61. ročník Veletrhu hraček v Norimberku
Vydáno: 6.2.2010
Na tradičním již 61. ročníku Veletrhu hraček v Norimberku se představili vedle snad tisíců výrobců a prodejců hraček všeho druhu rovněž všichni přední výrobci železničních modelů a příslušenství. V rozsáhlém areálu výstaviště měli vyhrazen celý jeden pavilon. Při prvním pohledu měly zabranou největší plochu firmy Trix-Märklin, Roco-Fleischmann, Busch, Noch a také Bachmann. Sympatické se mi jevily stánky anglické firmy Peco a belgického výrobce osvětlení osobních vozů Brelec, protože zcela přehledně upozorňovaly na novinky pro letošní rok. U ostatních poznal novinky jen odborník. Prakticky nic nebylo k vidění ve stánku firmy Piko, tato firma neměla ani k zakoupení katalog velikosti N. Vystavovány byly modely všech velikostí. Úctu vzbuzovalo několik kouřících, funících a „zvučících“ parních lokomotiv rozměru O. Jestliže v prosvětlených skříňkách a na kolejištích bylo nejvíce modelů v měřítku H0, těžko říci, zda-li stříbro patří velikosti N nebo TT. Pravidelní návštěvníci veletrhu ocenili jakousi „otevřenost“ jednotlivých stánků. Návštěvník mohl i dovnitř stánků, kde si mohl nerušeně prohlížet vystavené exponáty. Dokonce u Fallerů bylo možné si modely staveb vzít do ruky a detailně si je prohlédnout. Větší katalogy byly požádání za cca 5 EUR, statní zadarmo. K veletrhu se ještě vrátím několika dalšími postřehy.
Počet přečtení: 9 441 | Vložit komentář | Tisknout:
| Poslat: 
Včera jsem si od mladých převzal na hlídání vnoučka Honzíka. Bylo domluveno, že ze soboty na neděli u nás přespí, takže bude dost času na ježdění s vláčky. Do terénu jsem nemohli kvůli viróze, kterou prodělává. „Kobercové kolejiště“ jsem připravil s předstihem, jen jsem se zase nervoval s připojováním vodičů od „centrály“ ke kolejišti pomocí standardní kolejové příchytky tvořené dvěma mrňavými samosvornými plíšky s ještě mrňavější dírkou. Kdo tohle vymyslel..! To mne konečně donutilo k naletování dvou kousků vodičů na nejkratší kolejový díl, která jsem našel v šuplíku; příště už bude připojování kolejí snazší, jak o tom píšu jinde.
Ještě jedna vzpomínka na letošní vánoce mi přišla na mysl. Mohu ji doložit fotkou našeho malého výpravčího s „Tomáši“. Každá generace dětí má své oblíbené hračky nebo hrdiny. Moje dcery prodělaly období „céček“ a „Barbín“, dnešní děti mají mašinky Tomáše a jako kamarády. Chtěl bych být malý kluk, anebo ten britský kněz, co Tomáše a kol. vymyslel. Jak už jsem napsal, Honzíkovi se rodinka Tomášů o vánocích rozrostla. V naší rodině to funguje tak, že když chce někdo přispět do sbírky, musí se nejdříve zeptat správkyně depa (dcery), který „Tomáš“ je na řadě. Neomylně poradí. Před vánocemi se nemluvilo o jedné, ale hned o několika mašinkách. Tak jsme vzali papír a namalovali Ježíškovi, které – cit. vnuka: „nutně potřebujeme!“ Pod stromečkem v Praze byly čtyři nové exempláře. Kladenský Ježíšek ještě donesl ruksak na „Tomáše“. Už vidím, že to bude nejdůležitější zavazadlo, až v létě pojedeme k Balatonu. 
Kamarád Honza Merhaut za nějakých 6 hodin odjíždí na spanilou jízdu po našich, německých a francouzských kolejích. Vydal se s ženou na čumendu do Paříže, ale zvolil k tomu stylově jízdu rychlovlaky. V Drážďanech nasedne do ICE3, v Kolíně pak přesedne do Thalyse (TGV), který ho přiveze do Paříže. Tam má připravený bohatý kulturní a společenský program, který ale přede mnou tajil. Já když jsem s manželkou a přáteli vyrazil před pár lety s jednou pražskou cestovkou do Paříže, tak nás ubytovali v hotelu hned vedle Muzea sexu na Boulevard de Clichy, jen co by kamenem dohodil k Moulen Rouge. Kousek od nás byla světoznámá Pigalle. Nejenom z vybavení chambre séparée v hotelu mi bylo jasné, že bydlíme v bývalém (?možná funkčním?) bordelu. Ostatně, Čechům to mělo stačit. Odtud jsme vyráželi za pařížskými pamětihodnostmi. Když jsme se večer vraceli utrmácení z poznávacích výletů, den bohužel nekončil. Okolo jedenácté (v noci) začala dole v baru hrát kapela, což se rozléhalo celým hotelem, jako když řvali Kabáti na Vypichu a celý Břevnov nespal. Paříž je ale krásná, jen nevím, jak to tam funguje, když mrzne. To mi snad bude Honza vyprávět. Nazpátek se prý sveze TGV směrem na jih a pak ICE do Norimberku, odkud se vrátí autobusem do Prahy. Tož, šťastnou cestu. 
Brejlovec (T 478.3, 4) je jedna z nejpopulárnější českých lokomotiv. V reálu i v modelech. Váže se k ní historka s pravdivým základem o jejím pestrém barevném ztvárnění. Když byly v 70. letech min. st. rozhodnutím FMD natřeny všechny lokomotivy jednotně, uniformně, a pak se ukázalo, že nejsou vidět v kritických situacích v přírodě, vyšlo v r. 1982 další nařízení FMD, že čela lokomotiv musí být opatřena žlutým nebo oranžovým pruhem. Jak se lze dočíst v 
Dotázal jsem se v českém zastoupení německé firmy Bachmann/Liliput, zda-li nemají informaci o tom, kdy firma Liliput dodá do ČR letos avizované novinky v měřítku N – tří, resp. 
Dnešní návštěva burzy v Menze Jednota v Opletalově ulici v Praze 1 se mi zdála nacpanější, jako ta předvánoční. Když jsem tuto úvahu polohlasně sděloval příteli, se kterým jsme se tam vypravili, přitakal nám jeden kolega, který se tam mezi stoly mačkal s námi. Chtít po organizátorech změnu ve smyslu získání většího sálu nejspíš nejde. A bylo by krajně nespravedlivé je za to kritizovat; určitě dělají všechno, co je v jejich silách. Zaplať pánbůh, že se tyto výměnné akce konají. Neodolal jsem a koupil si tam pivní vagon ROCO (25935) v barvách Budvaru, který sice piju jen výjimečně, ale vagonek je povedený. A taky jsem si donesl domů publikační novinku, která se mi zdá po prvním prolistování výborná: „Malý atlas lokomotiv 2009“. 
Dva dny jsem po chvilkách fotil a dopisoval to, na co jsem zapomněl v kapitole „Nářadí“. Kde jsem něco doplnil, tam je to vyznačeno symbolem „NEW“. Čímž samozřejmě s doplňováním této kapitoly nekončím. Rád přivítám upřesnění, doplnění, názory a zkušenosti k tomuto tématu.
Přišel další balíček, tentokrát od modelářské prodejny inženýra Čejky z Ludvíkovic, který provozuje e-obchod pro lodní modeláře 
V poledne mi poštovní doručovatel donesl dvě zásilky z Vídně od Johanna Kroise. Minulou středu 6. ledna v noci jsem v e-shopu firmy 
Ještě jsem vlastně ani neporeferoval, jak u nás proběhly vánoce, tedy co přinesl Ježíšek vnoučkovi. Honzík s mojí pomocí napsal (vlastně nakreslil) dopis, ve kterém vyjmenoval hned několik bratříčků a sestřiček mašinky Tomáše. Naštěstí všechny jsem sehnal v Království železnic. Pak jsem mu taky posháněl celou sérii cisteren v H0 od PIKO. I když v provedení hobby, jásal nad nimi. Ale největší překvapení spočívalo v čepici pana výpravčího. Jelikož v rodině žádného železničáře nemáme, tak jsem musel rozhodil sítě. Na poslední chvíli se mi sešly čepice dvě. První donesl přítel, ex-ministr dopravy Jaromír Šling, druhou mi přivezl kamarád Jarda, který se zná snad s každou výpravčí z Prahy až do Letohradu. Čepicím jsem přidal netradiční hodnostní označení – generálské a praporčické. Honzík jásal a neomylně sáhnul po té „generálské“ brigadýrce. Druhou věnoval tátovi. V hierarchii funkcí na jejich kolejišti je tedy rozhodnuto. Já jsem byl pasován do funkce výhybkáře. Musím si k tomu ale někde sehnat pěkně promaštěnou „výhybkářskou“ čepici. 
Tak jsem se dnes na webu trápil s novou rubrikou – nazval jsem ji zkráceně „Virtuálky“. Pohyb ve virtuálním prostoru se pro uživatele internetových prezentací stal velice populární. Měl jsem štěstí, že když jsem v Liberci připravoval webovou stránku Mistrovství světa v klasickém lyžování (
Tak, dnešní plánovaná návštěva pražského hlavního nádraží se nekonala. Nepřímo za to mohla sněhová kalamita. Nikoliv proto, že bychom se přes závěje, které sdělovací prostředky zveličují koeficientem 3,5, nedostali na „hlavák“. Ale proto, že jsme (my dospěláci) usoudili, že pro vnoučka bude větší atrakcí si užít sněhovou peřinu in natura. Stejně jako mnoho dalších dětí (a pejsků) byl Honzík přímo nadšen rochněním se ve sněhu. Zažil to vlastně poprvé v životě. Vyrazili jsme na procházku okolo Břevnovského kláštera. Při pohledu na něho, jak se válí ve vrstvě prašanu, snaží se z něho udělat kouli a po někom ji hodit, anebo jak řičí, když jsem mu natřepal sníh z větviček stromů za krk… vzpomněl jsem si, jak krásné byly zimy za mého mládí. To ještě nebyli ekologové a teoretici na oteplování a la A. Gor nebo V. Klaus. Zato byla mezi listopadem a březnem normální zima. Jednou zapadla parní lokomotiva i s vlakem hned mezi zastávkou v Novém Městě a přejezdem u nemocnice. Všichni chlapi z okolí vzali lopaty a snažili se sníh odházet. Nepovedlo se to. Vítr zas a znovu stroj zafoukával. Mašinfíra s topičem zůstali na stroji celou noc. Lidi jim nosili čaj a něco k jídlu. Až ráno je vysvobodila nějaká silnější mašina. Dneska je troška opravdového sněhu předmětem zájmu hlavních zpravodajských pořadů v zemi. Jó, časy se mění!
V sobotu k nám zase přijede vnouček Honzík. Už mi v telefonu oznámil, že spolu zase pojedeme na „hlavák“ podívat se na vláčky. Jelikož zhruba vím, kdy přijíždějí a odjíždějí Pendolina, tak naši návštěvu Hlavního nádraží Praha plánuji podle toho. Vždycky dělám překvapeného, když souprava přijede právě ve chvíli, kdy mi tam přijdeme. Netvrdím, že tím možná v jeho očích stoupá moje „užitná hodnota“. Projdeme se kolem soupravy, Honzík mi opakovaně vysvětlí kde a na co jsou „kyvadélka“, obvykle pozdravíme i pana strojvůdce (ještě nám ani jeden neodpověděl) a chvíli koukáme na pána s copánkem, co očistí Pendolinu čelní sklo. Kolem několikrát projede „ošklivá“, jak si vnouček pojmenoval oprýskané a špinavé posunovací lokomotivy řady 111. Zajdeme se podívat na „slona“ (další jeho zkratka pro soupravu „City Elefant“) čekajícího na odjezd do Berouna a tak po hodině a více mi teprve dovolí jet domů. Už cestou na metro si ale vymíní další návštěvu. 
Nahrávání ...
