

Resistance Soldering – pár poznámek k odporovému pájení

Autor: admin Vydáno: 28.1.2012

Je zajímavé, že z celého článku o výrobcích nabízených firmou Micro-Mark – ZDE – nejvíce zaujala zmínka o „bodovacích kleštích“. K termínu použitém autorem jsme se já i kolega Jirka vyjádřili v diskusi. Není přesný, ale to není až tak podstatné. Víc než k polemice nad použitým termínem bych se v této stati rád zaměřil na technické informace k  vlastnímu principu tohoto pájení.

  Jak již z anglického označení metody vyplývá, jedná se o odporové pájení. To znamená, jak správně podotkl kolega Jirka, že ohřev vzniká průchodem proudu materiálem na nejkratší cestě mezi dvěma elektrodami. Nejvíce tepla vzniká v místě styku elektrod s pájeným materiálem. Tam se totiž kumuluje teplo vznikající na principu přechodového odporu v místě styku – viz „špatný kontakt“.
  Z podrobné prohlídky katalogu firmy Micro-Mark je patrné, že způsobů ohřevu metodou odporového pájení je díky několika různým držákům několik. Pro jemné práce je k dispozici „pinzeta“ s jemným hrotem 85075A. K dispozici je těchto „pinzet“ několik. Pro větší materiály je „pinzeta“ s karbonovými elektrodami 81527 (materiál obdobný uhlíkům k motoru – slinutý uhelný a měděný prášek). Pro silné materiály se používají přídavné uhlíkové elektrody potažené měděným povlakem 80420. Tyto elektrody jistě pamětníkům nápadně připomínají elektrody do obloukových lamp v promítacích přístrojích minulého století.
  Pokud si přeložíme průvodní komentář k jednotlivým přístrojům, tak se o principu odporového pájení dozvíme více. Ale pozor, v katalogu Micro-Mark je uvedena jedna nepřesnost, až nepravda.
  Mluví se tam totiž o tom, že při práci dochází pouze k ohřevu v místě mezi elektrodami a již sletované části nejsou tepelně ohroženy. To, že k ohřevu dochází pouze mezi elektrodami, je sice pravda, ale již se tam nemluví o tepelné vodivosti. Pokud nastavíme moc velký proud, tak díky vysoké teplotě a tepelné vodivosti mosazi (a zvláště pak mědi) může dojít k rozletování již pracně sletovaného modelu. Z toho je patrná nutnost věnovat pozornost nastavení velikosti „pájecího proudu“. A s tím je spojen problém správného zdroje a v neposlední řadě i volba vlastního postupu práce.
  Zdroj je nedílnou (ale velmi důležitou) součástí celé pájecí stanice. Jak již kolega Jirka podotkl, zkoušel použít jako zdroj nabíječku autoakumulátorů. Má plně pravdu v tom, že to není ten nejvhodnější zdroj. Hlavně proto, že má jinou charakteristiku regulace, než je potřebné pro dané účely. Potřebný zdroj pracuje na principu „proudového zdroje“ s omezením maximálního napětí, které je však malé – pouze několik voltů. Přesto je třeba dodržovat jistý postup při pájení.
  Z tohoto důvodu je stanice vybavena nožním spínačem – bůh nám nenadělil třetí ruku. Nejprve se pájený materiál upne – uchopí do pájecích elektrod – „pinzety“ -, a pak se teprve zapne proud, aby docházelo k ohřevu. Následně se přiloží pájecí pasta nebo drátový cín a nechá se dostatečně rozlít. Po sletování se materiály stále drží sevřenou pinzetu, ale uvolní se nožní spínač, čímž ohřev ustane a model se začne ochlazovat. Díky již zmiňované tepelné vodivosti se musí chvíli počkat, až se model ochladí – trochu ho „pofoukáme“.
  Kdybychom nejprve zapnuli zdroj a pak teprve sevřeli materiál, tak dojde k povrchovému poškození (vyjiskření) materilu jako při zkratu a na povrchu se vytvoří černé body – bradavičky. K tomu dochází proto, že nezatížený zdroj dává větší napětí. Stejně pak při ukončení práce, kdybychom rozevřeli ještě zapnutou pinzetu, tak nejen že by se nám mohl rozpadnout model, ale při rozevírání pinzety „pod proudem“ dochází k zvyšování napětí odlehčeného zdroje, a tím i k vytahování oblouku a k opalování místa styku. Oblouk se vytahuje i při malých napětích – což je dáno pouze izolací přechodu.
  Ohledně nápadu kolegy Jirky s použitím trafopáječky: Mám obavu, že by to tato páječka asi nevydržela. Má sice štítkový výkon 90 – 100W, ale už se nemluví o koeficientu „k“, což je časový úsek, po který lze plný výkon čerpat. Z vlastní zkušenosti vím, že pokud jsem používal páječku při práci delší dobu, tak se pak kvůli vlastní teplotě nedala udržet v ruce. Pistolová páječka sice „dává“ na prázdno – bez hrotu – cca 0,3 – 0,5V, což by v některých případech možná stačilo, ale ve většině případů by to bylo asi málo. Vhodný zdroj se dá realizovat dvěma způsoby:
• střídavý zdroj – pouze transformátor (ale o to složitější způsob) spočívá ve speciálním složení vinutí, které zajišťuje proudovou charakteristiku výstupního napětí, hůř se však reguluje – bývá to často posuvem magnetického jádra transformátoru;
• stejnosměrný zdroj – je „klasická“ regulace výstupního proudu s omezením výstupního napětí a s vnitřním proudovým bočníkem.
  Ze všech těchto úvah je patrno, že je to na první pohled jednoduchý a pěkný způsob letování, ale jako u všeho – musí se to umět.

Ilustrační foto Micro-Mark

 

 

Rubrika: DÍLNA, Zpracování, ZPRÁVY
Počet přečtení: 15 256 | Tisknout: | Poslat: