FLIRT bude i v N-ku
Vydáno: 23.1.2010
Při téměř pravidelném nočním brouzdání na netu jsem se snažil najít některé regionální elektrické či motorové jednotky v modelovém měřítku, které jsou in natura prezentovány v bulletinu „Trakční vozidla v Evropě“. Zaujal mne tam FLIRT od firmy Stadler. Tyto cit.: „rychlé, lehké, inovativní regionální vlaky jsou nasazeny v provozu v Alžírsku, Finsku, Itálii, Maďarsku, Německu, Norsku, Polsku a Švýcarsku“. A právě švýcarský Flirt a ještě dva další (v barvách Eurobahn a DB) na mne v měřítku N vyskočily jako letošní žhavá novinka ze stránky modelářské firmy Liliput (Německo) – viz s. 30 – 32. A to mne moc zajímá. Model regionální čtyřdílné elektrické jednotky Rabe 521 typ FLIRT, SBB-CFF z V. éry nese kódové značení L163990 a podle výrobce by měl být na trhu v letošním roce. Model bude mít částečně kovový podvozek, motor opatřený setrvačníkem, gumové obruče na dvou poháněných kolech, přední (3) a zadní (2) osvětlení z LED a konektor pro dekodér. Délka přes nárazníky 460 mm. Zdroj: liliput.de
Rubrika: ZPRÁVYPočet přečtení: 11 177 | Vložit komentář | Tisknout:
| Poslat: 
Dva dny jsem po chvilkách fotil a dopisoval to, na co jsem zapomněl v kapitole „Nářadí“. Kde jsem něco doplnil, tam je to vyznačeno symbolem „NEW“. Čímž samozřejmě s doplňováním této kapitoly nekončím. Rád přivítám upřesnění, doplnění, názory a zkušenosti k tomuto tématu.
Přišel další balíček, tentokrát od modelářské prodejny inženýra Čejky z Ludvíkovic, který provozuje e-obchod pro lodní modeláře 
V poledne mi poštovní doručovatel donesl dvě zásilky z Vídně od Johanna Kroise. Minulou středu 6. ledna v noci jsem v e-shopu firmy 
Ještě jsem vlastně ani neporeferoval, jak u nás proběhly vánoce, tedy co přinesl Ježíšek vnoučkovi. Honzík s mojí pomocí napsal (vlastně nakreslil) dopis, ve kterém vyjmenoval hned několik bratříčků a sestřiček mašinky Tomáše. Naštěstí všechny jsem sehnal v Království železnic. Pak jsem mu taky posháněl celou sérii cisteren v H0 od PIKO. I když v provedení hobby, jásal nad nimi. Ale největší překvapení spočívalo v čepici pana výpravčího. Jelikož v rodině žádného železničáře nemáme, tak jsem musel rozhodil sítě. Na poslední chvíli se mi sešly čepice dvě. První donesl přítel, ex-ministr dopravy Jaromír Šling, druhou mi přivezl kamarád Jarda, který se zná snad s každou výpravčí z Prahy až do Letohradu. Čepicím jsem přidal netradiční hodnostní označení – generálské a praporčické. Honzík jásal a neomylně sáhnul po té „generálské“ brigadýrce. Druhou věnoval tátovi. V hierarchii funkcí na jejich kolejišti je tedy rozhodnuto. Já jsem byl pasován do funkce výhybkáře. Musím si k tomu ale někde sehnat pěkně promaštěnou „výhybkářskou“ čepici. 
Tak jsem se dnes na webu trápil s novou rubrikou – nazval jsem ji zkráceně „Virtuálky“. Pohyb ve virtuálním prostoru se pro uživatele internetových prezentací stal velice populární. Měl jsem štěstí, že když jsem v Liberci připravoval webovou stránku Mistrovství světa v klasickém lyžování (
Tak, dnešní plánovaná návštěva pražského hlavního nádraží se nekonala. Nepřímo za to mohla sněhová kalamita. Nikoliv proto, že bychom se přes závěje, které sdělovací prostředky zveličují koeficientem 3,5, nedostali na „hlavák“. Ale proto, že jsme (my dospěláci) usoudili, že pro vnoučka bude větší atrakcí si užít sněhovou peřinu in natura. Stejně jako mnoho dalších dětí (a pejsků) byl Honzík přímo nadšen rochněním se ve sněhu. Zažil to vlastně poprvé v životě. Vyrazili jsme na procházku okolo Břevnovského kláštera. Při pohledu na něho, jak se válí ve vrstvě prašanu, snaží se z něho udělat kouli a po někom ji hodit, anebo jak řičí, když jsem mu natřepal sníh z větviček stromů za krk… vzpomněl jsem si, jak krásné byly zimy za mého mládí. To ještě nebyli ekologové a teoretici na oteplování a la A. Gor nebo V. Klaus. Zato byla mezi listopadem a březnem normální zima. Jednou zapadla parní lokomotiva i s vlakem hned mezi zastávkou v Novém Městě a přejezdem u nemocnice. Všichni chlapi z okolí vzali lopaty a snažili se sníh odházet. Nepovedlo se to. Vítr zas a znovu stroj zafoukával. Mašinfíra s topičem zůstali na stroji celou noc. Lidi jim nosili čaj a něco k jídlu. Až ráno je vysvobodila nějaká silnější mašina. Dneska je troška opravdového sněhu předmětem zájmu hlavních zpravodajských pořadů v zemi. Jó, časy se mění!
V sobotu k nám zase přijede vnouček Honzík. Už mi v telefonu oznámil, že spolu zase pojedeme na „hlavák“ podívat se na vláčky. Jelikož zhruba vím, kdy přijíždějí a odjíždějí Pendolina, tak naši návštěvu Hlavního nádraží Praha plánuji podle toho. Vždycky dělám překvapeného, když souprava přijede právě ve chvíli, kdy mi tam přijdeme. Netvrdím, že tím možná v jeho očích stoupá moje „užitná hodnota“. Projdeme se kolem soupravy, Honzík mi opakovaně vysvětlí kde a na co jsou „kyvadélka“, obvykle pozdravíme i pana strojvůdce (ještě nám ani jeden neodpověděl) a chvíli koukáme na pána s copánkem, co očistí Pendolinu čelní sklo. Kolem několikrát projede „ošklivá“, jak si vnouček pojmenoval oprýskané a špinavé posunovací lokomotivy řady 111. Zajdeme se podívat na „slona“ (další jeho zkratka pro soupravu „City Elefant“) čekajícího na odjezd do Berouna a tak po hodině a více mi teprve dovolí jet domů. Už cestou na metro si ale vymíní další návštěvu. 
