Jak jsem jel po letech vlakem
Vydáno: 5.3.2010
Nedávno jsem si vzpomněl na jednu letní příhodu (vlastně dvě), jak jsem jel po několikaleté absenci opět vlakem. Psal se rok 2003. V tom roce se nestalo nic zásadního, jen každý na všechno nadával – a to bylo ještě do krize daleko. Víc byli slyšet jen rolníci (špatná úroda), učitelé (chtěli stávkovat) a kanoisté (vyschly jim řeky). Ostatní mohli prožít fůru pěkných prázdninových zážitků.
Kdyby se mne někdo zeptal, jaký největší zážitek jsem ten rok na dovolené prožil, tak bych možná odpověděl, že to byla jízda vlakem. Ten zážitek ale musím začít vyprávět od vzpomínky na lázeňský pobyt v Karlových Varech dva roky před tím. Seděli jsme s partou ve vinárně U Lukáše, poctivě se léčili popíjením různých moků, a já nabídnul společnosti výlet do Bečova, kde bychom se podívali na restaurovaný Relikviář sv. Maura. Nápad byl přijat, rozhodnuto bylo jet vlakem, leč jak se záhy ukázalo, většina z přítomných se tímto dopravním prostředkem naposledy přepravovala před mnoha a mnoha ledy (stejně jako já); někteří si už dokonce ani nevzpomněli kdy to bylo. Nezbylo nic jiného – v zájmu bezpečnosti výletníků – jak zorganizovat okamžitý kurs nastupování a vystupování z vlaku. A tak jsme ho taky hned zrealizovali na schodech vedle vinárny 🙂 . Od té doby se v jednom z karlovarských lázeňských domů traduje zbytečně zveličovaná historka o podivném počínání opilých lázeňských hostů. Faktem ovšem je, že při jízdě vlakem z Karlových Varů do Bečova a zpět se nikomu nic vážného nestalo, naopak prožitek z jízdy vlakem zanechal v mnohých stejně libé pocity jako spatření samotného Relikviáře sv. Maura.
Vraťme se ale zpátky do roku 2003. Tenkrát mne vychytala „zlá“ dopravní policie a hašteřila, že mám u svého citroenu propadlou technickou prohlídku. Vydal jsem se tedy k domácímu autoopravci do vzdáleného Rakovníka. Jenže, oprava se zkomplikovala, protože objednaný výfuk nebyl správně zakroucený, a tak mi můj servisman suše doporučil, že mám jet domů do Prahy vlakem a druhý den si pro auto přijet. Jeho synek mne odvezl na nádraží – a starej se!
Začal jsem pochopitelně v nádražní restauraci, kde jsem si dal gulášek, pivo a prcka na kuráž a šel si koupit lístek na vlak. Slečna za okénkem mi vnucovala jakýsi papírek za 88 korun, zatímco já po ní (opírajíce se o dávnou zkušenost) vyžadoval tu malou kartónovou kartičku, co se do ní dělají dvě dírky takovým tím pákovým dírkovačem. To bylo poprvé, kdy na mne koukala jako na blba z minulého století a cosi si pro sebe brblala. Tak jsem se jí na oplátku zeptal – po karlovarské zkušenosti – kde tady na rakovnickém nádraží pořádají kursy nastupování a vystupování do/z vlaku pro nezkušené cestující. Bylo na ní viděl, že je připravená zavolat antoušky, nebo aspoň pana výpravčího. Když jsem ji položil třetí, zřejmě nejsložitější otázku, zda-li vlak staví též ve stanici Praha-Dejvice, tak zatáhla záclonku a od té doby jsem ji už nikdy neviděl.
Nicméně, tehdejší cesta vlakem z Rakovníka do Prahy, druhá po 30 letech, byla pro mne velmi milým překvapením. Moderní, čistá a pohodlná motorová souprava, ve které mi před každou zastávkou příjemný hlas oznámil, že ještě nemám vystupovat, že jsme teprve ve Stochově atd., mi připadala jako půjčená od francouzské TGV. Pan průvodčí byl slušný a vtipný a neudržoval si přehled mezi cestujícími tak, jak to popisuje Miloslav Šimek, totiž, že by jim kleštičkami procvakával ušní lalůčky. A jen tak na okraj. Ta tři děvčata, která seděla na vedlejší “čtyřce”, byla také jako z prázdninového snu – ani jsem kvůli jejich tričkům nestačil sledovat ubíhající krajinu.
A tenkrát jsem přestal věřit katastrofickým zprávám šířeným na adresu České dráhy. Aspoň na trati z Rakovníka do Dejvic se mi hromadná přeprava osob jevila jako dobře snesitelná. Naivně jsem si v duchu říkal „jen tak dál a uleví se nám na silnicích“. Neulevilo…, i když benzín už stojí 32 Kč. Bohužel, ani cena za lístek do vlaku nešla dolu. No, ale pivo už také nestojí 1,70 Kč!
Hlav, 5. 3. 2010
Počet přečtení: 4 007 | Tisknout:
| Poslat: 
Nahrávání ...
