Honzíkovy vláčky

Do hladomorny s rohlíkem, aneb jaro začalo

Autor: admin Vydáno: 30.3.2011

„Komu se nelení, tomu se zelení“, tvrdí jedno lidové moudro. Dneska se mi to zase potvrdilo. Od změny letního času se sice budím ještě desetkrát hůř než v čase zimním, ale donutil jsem se vstát, alespoň částečně nastartovat mozek, abych byl schopen dojet na Kladno pro Honzíka, a vyrazili jsme již známou železniční trasou směr Rakovník, ovšem tentokrát v pokračování na Beroun. Vystoupili jsme v obci Křivoklát s cílem obejít si v dnešním krásném jarní dni hrad Křivoklát. Jaké bylo naše (hlavně moje) překvapení, když jsme zjistili, že hrad je veřejnosti otevřený a dokonce i „žije“.

Funguje zde například „filmařská“ výstava artefaktů ze seriálu o Arabele a Lábusovi, místní řezbář nám vysvětlil z čeho dlabe formičky na těsto a prodal nám dřevěné velikonoční vajíčko pro Honzíkovu mámu. Na mně bylo, abych Honzíkovi v praxi vysvětlit čtyři hlavní světové strany, neb na tento problém jsem narizili už ve vlaku, když jsem mu dal prostudovat mapku naší cesty. Moc mu do hlavy nešlo, že sever je „nahoře“ a západu stále říkal (tuším po polsku) záchod…
Paní průvodkyně nás – tedy mne a Honzíka, protože žádní jiní hosté nepřišli – za přiměřené důchodcovské vstupné provedla hradem. V takovém ideálním případě byl samozřejmě čas pokecat trošku i o historii kolem Karla IV., tehdy ještě Václava, jehož sem jeho fotr Václav I. nechal zavřít i s mámou Eliškou jako čtyřletého kluka, a jenž se sem po letech studií ve Francii vrátil a dokonce zde „úřadoval“, honil jeleny a plodil děti – až se Křivoklátu nabažil a nechal vystavět Karlštejn.
Nevyhledávám návštěvy hradů a zámků (na rozdíl od muzeí), hlavně proto, že to obvykle není levná záležitost a člověk se tam stejně nic pravdivého nedozví, ale na Křivoklátu je to jaksi jiné. Dítě si samozřejmě neuvědomuje fakt, že kráčí v 900 let starých útrobách hradu, kde navíc skutečně „pracoval“ panovník, jehož věhlas zná celý kulturní svět. Ale tak už to je, malé děti přemýšlejí v jiných souvislostech. To až dospělci jim udělají v hlavně guláš.
Když jsme vcházeli, snažil jsem se v Honzíkovi vytvořit atmosféru zvláštnosti tím, že jsem mu vnucoval myšlenku, že tady žili-byli králové a královny. Jenže dnešní děti zblblé přihlouplými a uřvanými americkými pohádkovými kýči mají asi jinou představivost. Nicméně cuknul sebou, když jsme vkročili do jednoho ze sálů a tam pán a paní malovali (před sezónou) stěny. „Vidíš, říkat jsem Ti, že tady bydlí král a královna. Právě si malují obýváček,“ chtěl jsem být vtipný, načež „pan malíř“ to vzal vážně a odvětil, že není král, ale archeolog a jal se nám vysvětlovat, jaké slavné obličeje představují výjevy vytesané v kameni v klenbě stropu, které zřejmě objevil, když tam stál ne lešení. Honzík mu dal po chvíli dlouhým zívnutím najevo, jak ho to zajímá.
To v hradním vězení, kam jsme se posléze propracovali přes řadu dalších sálů, zajímavou knihovnu a obrazárnu, zbystřil zejména při výkladu mučících technik, jako bylo mrskání rákoskou, natahování na skřipec nebo vkládání do klády. Úplně pryč ze středověku však byl v hladomorně, kde se mne snažil přesvědčit, že on by si tam vzal rohlík a hlad by neměl. Jak jsme se mu tak ještě chvíli spolu s paní průvodkyni snažili vysvětlit, že v hladomorně lidi hladem umřeli, oznámil, že má taky hlad a že teda jdeme na guláš do té hospody, co jsme kolem ní šli do kopce na hrad.
Guláš sice v místní doporučené hotelové restauraci (nejspíš kvůli Evropské unii) neměli, ale k chuti mu přišel i řízek s brambory. Ten zatím nikdy nezklamal. Jelikož bylo do odjezdu vlaku dost času, tak jsme prozkoumali podhradí, včetně další restaurace, kde jsem se chvilku při kafíčku a džusíčku vyhřívali na sluníčku, zatímco u vedlejšího stolku hučel nějaký pán středního věku do mladičké Rusky a zdálo se mi podle chichotání slečny, že to nebylo o krásách zdejšího kraje, ale o něčem jiném.
Na místní železniční stanici jsem ještě pro sichr vyfotil dřevěnou boudu, kdyby se snad chtěl Dan Buchtela inspirovat a vypálil nám laserem další zajímavý model v N-ku. Taky jsem si vyfotil zdejší nádražní budovu, která má pramálo společného s rakousko-uherskými ratejnami, zdobící na 90 % našeho území naše stanice. Nic však proti tvořivému duchu úředníků a stavitelů dávného císařství. Naopak. Spíš se zamýšlím nad neschopností českého ranného kapitalismu cokoliv nového vybudovat, natož pak zachránit, nastoupivšího po epoše socialismu, kde ještě jakž tak sem tam něco bylo udržováno a z dob France-Josefa tudíž i zachováno do dnešních dnů.
Nakonec došla řada i na ten rohlík, který nám máma Eva zabalila do baťohu pro případ krize nejvyšší.