Honzíkovy vláčky

Honzíkovo kolejiště (8)

Autor: Jan Hlaváček Vydáno: 18.1.2012

Abych uklidnil Jardu Vorlíčka, který si myslí, že při stavbě kolejiště kolaboruju s nějakými cestáři, a proto že se mi zkroutil modul ze styroduru, přináším fotoreportáž, jak jsem udělal krok zpět, abych mohl udělat dva kroky vpřed :-). Mrzí mne sice zničení půlky desky pěkného styroduru s takovým doslova sametovým povrchem. Teď už se mi daří kupovat jen desky, které mají povrch jako struhadlo (prý aby na nich lépe držela malta). Většinou to nevadí, ale někdy je tu ostrou mřížku potřeba obrousit. Fungují na to bezvadně tzv. brusné mřížky na sádrokarton.

  Když už jsem se pustil do přestavby „podstavce“ pro remízu s točnou, takto opět ze styroduru, poučen nezdarem z 1. kola a radami lektorů, tak jsem na to šel od lesa. Od Pavla Tvrze jsem si zapůjčil řezačku styroduru (dříve se říkalo polystyrenu). Skvělá věc to je, především pak na řezání dlouhých přířezů, kde je potřeba mít „vingl“, aby se to dobře lepilo. Nejdříve jsem se musel řezání naučit. Nevím proč, ale měl jsem představu, že to jde jako na cirkulárce. Nejde. Jde to mnohem pomaleji a nesmí se tlačit na „pilu“. Jinak prdne odporový drátek, což se mi pochopitelně stalo.
No, a když už mám na pár dní tu řezačku doma, tak jsem s ní nařezal pár dílů do foroty, jejichž slepování přijde na řadu později, takže o tom zatím psát nebudu.

Řezačka styroduru od Pavla Tvrze

  Stůl na jäklových nožičkách má v zadní části připevněnou šibenici, která slouží k upevnění odporového drátku. Ten prochází otvorem v desce stolu, ve kterém je zespodu zalepená trubička z injekční stříkačky, nejspíš proto, aby se rozžhavený odporový drátek nezapékal do dřeva. Odporový drátek je pod stolem provléknut vahadlem, které slouží jako zátěž, resp. napínák drátku. Konec drátku je uchycen mezi dvěma matičkami. Elektrické zapojení je triviální; oba konce odporového drátku jsou prodlouženy a dotaženy do svorkovnice. K napájení slouží staré trafo PIKO. Na 2 cm styrodur stačí natočit regulátor na „dva dílky“. Plný výkon jsem nezkoušel. Když jsem řezal velmi silné desky (10 cm), tak jsem prostě tlačil materiál do řezu velmi pomalu. K přesnému vedení řezané desky slouží ohoblovaná laťka, jejíž pozice se odměří podle šířky přířezu a upne se ke stolu pomocí dvou svorek. Určitou nevýhodou tohoto řešení řezačky je omezená šířka přířezu (cca 25 cm).

Obr. 1 až 3 (a perex) – řezačka z dilny Pavla Tvrze. Lze s ní řezat i velmi silný styrodur, ale nesmí se tlačit na pilu!

Lepení styroduru

  Tuhle kapitolku jsem snad ani neměl začínat. Vždyť já s lepením styroduru, stejně jako polystyrenu, nemám žádné zkušenosti! Všechno co napíšu mi někdo poradil a já vyzkoušel „jen“ některé metody. Jestli to bude držet i za rok, za pět či deset let, to fakt nevím.
Pavel radí lepit styrodur Balakrylem. Ano, to je barva. Prý se nemá ředit a nanášet se má ve vrstvě jako třeba disperzní lepidlo.
Disperzní lepidlo je další možnost ke slepení dvou částí ze styroduru (nebo styrodur na dřevo, sololit aj.). Je třeba ale vědět, že jakmile se k sobě desky přiloží, tak se zamezí odpařování vody a lepidlo tuhne pěkně dlouho. Kdo nevěří, ať si zkusí třeba za tři dny odtrhnout lepené plochy. Jde to ztuha, ale uvnitř bude nejspíš disperze stále mudlavá.
Pak tady jsou všelijaká doporučená lepidla na styrodur (resp. polystyren), ať už značková, nebo bez (značky), které se podle mne stejně míchají v jedné velké kádi někde v Asii a pak se jen naplní do kartuší a ty se potisknout různými nápisy. Takže je podle mne úplně jedno, po kterém výrobku v prodejně sáhneme. Cena rozhoduje. Nedávno jsem v nějakém „obi“ koupil věc, která nese název „Univerzální montážní lepidlo“. Když došlo, tak jsem koupil „Lepidlo na polystyren“. Rozdíl jsem nepoznal. Bude to asi prašť jako uhoď – jednosložkové lepidlo na bázi disperze. Tyhle věci v kartuši 310 ml mají tu výhodu, že se dají nanášet pomocí pistolového aplikátoru, což se mi jeví snadnější jako patlat velké plochy štětcem. Je to ale dražší.
Styrodur se dá lepit i pomocí tavného lepidla. Roztavená PE tyčinka vytlačená z aplikátoru styrodur (díky vlastní teplotě) nataví a po přitlačení druhé desky dosti poctivě spojí. Větší zkušenost s trvanlivostí ale nemám.
Mám však zkušenost, že při lepení styroduru není kam spěchat. To není, jako když se něco slepuje vteřiňákem. Nejde zde o nebezpečí, že lepidlo zaschne dřív, než se nám podaří dva díly připasovat, ale o to, že je vhodné ho nechat aspoň den schnout. Někde jsem četl, že tato lepidla schnou „rychlostí“ 1 mm za 24 hodin. Což odpovídá dříve napsanému.
Důležité je díly pěkně a rovnoměrně zatížit. A to může být jistý problém. Především je nutné – když se lepí desky velké plochy, nebo něco k takové desce – najít vhodnou rovnou plochu, na kterou budoucí „slepenec“ položíme a zatížíme. Vřele doporučuji si to na nečisto vyzkoušet. Běhat pak někde po domě se slepenými deskami a k tomu improvizovat se zátěží (třeba vyrovnáváním knihovny) není to pravé ořechové a manželky mohou znervóznět :-). Stůl bývá často malý, někdy zase podlaha (třeba v dílně) bývá křivá. A potom, ani několik kilových závaží z vetešnictví, nebo i vkusná závažíčka od hodného švagra, nemusí mít dostatečnou hmotnost. Pak se hodí vše, co dům dá…

Výroba „podstavce“ pod remízu s točnou podruhé

Z obrázků je patrné, že jsem k desce nejdříve přilepil krajní příčky. Teprve druhý den jsem vyztužil vnitřek „modulu“ přilepením příčných žeber. (To jsem bohužel zapomněl nafotit.¹⁾)

Obr. 4 – Lepení krajních příček; doporučuji nespěchat, spojované díly přesně ustanovit a dostatečně stáhnout. A nechat aspoň 24 hodin zaschnout. Aplikovat raději o maličko více lepidla, jak opačně, tlakem vyteklé lepidlo je vhodné po stažení svorkami setřít

  Jelikož na modulu bude stát remíza s točnou, která už je instalovaná na 5 mm silné KAPA-desce, tak jsem ve styrodurové desce vysochal zahloubení. Chvilku to trvalo a stejně se pak musí plocha začistit (např. odlamovacím nožem), ale nakonec se dílo povedlo.
Pokud to ještě někdo nezkusil, výborně jde tvarovat styrodur obyčejnou trafopájkou, ale musí se vyrobit vhodný odporový drát. Jak známo, trafopájka funguje tak, že místo sekundárního vinutí má smyčku z měděného drátku, který se díky vlastnímu odporu ohřeje na teplotu, která taví cínovou pájka. Měď je výborný materiál, ale málo pevný; ohýbá se. Když se ale vezme 1 mm silný drát z pevnější mosazi, dlouhý tak cca 100 mm (zkoušel jsem kratší i delší), a šikovně se kleštičkami zkroutí, aby vzniklo takové „U-čko“ s rovnou základnou, tak se s ním dá vcelku dobře odřezávat potřebná vrstva (cca 5 mm) styroduru. Nebo se drát ohne tak, aby tvořil jakoby „nůž“ (smyčku tvoří dráty ohnuté vedle sebe, ale nesmí se dotýkat), tak se s ním dá slušně řezat např. kruhová plocha, malé otvory atd.. Kdo na to má, může si koupit profesionální výrobek na řezání styroduru. Jsou ale dosti drahé. Také se dá upravit hrot běžné páječky na 40 W do tvaru nože.

Obr. 5 – Začátek práce na otvoru pro točnu

Obr. 6 – Vytváření zahloubení pro remízu s točnou pomocí trafopájky s upraveným odporovým drátem

Obr. 7 – Nic na tom, že odřezáním (vlastně odtavením) povrchové vrstvy styrodurovo desky vzniklo něco jako bramborové oraniště po uvláčení. Ostří odlamovacího nože a mřížka na broušení sádrokartonu jsou nástroje, kterými lze docílit pěkný povrch. Ostatně, stejně sem přijde přilepit remíza…

Obr. 8 – Po nalepení příčných žeber jsem „slepenec“ zatížíl vším, co dům dal…

______________________

1) Snímek vlepených žeber ze spodní části modulu pro remízu s točou jsou pořídil dodatečně, až když zaschlo lepidlo…

Foto hlav

Rubrika: Honzíkovo kolejiště, STAVBY, ZPRÁVY
Počet přečtení: 11 885 | Tisknout: | Poslat: