Honzíkovy vláčky

Barvení plastových modelů, aneb Jak připravit model z odlitku z pryskyřice k barvení

Autor: Karel Brejša, Jan Hlaváček Vydáno: 3.1.2021

Některé modelářské postupy jsou proveditelné několika způsoby. A přitom nelze jednoznačně stanovit, který je správný, resp. nejsprávnější. Třeba takové barvení karosérie modelu. Bude záležet na mnoha faktorech. Z čeho je vyrobená (odlitek, leptaný mosazný plech, 3D výtisk), jaké jsou použité barvy, jak jsou nanášeny apod. A pro pořádek je nutné připomenout, že ač se to nezdá, rozdíly budou i v případě barvení leteckých, železničních a jiných modelů. Je samozřejmé, že budeme psát výhradně o amatérském barvení.

  Tisíckrát už bylo napsáno, že nejdůležitější pro to, aby barvy vytvořily kvalitní povrch a hlavně trvanlivě na povrchu držely, je dokonalá příprava povrchu modelu před barvením. Zejména toto bude v následujícím příspěvku připomenuto.

  Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Kdo překonal prvotní ostych, nakoupil barvy, airbrush pistoli, kompresor a další nezbytné prostředky, a pustil se do barvení modelů, ať hodí kamenem, jestli se mu nikdy barva nesloupala nebo neudělala jinou neplechu. A těch hodin příprav a toho zklamání…!

  V tomto příspěvku se budeme zabývat především barvením modelů vytvořených z odlitků z pryskyřice. O povrchové úpravě modelů vytvořených z mosazných leptů píšeme např. ZDE. Konečně, o přípravě modelů vytvořených metodou přesného 3D tisku pojednáme někdy příště.

Doporučené jsou akrylové barvy

  Je třeba si uvědomit, na jaký povrch bude barva nanášena, přesněji, jaké chemické složení povrch má, a také jaká je jeho fyzikální kvalita (rovinnost povrchu, jeho struktura, pórovitost, savost, zrnitost atd.). To je velmi důležité pro přilnutí barvy k povrchu. Nic nového pod sluncem. Stupidním příkladem špatného postupu je třeba pokus nanést vodovou barvu na sklo. V současné modelářské praxi se vesměs doporučují barvy akrylové, tzv. ředitelné vodou. Je ale třeba dodat, že ředění vodou pravda je a není. Bez zkoumání, zdali toto tvrzení je módní úlitbou pseudo-ochráncům přírody, je pravda, že voda je naředí, zaschlé pak nerozpustí. Každý výrobce akrylových barev ale doporučuje k ředění ne vodu, ale nějakou „jejich“ chemikálii. Pravda, vodou to jde taky. Dříve byly v oblibě barvy syntetické nebo nitrocelulózové. Odér, který se od nich šířil, nebyl vhodný do domácích dílen modelářů. Fungovaly ale perfektně a celá řada modelářů je nikdy neopustila.

Obr. 1 – Akrylové barvy Vallejo (ilustrační snímek, zdroj: Vallejo)

.

  O barvách a barvení modelů jsme toho na stránkách Honzíkových vláčků napsali už hodně. Velmi podrobně jsme např. o různých barvách a jejich míchání psali s Honzou Plutnarem v dvoudílném příspěvku „Nátěrové hmoty pro modeláře a jejich dokonalé promíchání“ – ZDE a ZDE.

  Připomeňme spolu s Wikipedií, že akrylová barva je poměrně nový druh. Má mnoho výhod. Jednou z nich je právě to, že nesmrdí. Jde o disperzní barvu na bázi polyakrylové nebo polymetakrylátové pryskyřice. V čerstvém stavu je ředitelná vodou (viz výše), v zaschnutém stavu je naopak voděodolná. Přesto se však doporučuje zaschnutý akryl nalakovat pro větší odolnost. Vhodná je pro malbu na různé povrchy. Její trvanlivost je podle prostředí. Akrylové barvy lze tónovat různými barvivy. ¹⁾

  A proč je vzpomínaná chemie akrylové barvy důležitá? Právě kvůli snadnému a dokonalému „spojení“ barvy a materiálu, ze kterého je vyrobena dejme tomu karosérie modelu, kterou chceme nabarvit. A jsme u toho: Už jste někdy zaregistrovali, že by malovýrobci modelů, resp. odlitků modelů uváděli chemické složení oné „pryskyřice“ či „resinu“, ze které je model tlakově vystříknutý nebo odlitý? Neuvádí, nejspíš z důvodů vlastní neznalosti chemického složení těchto plastů. Neuvádí to ale ani profesionální výrobci modelů. Ještě, že těch možností není mnoho. Tak či onak, dobrý malovýrobce by se mohl podívat do data listu výrobce pryskyřice/resinu, ze kterého odlévá, a bylo by všem jasno.

  Předbíháme, ale když jsme připravovali stereolitografický 3D tisk karosérie modelu M240.0 (článek se připravuje), sledovali jsme chemické složení použitých (testovaných) resinů. A od počátku nám bylo zřejmé, že akrylové barvy Vallejo [čti >vajecho<] by měly jít k jejich nabarvení bez problémů použít, což jsme si nakonec ověřili.

__________________________________________

1) Akrylová barva. In: Wikipedie.cz – ZDE

.

Pracovní postup přípravy a barvení záleží na materiálu povrchu modelu

  Jak je uvedeno v perexu, některé modelářské postupy jsou proveditelné několika způsoby. A přitom nelze jednoznačně stanovit, který je správný, resp. nejsprávnější. Než dáme slovo kolegovi a příteli Karlu Brejšovi, kterého jsme k tématu podrobně vyzpovídali, připomeňme jednu rovněž praxí ověřenou metodu, která možná měla premiéru u „kitařů“. Ale před tím ještě jeden poznatek:

  „Už několik let používám před stříkáním barev na povrch modelů odlitých z pryskyřice přípravek od firmy DUPLI-COLOR nazvaný Model Paint Plastic Primer,“ napsal nám k diskutovanému tématu Míra Roubíček. Samozřejmě poté, co celý model vyčistí a vykoupe v „jarové vodě“ a isopropylalkoholu. Což nám připomnělo, že to je postup docela analogický k tomu, co píšeme ZDE (viz bod 3 a 4) o ověřeném postupu přípravy povrchu leptaného modelu, cit.: „Následně se na model z leptu použije (po natření povrchu styrenovým lepidlem, VMS STYREN CEMENT FAST 5, který de facto povrch odmastí) další přípravek určený jako základ na barevné kovy, tj. přípravek VMS METAL PREP 4K. Ten jakož i lepidlo se nanáší malým plochým štětcem ve velmi tenké vrstvě, ale může se i stříkat“.

  Logicky vzato, je to takový důležitý mezičlánek mezi povrchem modelu a barvou, pokud tyto spolu nejsou jednoznačně chemicky a mechanicky stejné. Bez hlubšího zkoumání lze předpokládat, že přípravek Model Paint Plastic Primer vytvoří na povrchu plastu jakousi „lepivou“ vrstvičku, na které se lépe uchytí barva. Jiné vysvětlení nemáme. Jestli je lepší stříkat hned nebo nechat přípravek několik dní zaschnout agentury neuvádějí. 🙂

Příprava (dnešních = kvalitnějších) odlitků modelů

  Pryč už jsou naštěstí doby, kdy bylo nutné odlitky modelů náročně brousit (zejm. zeslabovat stěny a pilovat okna aj. detaily), odstraňovat všelijaké „blanky“ a hlavně přebrušovat povrch, následně jej tmelit a zase opakovaně brousit, aby se zakryly různé škrábance, stopy po bublinkách atd. a povrch se sjednotil před nástřikem základové barvy.

  Dnešní odlitky modelů (ale jak od kterého malovýrobce) mají obvykle rovný a nepoškozený povrch a až na některé části se nemusí příliš vybrušovat (odporná a špinavá práce). Odlitky jsou ale obvykle na povrchu velmi lesklé. Nezbývá, než povrch velmi dokonale ručně přebrousit smirky dvojí zrnitosti (není stanoveno, ale doporučuje se např. zrnitost 1500 a 6000), samozřejmě pod vodou. Dlouhým a pečlivým broušením lze docílit zmatnění povrchu. Nesnadné to bývá ve všelijakých záhybech či okolo výstupků.

Odmašťování povrchu před stříkáním základové barvy

  A nyní přijde na řadu veledůležitá věc, kterou je odmašťování povrchu před nástřikem základovou barvou. „Mám dvě ověřené metody odmašťování, které dělím podle toho, o jaký model se jedná. Něco jiného je odmašťování plastových povrchů, a něco jiného jsou povrchy kovové,“ říká Karel Brejša, který už nabarvil bezpočet modelů v různých modelářských měřítcích. A důrazně dodává: „Trvalo mi to dlouho, teď už s oběma postupy mám jen ty nejlepší zkušenosti a rozhodně bych je už neměnil.“

Poznámka: Přestože tento příspěvek je zaměřen na plastové modely, zmíníme Brejšův návod na odmašťování leptaných modelů: „Přišel jsem na to, že na chemické odmaštění se nejlépe hodí roztok pro leptání desek plošných spojů (FeCl₃ – roztok chloridu železitého, výrobce ELCHEMCo). Jen na chvilku do chemikálie model z leptu ponořím. Přitom se řídím tloušťkou plechu. Tenký máčím jen 2 sec., silnější déle, ale ne více jak 10 sec. Roztok potom již narušuje hrany a opticky je zakulacuje; záleží to ale na složení leptu (mosaz, alpaka a další). Tady se musí postupovat opatrně! Povrch následně zneutralizuji pod tekoucí vodou a osuším. A pak stříkám základovou barvu ve dvou vrstvách,“ vysvětluje Karel.

  „Co se týče plastových modelů, myji je po dobroušení a dočištění neředěným kvasným octem.²⁾ Délka máčení je závislá na materiálu, z něhož je odlitek udělán. Čas volím podle výrobce karosérie, resp. složení plastu (které ale samozřejmě detailně neznám). Ze zkušenosti ovšem vím, že tovární karosérie (Fleischmann, TRIX, Arnold atd.) můžu nechat v octu klidně celou noc. Karosérie modelů od MTB max. 4 hodiny. A resinové odlitky od p. Číže tak max. 2 hodiny, protože tento resin je měkký.

  Následuje neutralizace pod mírně tekoucí vodou (smívání octu pomáhá houbička). Od té doby už na model nesahám prsty, jen kolíčkem nebo samosvěrnou pinzetou,“ popisuje první etapu přípravy plastového modelu na barvení Karel Brejša. Stejnou funkci budou zajisté splňovat i gumové (chirurgické) rukavice.

  „Dále nechám model dokonale oschnout. Někdy, když chci osychání urychlit, ofukuji model vzduchem z kompresoru, a tak ho dosuším. Nikdy nestříkám barvu ten samý den, až druhý,“ zdůrazňuje Karel.

  „Už delší čas používám jako základovou barvu výrobky španělské firmy Vallejo, ale ve spreji, které jsem pořídil v Airbushcentru Martina Kořínka – ZDE. Standardní „modelářské“ balení základových barev (Vallejo Surfacer Primer) v nádobkách po 17 ml už nepoužívám. Používání sprejů se mi zdá jednodušší a rychlejší, a hlavně bez vymývání pistole. Spreje se ale vyplatí při častém stříkání,“ dodává Karel Brejša.

  „První vrstvu základové barvy nanáším skoro v neznatelné vrstvě, model prakticky jen jakoby „zapráším“. A tento nástřik – opakuji skoro neznatelný – nechám pořádně proschnout! I když všichni říkají, že barva je za několik hodin proschlá, není to pravda. Což vyjde obvykle najevo až při použití maskovací pásky, která neproschlou barvu strhne až na plast. A to je pak radost!“ se vztyčeným prstem zdůrazňuje Brejša na adresu spěchajících modelářů.

  Karel dále říká, že se mu osvědčilo s dalším stříkáním základové barvy počkat i několik dní. „Druhou vrstvu základní barvy už stříkám v celém kompletním nástřiku. Snažím se vyvarovat několika více vrstev, opravdu se mi osvědčily jen dvě vrstvy,“ vysvětluje.

  „Druhý nástřik základové barvy nechám rovněž několik dní (3-5 dní) proschnout. Nikomu to nevnucuji, ale podle mých zkušeností potom barva na odlitku drží super dobře. Zásada číslo jedna: Nespěchat!“ Něco na tomto varování před spěcháním je. Každý si zřejmě musí prožít, jestli je moudré postupovat ráz na ráz, už aby byl model hotový, a pak kvůli např. banální chybě při strhávání maskovací pásky urvat i kus barvy z modelu. A místo radování se z pěkného modelu pak celý náročný a pracný proces maskování a barvení několikrát opakovat, o smývání barev nemluvě. Anebo, zda bude lepší postupovat obezřetně, pomalu, s rozumem, a hlavně věnovat čas vyzrávání barev.

  Ještě jedna poznámka k základovým barvám: „Zásadní chybou asi je stříkat základovou barvu stejného odstínu, jako bude odstín vrchní barvy. Podotýkám, že to možná souvisí s kvalitou mého zraku. Prostě, kdo hůře vidí, jako už i já,“ přiznává Karel, „hůře rozpoznává kvalitu nástřiku svrchní barvy. Může dojít k nežádoucímu navršení barvy a tudíž k jejímu následnému ztečení, anebo opačně, nedokonalému nastříkání svrchní barvy, kdy prosvětluje základovka. Z této praxe mě vycvičil nástřik černé matné barvy na tendrech na černý základ! Nic jsem neviděl pořádně do té doby, než jsem po nalepení obtisků vše přestříkal matným lakem – a ejhle najednou bylo vidět místa, kde byla jak která vrstva nanesena!“

  „Podle mých zkušeností je proto lepší volit třeba šedý základ pod červenou vrchní barvu, tu si mohu ztmavit nebo zesvětlit, aby potom co nejvíc odpovídala skutečnému odstínu. Jednoznačně lépe a bez problémů se potom stříká červená barva na šedý podklad.“

  K této poznámce zkušeného modeláře lze ale mít jednu připomínku, kterou už velmi dávno na jednom ze svých seminářů o barvení modelů vznesl Petr Zatřepálek. U něho poprvé jsme slyšeli upozornění na event. změnu výsledného barevného odstínu, pokud je stříkán na tmavý, nebo opačně na světlý základ. Ale to už bychom zabíhali do velkých podrobností, nehledě na to, že na toto téma bylo napsáno bezpočet statí.

___________________________

2) Ocet je potravinářská přísada a konzervační činidlo, jehož hlavní složkou je kyselina octová v koncentraci podle druhu octa od asi 4 do 18 % (nejčastější 8 %). Potravinářský ocet se vyrábí oxidací tekutin obsahujících ethanol – více ZDE

.

Maskování

  „Onen čas věnovaný vysychání a vyzrávání barev se dvakrát vrátí například u barevně složitých modelů. Takovým byl třeba Pomeranč, který jsem musel maskovat pětkrát v různých vrstvách. Barvení této karosérie mi trvalo asi měsíc. Co naplat?“ přemítá Brejša, a přitom se v rukách doslova mazlí s modelem lokomotivy T 679.0 přezdívané Pomeranč,³⁾ který jako by právě vyjel z bran ČKD Praha, akorát v měřítku 1:160.

Obr. 2 – Model motorové lokomotivy T 679.0 přezdívané Pomeranč z dílny Karla Brejši (foto autor)

.

  Další důležitá věc týkající se maskování. „Platí, že maskovací páska se musí zavčas sundat. Zásada je taková, že hrana pásky se nesmí spojit s barvou a ztvrdnout! Pokud se tak stane, je to průšvih. Páska se pak jen stěží odtrhne bez toho, aniž by strhla barvu i z povrchu modelu.“ Ale co je to včas? „Sundávám ji opatrně hned pár minut po nástřiku. Jelikož barvy Vallejo zasychají rychle, stačí 5-10 minut a páska jde dolu. Ale opatrně!“ zdůrazňuje Karel.

  Z jiných zdrojů lze získat poznatek, že okraj barvy se díky odtrhnutí pásky jakoby nadzvedne od stříkané plochy (lze to vidět pod silnou lupou), ale protože je barva ještě čerstvá a tudíž i měkká, okraj znovu samovolně přilne k povrchu.

  Docela užitečnou radou je používat hodně kvalitní modelářské maskovací pásky, např. zn. Vallejo, Tamiya, příp. Revell. Je dobré mít jejich zásobičku v různých šířkách, ale není rozumné je skladovat dlouhé roky, neboť mohou vysychat (podle podmínek uskladnění; vhodné jsou pro jejich uskladnění plastové ZIP-sáčky s vysátým vzduchem). Rozhodně se neušetří na všelijakých malířských páskách z OBI.

Obr. 3 – Různé značkové maskovací pásky

___________________________

3) Wikipedie – ZDE

.

Ke stříkání svrchních barev

  „Jak už jsem uvedl, co se týče barev, od jisté doby používám jen španělské barvy Vallejo. Praxí jsem dospěl k poznání, že se mi s nimi nejlépe stříká a také se i dobře míchají a ředí. Pro stříkání je vhodné používat šarži MODEL Air. Pro nanášení štětcem je určena šarže MODEL Color⁴⁾. Barvy MODEL Air jsou pro stříkání vesměs i správně naředěny. Pokud je z nějakého důvodu skladuji delší dobu a nepoužívám je (myslím řádově 1-2 roky), jdou dobře naředit kapkou nebo dvěma originálního ředidla 71.061 Airbrush Thinner (ředidlo určené pro barvy typu MODEL Air),“ pokračuje Karel Brejša v popisu stříkání barev.

Obr. 4 – Barvy Vallejo šarží MODEL Color a MODEL Air

Obr. 5  – Ředidlo pro barvy MODEL Color (vlevo) a ředidlo pro barvy MODEL Air (vpravo)

.

  „Barvy Vallejo jsem si oblíbil mimo jiné i proto, že 17 ml plastové nádobky (lahvičky) mají šroubovací víčko, pod kterým je zasunovací uzávěrem s velmi užitečným kapátkem, kterým se barva perfektně dávkuje (po kapkách). Uzávěr dobře těsní, ale lze jej s trochou šikovnosti vyjmout a barvu v nádobce mechanicky promíchat. Jde o to, že když barva delší čas „stojí“, pigmenty se usadí a vyžadují před použitím pořádně promíchat.⁵⁾ Pokud výslednou barvu míchám z několika odstínů (a pokud si poznamenám počet kapek jednotlivých odstínů), snadno mohu namíchání barev opakovat kdykoliv v budoucnu. Míchání barev dělám v prázdné nádobce, kde lze barvu dobře protřepat (promíchat),“ dodává Karel. „Kapátkem také lze odsát nevystříkanou barvu z nádobky pistole zpátky do míchací nádobky. Pokud si vysunu jehlu pistole výš, odsaji zpět téměř všechnu barvu,“ upřesňuje Karel fintu z kategorie „vyšší mistrovské školy“.

Obr. 6 – Upravená míchací jehla pro „míchačku“ od Micro-Mark (dole originál), která lze dobře zasunout do 17 ml nádobky barev Vallejo

.

  „A ještě k míchání barev míchačkou od Micro-Mark, kterou jsi mi připomenul v pozn. ad 4). Používám i “třepačku“ původně určenou na míchání barev na nehty – o které také píšeš na HV. Neosvědčily se mi však olověné broky nasypané do nádobky, jejichž funkcí by mělo být promíchávání barvy při třepání nádobky, protože vždycky mi nějaký jednotlivý brok ucpal kapátko. Takže třepačku používám, ale do nádobek s barvou broky nedávám,“ uzavírá Karel téma míchání barev.

Obr. 7 – „Třepačka“ (Paint Shaker) na dokonalé promíchání barev

.

  Pravda je, že dřívější adjustace barev v maličkých plechovkách (Revell) či šroubovacích skleničkách (japonští výrobci) je značně nehospodárná a nepraktická, ve srovnání s balením použitým firmou Vallejo. „Barva se musí z plechovky nebo nádobky nějak nabrat (špejlí, hrotem nástroje, příp. pipetou), přenést do jiné nádobky k ředění či míchání, ale vždycky část barvy zůstane na nástroji či na stěnách nádobky,“ konstatuje nezvratnou pravdu Karel. K tomu navíc – víčka plechovek hůře těsní a barvy v nich vysychají.

  Řada modelářů nepoužívá k míchání a ředění barvy (barev) zvláštní nádobku, jak to popisuje Karel Brejša, ale kape barvu(y) a ředidlo přímo do nádobky airbrushové pistole a následně ji tam promíchá např. párátkem. Je to sice takový „mazácky“ postup, ale z naší zkušenosti vychází, že z hlediska kvality to je naprosto identický postup s tím, jak to popisuje Brejša. Vždy je ale vhodné na dno nádobky pistole kápnout nejdříve 2 či 3 kapky ředidla, které zabrání zaschnutí barvy v trysce, než se barva promíchá. Ředidlo se z pistole vystříkne na ubrousek při testu funkčnosti pistole. V té souvislosti praktická poznámka: Po nalití barvy do pistole se nikdy nestříká první dávka okamžitě na model! Obvykle to nedopadne dobře…

  Brejša k tomuto postupu vysvětluje: „Jinou (míchací) nádobku používám jen když míchám několik odstínů barvy. Namíchám si vždy trochu více barvy, která mi v nádobce zůstane pro event. další stříkání. Pokud je ale originální odstín barvy dosti podobný nebo shodný s odstínem, který potřebuji, barvu jen dobře promíchám v originální nádobce a patřičné množství plním přímo do stříkací pistole.“

__________________________________

4) Barvy šarže MODEL Color lze samozřejmě stříkat taky, ale musí se více ředit. Někdy dokonce ani není jiného zbytí, protože v šarži Air se některé odstíny nevyrábí. Barvy MODEL Color se ale musí ředit jiným ředidlem – např. 73.524 – pozn. J. H.
5) Naprosto ideálním „míchátkem“ je jednoduchá míchačka modelářských barev na dvě tužkové baterie, kterou jsem koupil za necelých 10 dolarů u svého oblíbeného Micro-Mark, kat. č. 80975 – blíže ZDE, u něhož jsem jen upravil míchací element, jak je popsáno ZDE (ad d)), aby snadno prošel hrdlem nádobky Vallejo. Dobrou službu také vykoná „třepačka“ na míchání barev na nehty – tamtéž – pozn. J. H.

.

Výběr a míchání odstínů barev

  Samostatnou kapitolou při stříkání železničních modelů je výběr správného odstínu barvy. Karel Brejša, který na železnici prožil mnoho let, vychází ze svých životních zkušeností:

  „Než se vyjádřím ke správnému odstínu barvy, který by měl železniční model mít, musíme si nejdříve připomenout, kde se drážní vozidla pohybují. Jak známo, je to jedno z nejšpinavějších prostředí. Když k tomu přidáme i špatnou možnost mytí lokomotiv a vagonů obecně, tak pokud jde o reálné odstíny barev, jsme trochu někde jinde. Prostě, železniční modelářství nejde srovnávat (pokud jde o přesné odstíny a čistotu barev) třeba s modely letadel, kde páni modeláři na svých diskusních fórech stále dokola barvy a odstíny řeší,“ ironicky poznamenává Karel. „Jelikož jsem provoz lokomotiv zažil na vlastní „kůži“, tak tvrdím, že ani z dílen po GO nevyjela lokomotiva v normami předepsaném odstínu barvy. Realita byla jiná. V železničních dílnách se totiž barvy skladovaly v 200 litrových sudech. Sud s předepsaným odstínem třeba červené barvy se dovalil ke stroji, do sudu se po odšroubování víčka vložila sací trubka stříkacího zařízení a už se stříkalo. Že se předtím ze stejného sacího zařízení stříkala jiná barva? To nikdo neřešil. A že by se sací zařízení před použitím jiné barvy čistilo, to si taky neumím představit. V dílnách se prostě celé stříkací zařízení vytáhlo z černé a zasunulo do červené barvy. A hotovo! Každému je asi jasné, že prvních několik minut se dál stříkalo černě i z „červeného“ sudu, a až posléze přecházela černá do červené a teprve možná až na konci probíhal nástřik předepsanou červenou barvou,“ líčí zažitou praxi starý mašinfíra a opravář.

Poznámka: Kdysi dávno jsme si Karlem u piva slibovali, že by stálo zato sepsat jeho vzpomínky ze života na dráze. Nikdy k tomu ale (zatím) nedošlo. Nechť tedy vážený čtenář laskavě promine, ale bylo by hřích přestat líčit „vzpomínky starého zbrojnoše“, když se Karel tak pěkně rozpovídal:

  „A ještě pár vět pro naše „modeláře-lakýrníky“, kterým se furt něco nelíbí: Jako učni jsme vždycky “vyžrali“, když přivezli novou barvu. Sudy jsme museli složil ve vratech lakovny a ke stříkání se musely dokoulet. To taky byla jediná chvíle, když se barva v sudu zamíchala. V lakovně pak stálo vždy několik načatých a nevystříkaných sudů – červená, černá, šedá. Konec konců – to byly hlavní odstíny, se kterými se pracovalo. A jak se odstíny míchaly? Samozřejmě „přiměřeně“! Takže, o nějakém normou předpisovaném odstínu nemá podle mého pohledu vůbec cenu mluvit! To samé o správných odstínech lokomotiv, které byly v turnusové službě. Ty se před barvením jen trochu očistily a už se valila barva. Něco jiného byly lokomotivy, o které se vzorně staraly a pravidelně je čistily brigády socialistické práce (BSP). Naopak lokomotivy, které byly tzv. Letmo, třeba Dispečerky, o ty se nestaral nikdo, ty jen celých 12 hod. jezdily většinou bez zastavení. U nich o jakémkoliv mytí nemůže být ani řeč. Později, po zavedení jednomužné obsluhy, už na nich bylo otřeno jen okno strojvedoucího, zatímco přes to okno vedle už nebylo skoro vidět! Ještě vzpomínám, že některá obsluha lokomotiv čistila kastle nasucho, jen někdo je myl saponátovými prostředky. Ti co jezdili na parních lokomotivách je zase rádi mastili; na to se fasoval řepkový olej a dělaly se různé směsi oleje a třeba petroleje nebo nafty. Takže si každý asi dovede představit, jak po roce vypadala původní barva lokomotivy. S vědomím výše popsaného si tedy osobně myslím, že řešit „správný“ barevný odstín modelu, tedy zda má být víc nebo méně červený, není vůbec na místě!!!!“

K vlastnímu míchání odstínů barev

  Karel Brejša říká: „Barvy Vallejo jde mixovat z více odstínů. Mám vyzkoušený mix třeba pěti barev, ale obvykle stačí na požadovaný odstín míchat ze tří barev.

  Abych uvedl příklad, popíšu, jak jsem namíchal odstín tzv. „starozlaté“⁶⁾, která byla na střeše M 290.0 známé pod přezdívkou Slovenská strela.

  Po několika různých zkouškách různých odstínů se mi nakonec nejvíce líbila tato kombinace:
5 ml barvy 71.032 – Golden Brown
2 kapky 71.002 – Medium Yelow
4 kapky 71.050 – Light Grey“

Poznámka: Jelikož tato stať vznikala více méně na pokračování a jsou v ní zakomponovány úryvky naší mailové korespondence, dovoluji si v tomto místě vyprávění Karla Brejši přerušit, a uvést výsledek svých pokusů o vytvoření toho „nejsprávnějšího“ provedení „starozlaté“ barvy. Já jsem ji namíchal (rovněž z barev Vallejo, šarže MODEL Air) z těchto odstínů:
10 kapek 71.074 – Beige
1 kapka 71.135 – Chrome Yellow
1 kapka 71.077 – Wood
3 kapky 71.132 – Agent White
8 kapek 71.061 – ředidlo

  Bylo by velmi potěšitelné, kdyby se v diskusi k tomuto článku objevily další „recepty“ na „starozlatou“ barvu od našich čtenářů. Děkujeme předem.

Dodatek 1: Jak už to tak bývá, náhodou jsme našli na internetu webovou stránku, která se zmiňuje o existenci „starozlaté“ barvy, dokonce se zde uvádí i anglický název – antique gold. Náhled odstínu lze vidět ZDE. Lze míti za to, že tento odstín je tmavší jak odstín Vallejo 71.074 Beige (béžová). 

Dodatek 2: Podle názoru Zdeňka Krušinského, který má coby bývalý tiskař nemalé profesionální zkušenosti s mícháním barev, je zřejmě nebližším odstínem k výše zmíněné „starozlaté“ barvě odstín podle RAL 1024 – pro srovnání ZDE. Bohužel, tento odstín ale firma Vallejo nevyrábí, takže opět nezbývá než míchat. Ale stopa to je výborná..

______________________________

6) Dlužno dodat, že s pojmem „starozlatá“ jsme se setkali až po zveřejnění tohoto článku. Jak už to tak bývá, úplně v jiné souvislosti. V literatuře, popisující motorák M 290.0, vyrobený ve Vozovně TATRA Kopřivnice, žádné bližší vysvětlení nebylo. Bylo by záhodno ověřit v Archivu Tatra Truck a. s. v Kopřivnici či v Oblastním muzeu v Opavě, zda se dochovaly nějaké vzorky barev nebo přesný popis této barvy. Spíše ne. Blíže se o tomto odstínu zmíníme až v článku o M 290.0, který hodláme připravit – pozn. J. H.

.

Závěr

  Karel Brejša k tématu barvení plastových modelů zcela na závěr dodává důležité upozornění: „Na konečný barevný nástřik už nikdy nepoužívám žádné lepidlo, ale ani ostatní prostředky. Toto jednoduché řešení se mi osvědčilo a držím se toho už roky!

  Nikomu nic, popsané v této stati, nevnucuji. Jsou zde zaznamenané moje zkušenosti – a řekl bych mnohdy i dosti pracně získané. Když si vzpomenu, kolik hodin jsem věnoval brouzdání po webových stránkách kvůli získání těch „nejlepších“ a „jedině správných“ informací, nebo když si vzpomenu na mnohdy kategorické názory různých odborníků i rádoby odborníků… Dneska jsem rád, že jsem se často poučil ze svých vlastních chyb, ale taky že jsem zůstal u toho, co se mně nejvíc osvědčilo.“

  A nebyl by to Karel Brejša, kdyby na úplný konec nepřipadl perličku k zasmání, ale i k poučení:

  „Je to takový nepříjemný zážitek z modelářského kroužku. Před delším časem přišel jeden kluk, že si chce zkusit také nastříkat kastli své lokomotivy. Byla to BR 01 od Minitrixu. Když ji odmontoval a odstrojil, zeptal se „co teď?“ Měli jsme tam sklenici s víčkem, ve které bylo tzv. nitroředidlo C6000. Já mu nic netušíc poradil, ať tam kastli dá, že mu barva sleze. Většinou do půl hodiny bylo možné kastli vyndat a v gumových rukavicích za pomoci kartáčku šla stará barva setřít až na čistý odlitek. Nenapadlo mě ale, že klučina ji tam nechá déle. Já na ní taky zapomněl. Za týden, na dalším kroužku, mi mladý pan modelář oznámil, že mu asi kastli někdo ukradl. Nikdo tady ale celý týden nebyl? Tak mu povídám, ať mi přinese ukázat tu sklenici. A opravdu, odlitek mu doslova „ukradlo“ nitroředidlo. Model se v něm celý rozpustil. Byl vyrobený z nějaké slitiny, která se „neměla ráda“ s acetonem. Na dně sklenice zbyly jen snad z jedné čtvrtiny zbytky barev a drobné kovové částečky, které by na dokonalé rozpuštění potřebovaly o pár dní víc. Od té doby si dáváme obzvlášť pozor na namáčení modelů do agresivních chemických látek.“

Redakce textu Jan Hlaváček, recenze zejm. poznámek o chemii barev a dalších materiálů Jan Plutnar.

Foto K. Brejša (1), hlav (6), Vallejo (1)

Aktualizace 9. 1. 2021; 10. 1. 2021;

.

Rubrika: DÍLNA, Modely Karla Brejši, ZNÁŠ TO?, Zpracování, ZPRÁVY
Počet přečtení: 5 036 | Tisknout: | Poslat: