Honzíkovy vláčky

Jak jsem digitalizoval malého Arnoldka

Autor: Jan Hlaváček Vydáno: 19.12.2009

Při nekonečném brouzdání po internetu jsem narazil na web firmy Hornby International (Německo), která nabízí (mj.) lokomotivy a vagony nesoucí označení Arnold. Odborníkům nechám dešifrování současného propletence firem, vyrábějících železniční modely. Mně stačí, že Arnold má kořeny v Itálii, ale stopa vede až do Číny, jak bude zmíněno. Původem je ze Švýcarska a bude řeč i o Rakousku. Leč všechno postupně.

 

   Ee 3/3 se představuje

Mezi přemírou mašinek jsem na tom webu Hornby, resp. Arnolda objevil pod katalogovým číslem HN 2013 i elektrickou posunovací lokomotivu SBB nesoucí v originálu označení Ee 3/3. Připadala mi jako přefiknutý Krokodýl Ce 6/8. A bylo rozhodnuto, protože švýcarské mašiny zbožňuji. Měl jsem tu čest se s nimi povozit, když jsem poznával tuto překrásnou horskou zemi. Vzhledem k velikosti (vlastně „malosti“) modelu Ee 3/3 se u nás doma této mašince neřekne jinak než „malý Arnoldek“.

Model švýcarské lokomotivy Ee 3/3 v měřítku N má přes nárazníky 59 mm, se vztyčeným pantografem má výšku 42 a šířku přes stupačky 19 mm. Podvozek má tři hnané nápravy spojené spřáhly. Kabina strojvedoucího je umístěna excentricky o cca 2,5 mm od středu karoserie, nad kabinou je na obě strany přesahující střecha, na ní je jeden pantograf. Na obou stranách lokomotivy jsou vždy tři světla. Spřáhla a nárazníky jsou standardního provedení. Podvozek je nastříkán černě, karoserie je hnědá, střecha vč. pantografu je stříbrná.

 Obr. 1 – Elektrická posunovací lokomotiva SBB ozn. Ee3/3 – měřítko N, výrobce Arnold

   Arnoldek není na digitalizaci připraven

V katalogu Hornby je lokomotiva deklarovaná pro analogový provoz s přípravou pro digitalizaci.  Bohužel, toto tvrzení se nezakládalo na pravdě, přesněji u modelu zakoupeného v prodejně Classic Model v Bartolomějské ulici v Praze 1. Nelze ovšem vyloučit, že u pozdějších výrobků už příprava na digitál existuje.

Obr. 2 . Schéma modelu lokomotivy Ee 3/3 (převzato z dokumentace firmy Arnold

Když jsem mašinku rozdělal, což proběhlo naprosto bez problémů po vyšroubování dvou šroubků v podvozku a postupném sejmutí karoserie a dvou destiček s tištěným spoji (viz obr. 2), nastalo překvapení. Žádná příprava na digitalizaci, kterou si člověk představuje jako konektor NEM, nebyla nalezena. Překvapením naopak nebylo, že při demontáži odpadl jeden z vodičů vedoucích od sběrače k motorku. Studený spoj je nutné u výrobků označených „Made in China“ předpokládat. Z čehož plyne, že mašinka by dlouho nejezdila ani na analogovém kolejišti.

Cestou do Bartolomějské jsem se tedy zastavil u pana Voráče v Classic Model a když jsem mu z pytlíku vysypal na pult malého Arnolda, rozdělaného na molekuly, spráskl nad námi oběma ruce. Jeho komentář je nepublikovatelný. Nicméně mi popřál štěstí…

 

   Malý Arnoldek potřebuje malý dekodér

Honza Merhaut to byl, kdo mne nasměroval na nejmenší lokomotivní dekodér, který jsme zatím objevili – DCX 75 od firmy cTElektronik (obr. 3). Má neuvěřitelných 11 x 7,2 x 1,4 mm! Plně odpovídá normě NMRA DCC. Šest výstupních vodičů dává tušit, že kromě řízení motoru (výstupní proud až 1A) umožňuje ovládání (pouze) dvou dalších funkcí. Nicméně, pro takto malou lokomotivu je to dostatečné.

Obr. 3 – Dekodér cT Elektronik DCX 75  

Netrvalo dlouho a našel jsem i firmu – KROIS-MODELL ve Vídni -, která dekodéry DCX 75 prodává za velmi slušnou cenu – 31,90 € (levnější jsem zatím nenašel). Pan Johann Krois, mající obchůdek poblíž vídenského letiště ve Schwechatu na Wienerstrasse 42 a u kterého od té doby nakupuju levně nejen dekodéry, ale i digitalizované mašiny od Fleischmanna a další zboží, nemusí zřejmě nikde nic objednávat, jako drtivá většina našich obchodníků, požadované zboží má trvale na skladě a proto jsem měl doma dekodéry za 4 dny od objednávky. Platí se u něho bankovním převodem.

 

Kam s ním?

A nastalo dlouhé proměřování a hledání místa pro uložení dekodéru. Protože se mi nechtělo příliš moc zasahovat do karosérie a frézovat tam místečko pro dekodér (možná by to šlo za předpokladu odstranění části jedné z destiček), začal jsem se orientovat na místo v kabině (takto oblíbené místečko pro umístění dekodéru i u jiných typů lokomotiv).

Dlužno dodat, že středem kabiny vede nálitek pro držení střechy, jenž má uvnitř závit pro šroubek, kterým se střecha připevňuje zevnitř motorového prostoru. Dalším šroubkem je ke střeše připevněn pantograf. Tento šroubek současně přidržuje i kontakt napájení pantografu. Mašinka má totiž plně elektricky funkční pantograf.

Pokud má být využíván v provozu (hovořím stále ještě o analogovém provozu), musí se na destičce s tištěným spojem (položka „7“) přepnout přepínač.

Obr. 4 – Konečné umístění dekodéru DCX 75 v kabině lokomotivy Ee 3/3 (N) 

 Obr. 5 – Součástí střechy je nálitek, vedoucí středem kabiny; slouží k uchycení střechy šroubkem 

 Obr. 6 – Nálitek i kontaktní plíšek k pantografu byl odstraněn

Pozorný čtenář si možná na obr. 4 také všimne, že jsem přece jenom musel pilovat, a to plexisklovou okenní výplň, která je seshora zasunuta do drážek kabiny. Výplň má tvar téměř uzavřeného obdélníku a je vyztužena příčkou. K užitku přišly velice jemné a maličké jehlové pilníky jmenovitého rozměru 2 mm a délky 100 mm od firmy Proedge, které prodává Petr Litomyský.

 

   Umístění dekodéru představovalo hodinářskou práci

Vypilování místa pro dekodér bylo jednou z nejnáročnější operací, protože šlo o desetiny, možná i poloviny desetin milimetrů (obr. 7). A docela jsem měl strach z prasknutí plexikové okenní výplně. No, povedlo se.

Obr. 7 – Místa označená červeně bylo nutné v okenní plexisklové výplni mírně upilovat a dekodér do tohoto prostoru přesně zapasovat

Je nutné, aby dekodér byl vsazen dostatečně nízko do kabiny, ale aby současně nedošlo k poškození průhlednosti oken, tedy také aby dekodér nebyl „přilepen“ ke střeše. To proto, aby kolem něho mohl proudit vzduch, který dekodér chladí. V této souvislosti připomínám poznatky zkušených modelářů (ze kterých jsem čerpal), že dekodér nesmí být zabalen do neprodyšných materiálů, které by bránily v jeho chlazení. Mohlo by totiž dojít k jeho zničení.

  Dírky do karoserie

Když se mi líbilo usazení dekodéru a také střecha pěkně zapadla do výřezu (vlevo na obr. 5 a 6), vyvrtal jsem svojí mikrovrtací bruskou od firmy Proxxon, ozn. MICROMOT 50/E (12V, 30 tis. otáček), zakoupenou u firmy RF Technik v Praze 10 – Malešicích, v přesně vyměřených místech dna kabiny dva otvory průměru 2,5 mm (obr. 8). Vyměření místa vrtání jsem ale kontroloval zevnitř. Ve vybrání karoserie je totiž uložen motor. Vodiče z kabiny bude možné kolem motoru protáhnou jedině tehdy, když budou otvory skutečně přesně v rozích (spodní snímek na obr. 8).

Obr. 8 – Otvory pro vodiče od dekodéru v rohu prostoru pro motor

  

    Svedení vodičů dekodéru z kabiny k tištěnému spoji = malý rébus

Již dopředu jsem věděl, že každým otvorem povedu vždy 3 a 3 vodiče od dekodéru, které budou mít vazbu na pravou nebo levou stranu lokomotivy (motor a sběrač). Jedním otvorem jsem tedy protáhl černý a oranžový, a k tomu bílý vodič (přední světla), druhým červený a šedý spolu se žlutám vodičem (zadní světla).  Ačkoliv není nezbytně nutné dbát, aby černý s oranžovým byly napojeny na jednu a červený se šedým vodičem na druhou stranu lokomotivy, ušetří se tím čas při programování dekodéru.

Vodiče od dekodéru jsou dostatečně dlouhé, nejspíš by se ale bez zkrácení nevešly do vnitřních prostorů lokomotivy. Než popíšu úpravy na destičce s tištěnámi spoji, uvedu, že jsem při rozvaze krácení vodičů vycházel z toho, že před zpětnou montáží dekodér nejdříve umístím do vypilovaného lůžka v kabině a s odhadem dostatečné manipulační vzdálenosti (pro připájení vodičů) mezi karosérií a oběma deskami vodiče zkrátím a zbylou délku pak naohýbám do prostoru okolo motoru a destiček.

Na následující snímcích (obr. 9 až 14) jsou patrné jednotlivé díly lokomotivy – karoserie, podvozek, dvě destičky s tištěnými spoji a motor. O střeše kabiny již byla řeč.

Poznámka: Aby se mi lépe popisovaly další úpravy, budu dále destičku ve schématu na obr. 2 označenou pozicí „5“, na které jsou připevněné sběrače, nazývat „deska A“; druhou destičku, ve schématu tamtéž označenou pozicí „7“, tj. tu s tištěnými spoji, nazývám dále „deskou B“.

Obr. 9 – Karoserie

Obr. 10 – Boční pohled na podvozek s pojezdovými koly a vloženou deskou A (se sběrači proudu)

Obr. 11 – Deska A ze strany dotyku s koly 

Obr. 12 – Deska A (se sběrači proudu) z opačné strany; je na ní vidět jeden z původních vodičů, který neodpadl při demontáži

Obr. 13 – Dvojsnímek desky B (z obou stran) s tištěnými spoji před odstraněním původních součástek; červenými plochami jsou označeny součástky, které musely být odstraněny; jednalo se o tlumivky, kondenzátory aj., které byly nutné pro analogový provoz lokomotivy

 

   Úprava desky s tištěnými spoji byla složitá

U desky B se na chvilku zastavím. Její příprava na digitální provoz mi dala zabrat a nebýt Honzy Merhauta, asi bychom to nevymysleli.

Předně, na přední i zadní straně desky B jsou umístěny (zrcadlově) vždy dvě diody spolu s rezistory a kondenzátory. Všechny součástky jsou v provedení SMD. Podle doporučených schémat zapojení diod nejsou kondenzátory nutné, ale na druhou stranu, není nutné je odstraňovat. Ani to nedoporučuji s ohledem na poměrně složité zapojení této desky.

Jde o to, že konstruktér zvolil párové umístění diod na každé straně desky B s ohledem na konstrukci světlovodů. Jedna z páru diod osvětluje přes světlovod přední (bílá) světla, druhá (horní) dioda pak osvětluje přes jiný světlovod horní (třetí) světlo. Při jízdě dopředu v analogovém režimu svítí jen přední světla. Při změně směru jízdy se svícení přepne na zadní světla (poziční i třetí), neboť zde je, jak už bylo řečeno, zrcadlově stejný osvětlovací systém. To znamená, že lokomotiva v analogovém režimu neměla červená zadní světla.

 

   Chybička se vloudí

Musím přiznat, že při manipulaci, měření a zkoušení diod jsem odpálil nejdříve jednu a následně i druhou zadní diodu. Není třeba tuto skutečnost dramatizovat, ale na pochvalu to není! Jenže, všechno zlé je k něčemu dobré. Rozhodl jsem se proto, že zničené diody odpájím, včetně odporů a kondenzátorů, a na uvolněné místa zabuduji novou, tentokrát červenou diodu, aby mašinka měla koncová světla. A tak se stalo, což je vidět na obr. 14.

Obr. 14 – Upravená deska B

Bílý vodič dekodéru jsem pak připájel k předním (bílým) světlům, žlutý vodič pak k červené „zadní“ diodě. Jede-li lokomotiva dopředu, svítí obě strany; vepředu všechna tři světla bíle, vzadu dvě světla červeně. Couvá-li lokomotiva, nesvítí nic. Už vidím tu kritiku, které se mi za tohle řešení dostane od odborníků . Světla se ovládají funkční klávesou F1. Místa připojení bílého a žlutého vodiče na desce B ukazuje ručně vytvořené schéma.

Jelikož existuje několik způsobů řešení, kam na upravené desce B připájet vodiče od dekodéru, konečnou verzi řešení nechávám na každém jedinci.

Obecné zapojení lokomotovního dekodéru je popsáno v mnoha publikací či webech, a proto na tyto zdroje v plném rozsahu odkazuji. Velmi zdařilé pojednání je například na webu Klubu modulové železnice Zababov z pera pana předsedy Zdeňka Valtera a dalších autorů. Do knihovničky rovněž doporučuji brožury od firmy PECO, zvláště pak titul „DCC Decoder Installation“ (vyd. Peco Publications, Beer, Seaton, Devon EX12 3NA, No. 20, str. 2 a 3). Publikace lze u firmy snadno objednat ze nepatrnou cenu. 

 

   Připojení a uložení motoru

Připojení motoru (obr. 15) se provede oranžovým a šedým vodičem od dekodéru. Uložení motoru je velmi volné. Vymezení správné polohy motoru je zajištěno výřezem v destičkách a nálitkem, ve kterém je vedena osa rotoru. Pravděpodobně, pružnost uložení (aby nebyl motor v silném tlaku na šnek a současně byl stále v záběru) byla původně zajištěna přípojnými vodiči stočenými do jakési spirály (pružiny). Po demontáži a odpájení původních vodičů se mi toto již nepodařilo nahradit. Tak jsem motor podložil tenoučkým a velmi jemným molitanem, který jsem přilepil v karosérii do výřezu pro motor (tam co jsou nyní dva otvory pro průchod vodičů dekodéru z kabiny).

Obr. 15 – Motor

 

   K sestavení lokomotivy byla potřeba lupa

Sestavení lokomotivy byla doslova hodinářská práce. Když jsem intaloval dekodér do lůžka, protáhl vodiče od něho otvory v karosérii a poskládal volně obě desky a motor, postupně jsem letoval mikropájkou jednotlivé vodiče – nejdříve k desce A se sběrači, pak k motoru a nakonec na dvě místa na upravené desce B s tištěnými spoji. Bylo též nutné propojit modrý vodič od dekodéru k desce A.
 
Vlastní sestavování podvozku, obou desek a karosérie se neobešlo bez problémů. Finta zpětného složení spočívá v tom, že se musí nejdříve vyjmout jeden světlovod (pozor, je tam těsnící molitan nepatrných rozměrů!), aby bylo možné vsadit desku B (s tištěnými spoji), a to tak, že se mezi desku A a desku B musí nejdříve vložit motor. Pak, když obě desky i motor pěkně sednou, a ještě se podaří uložit jednotlivé vodiče okolo, aby nebyly skřípnuty, nepřekážely v uložení motoru či desek, nemotaly se okolo šneku a ozubeného kola a vůbec jinak nezavazely (člověk by v tomto okamžiku potřeboval chapadla, jako má chobotnice, neboť dvě ruce jsou málo), tak pak se vrátí na své místo světlovod.

Obr. 16 – Sestavená lokomotiva s uloženým dekodérem

Následuje opatrné sesazení karosérie a podvozku a dotažení dvou šroubků zespodu. Určitou kontrolou správného funkčního sestavení může být to, že kolečka se nesmí protáčet. Pokud se točí, šnek motoru nezapadl do ozubeného kolečka.

V žádném případě se nesnažte na kteroukoliv součástku vyvíjet násilí, všechno do sebe musí zapadnou s absolutní přesností. Nejsme v měřítku H0, kde milimetr sem či tam nehraje roli. Teprve až jsou všechny součástky pěkně na svých místech, nikde nic není umístěno křivě, opatrně dotáhneme oba šroubky.

 

   Nasazení střechy a jedem

Zbývá nasazení střechy. Před tímto úkonem jsem to ovšem nevydržel a mašinku jsem vyzkoušel.

Nejdříve ale bylo nutné nový dekodér naprogramovat. Tady snad jen doporučím, že na CV5 jsem snížil maximální rychlost na hodnotu 70, protože jinak mašina lítala po kolejišti jako tornádo. Jedná se o posunovací lokomotivu, která sice vynikala velkou silou, když tahala náklady přes Gothardský průsmyk, ale čeho je moc, toho je příliš. Kontrola naprogramovaných světel: svítí.

Původně jsem myslel, že střechu přidělám oboustrannou lepicí páskou nebo suchým zipem. Jelikož jsem ale upřednostnil chlazení dekodéru před snadnou manipulací se střechou v případě problémů s dekodérem, tak jsem nakonec střechu přilepil v rozích dvěma kapkami vteřiňáku. Kdyby náhodou jsem musel střechu oddělávat, tak to nejspíš skalpelem zvládnu.

Obr. 17 – Malý Arnoldek v plné kráse připavený na projetí po digitálním kolejišti

   

   Epilog I

Když jsem zase šel nedávno Bartolomějskou, navštívil jsem pana Voráče v Classic Model a hned od dveří jsem na něho (na oko) zahartusil: „Tahle analogová mašinka, co jste mi prodal, nechce jezdit jinak než na digitálním kolejišti. Jdu ji reklamovat!“ Někteří zákazníci přítomní v prodejně si asi pomysleli něco o bláznivém dědkovi, leč pan Voráč hned pochopil moji ironii a s mírnou úklonou odvětil: „Mrcha jedna mrňavá! Ta vám dala zabrat, co?“

 

 

   Epilog II

Vnouček Honzík, když teď proháníme mašinky, na adresu malého Arnoldka řekl: „Dědo, ona je fakt pěkná…“.

Hlav, 20. 12. 2009

Rubrika: Analog - digitál, Digitalizace trakčních vozidel, Lokomotivy, MODELY, TECHNIKA
Počet přečtení: 19 833 | Tisknout: | Poslat: