Honzíkovy vláčky

Stavebnice vagonu Raj od „Hocana“ – recenze

Autor: Jan Hlaváček Vydáno: 23.7.2019

Někdy na jaře jsem zjistil, že mi ve sbírce N-kových vagonů chybí typ Raj. Pravda, jeho lept od Jana Cekula (Raj 451) mám v šanonu už léta, ale nějak jsem se k jeho sestavení nedostal. Dostaly se však ke mně nadšené reference kolegů N-kařů na stejný vagon od „Hocana“. Chvilku mi trvalo, než jsem si dal dohromady, že Hocan = Jan Jakub Rufer, ještě déle pak trvalo, než jsem od něj získal vyleptané díly, „cibule“ a všechny doplňky údajně pro Raj 495.

  Objednal jsem model Raj 495 s tím, že mne mj. zajímaly rozdíly od Raj 451. S nástupem prázdnin jsem měl všechno objednané doma (tedy aspoň jsem si to myslel) a začal jsem dodanou stavebnici studovat. V zásilce jsem dostal lept korby („rakve“), podvozků a doplňků (tři různé aršíky), čtyři „cibule“ odlité z resinu, sadu dvojkolí (čtyři) a dvě spřáhla Fleischman 9525. Lepty jsou z alpaky tl. 0,2 mm. Ale to není všechno. V jednom přiloženém mikrosáčku byl lept plošiny se zábradlím, ve druhém pak (spolu s dvojkolími) pár šroubků a mosazných matic M2, dva neodymové magnety prům. 1 mm x 1 mm, a dvě ocelové kuličky téměř nezměřitelného průměru. Na co jsou – to mi ovšem zůstává utajeno! Za takto kompletně vybavenou dodávku je nutné autora pochválit (ani zdaleka to není běžná praxe ostatních českých výrobců a prodejců leptaných modelů). Opravdu profesionálnímu přístupu k zákazníkovi chybí už jen seznam (popis) dodaných dílů a především kvalitní návod na sestavení modelu s fotodokumentací.

Obr. 1 – 5 – Aršíky leptů, odlitky zásobníků, dvojkolí, spřáhla (drobnosti nejsou fotografovány) ze stavebnice vagonu Raj od Hocana

.

  Na mé vyžádání mi Hocan dodatečně poslal odkaz na „Sestavení vozu“ – ZDE, což ale bohužel nepovažuji za návod, nehledě na to, že v onom textu je popsáno sestavení předešlé (jiné?) verze vagonu. Sám autor mi to potvrdil v mailu: „Aktuálně jsou rajky ve stádiu přepracovávání. Předělával jsem podvozky (budou mít kinematiku!), rakve a to hlavní – cibule (nový tvar a naznačené svary)…“

  Takže, porovnáváním obrázků a popisu sestavení vozu s díly na aktuálním leptu (leptech) jsem dospěl k poznání, že mám v ruce dvě hodně odlišné matérie. Nezbylo než při stavbě modelu improvizovat. Je však zbytečné plakat nad rozlitým mlékem… S ohledem na sympatie, které mám k Hocanovi, jsem se rozhodl přispět k jeho užitečné práci touto recenzí, která mj. obsahuje i můj popis stavby modelu, což by mohli přivítat ti, kteří se do výroby tohoto vagonu pustí také. Podotýkám hned úvodem, že jsem zavrhnul šišmat se s některými mikro-díly, kterých je zejm. třetí aršík plný, a které snad mají cenu jen u vagonů v „pologigantickém“ a ještě větším měřítku. Ostatně, o těchto vyleptaných detailech se nezmiňuje ani autor ve svém původním popisu sestavení vozu, takže jakoby neexistují. A také, že nebudu fabulovat a vymýšlet si „jak to asi autor myslel“. Prostě, nemám tu schopnost vhledět se do myšlenkových pochodů jiných.

  Ještě dodám, že (zřejmě poučen vlastní praxí) Hocan na aršících nešetří zejm. s mrňavými díly; naopak je nechal vyleptat ve větších počtech než je teoreticky potřeba. To samozřejmě ocení každý, komu se občas třesou ruce. Dobře činíš, chlapče…

.

Podvozky

  Začneme sestavením obou podvozků. Předesílám, že se liší délkou táhel kinematik. Na konstrukci podvozků je patrný dlouhý, pracný a podle mne úspěšný vývoj. V poslední verzi Hocan opustil dvounápravový podvozek v jednom kuse spojený s domečkem spřáhla (ve kterém podle fotek poznávám obdobnou konstrukci, kterou jsem použil dříve u „svých“ domečků pro spřáhla Fleischmann 9520). Dvounápravový podvozek nyní tvoří bočnice s maskami spojené příčníkem se středovým otvorem, druhou samostatnou částí je jednoduchá a zdařilá konstrukce tzv. kinematiky, která umožňuje vychýlení v obloucích, ale jen do úhlu, který dovolí speciální tvar táhla. Jak dalece to je autorská konstrukce nevím, ale zejm. zakotvení spřáhla Fl 9525 v jednoduchém domečku čtvercového průřezu je snadné a zdařilé, stejně jako onen speciální tvar konce táhla s otvorem pro šroub M2, kterým se celý podvozek přichycuje zespodu ke korbě („rakvi“).

Obr. 6 – Z aršíku vystřižené díly podvozků a kinematik (rub a líc)

.

  Moje těžce nabytá zkušenost se sestavováním podvozků a kinematik je následující:

– masky s vyleptanými pružinami kol jsou na dílu boku podvozku pevně spojené tzv. můstkem (červená šipka na obr. 7) s boky podvozku. Ohnou se o 180° (obr. 8) a pomocí proleptaných otvorů pro hroty dvojkolí se vycentrují pomocí ocelového drátku prům. 0,9 – 1,0 mm (obr. 9), a připájí se k bokům. Následně se ohne stejně spojené víko skříně ložiska kola a rovněž se připájí (modrá šipka). Doporučuji použít mikro-množství cínu, aby se nezalily vyleptané detaily;

Obr. 7, 8 – Detail uchycení masky a víka skříně ložiska kola a jejich ohnutí

 

Obr. 9, 10 – Centrování masek a začištění otvorů pro hroty dvojkolí

.

– všechny čtyři otvory pro hroty dvojkolí na podvozku se po spájení a očištění bílým a následně zeleným štětinovým brusným kotoučem od 3M opatrně převrtají frézkou s úhlem 60°, ale tak, aby nedošlo k poškození víka skříně ložiska kola zevnitř (obr. 10). Nástroj má přesně týž úhel, jaký vyžaduje pro dvojkolí s hrotem norma NEM 314;

– mezi masky s pružnicemi se přiletuje díl představující vnitřní brzdové špalky (obr. 11);

POZOR: Od této chvíle je třeba dávat bedlivě pozor, aby nedošlo k ohnutí, či nedej bože k ulomení vnějších i vnitřních brzdových špalků;

Obr. 11 – Přiletování vnitřních brzdových špalků

.

– na příčníku se ohnou jeho boky a v ohybových drážkách se zpevní kapičkou cínu.

Poznámka: Nevím, proč je jeden z boků větší a je v něm částečně proleptaný otvor? Možná to má nějakou souvislost s neodymovým magnetem a kuličkou, dodanými ve stavebnici…

– na střední příčník se přiletuje mezi ohnuté boky plíšek (s ohnutými okraji), který vymezuje prostor pro pohyb táhla kinematiky (obr. 12);

Obr. 12 – Sestavování podvozku

.

– zkusmým vložením táhla do vzniklé mezery v příčníku se vyzkouší jeho volný pohyb (obr. 13);

Obr. 13 – Zkouška volného pohybu táhla kinematiky v mezeře příčníku

. 

– v této fázi je možné zakotvit spřáhlo Fl 9525 v domečku. Myslím, že ani není potřeba domeček jistit proti otevření cínováním (mj. i proto, že teplo od hrotu páječky by mohlo poškodit plastové spřáhlo). Vteřinové lepidlo v žádném případě nedoporučuji, protože by mohlo zatéct do čepů spřáhla a zablokovat jeho pohyb nahoru-dolu…

Obr. 14 – Uložení a zakotvení spřáhla v domečku táhla kinematiky

.

– … což rovněž v této fázi nedoporučuji je ohnout konec táhla o 90° podle naznačené ohybové drážky po jeho vsunutí do mezery v příčníku, protože je třeba myslet na povrchovou úpravu (barvení) dílů;

Obr. 15 – Nepromyšlené ohnutí konce táhla před barvením dílů (před stříkáním barvou bylo nutné plošku srovnat a táhlo vysunout z mezery příčníku)

.

– nakonec se ohnou celé bočnice podvozku s maskami o 90° a pevnost se pojistí kapičkami cínu zalitými do ohybových drážek (obr. 15).

Poznámka: barvení podvozku bude popsáno dále.

.

Korba („rakev“) s doplňky

  Tento hlavní díl vagonu je tvořen dvěma podsestavami – samotnou korbou a plošinou.

Obr. 16 – Sestava korby a plošiny

.

  Korba se naohýbá (nejlépe v ohýbačce) do potřebného tvaru (rakve). Spojovací spáry v šikmých rozích k sobě musí těsně doléhat. Pozor, aby úhly ohybu obou bočnic byl shodné. Zvnitřku se spáry zaletují. Cínem se vyztuží i ohybové drážky.

Obr. 17 – Spájení korby, ohybové drážky se zpevní cínem

.

Poznámka: Osobně používám k dokonalému rozlití cínu v drážce ostrý plamen plynové páječky, jak o tom píšu ZDE. Dnes už mám ovšem k tomu účelu jinou, naprosto skvělou malou plynovou páječku, kterou prodávají snad v Lidlu v Českých Budějovicích (obr. 18).

Obr. 18 – Plynová mikropáječka

.

  Na spájené spáry z vnějšku se nanese vrstvička cínu, čímž se zaplní vzniklá mezera mezi díly. Přebytečný cín se zabrousí, aby vznikl ostrý roh. Totéž dočištění rohů lze učinit následně kytováním.

  Podél spodního okraje korby se na obou stranách připájí lišty (bočnice) (obr. 16). Jejich vycentrování lze provést snadno podle vyleptaných háků. Bočnice o několik desetin milimetru přesahují přes čela vozu.

Poznámka: Osobně mám pro tento typ spojování dílů vypracovanou metodu, kdy díly k sobě fixuji dvěma, třemi malými dřevěnými kolíčky a cín nanáším po maličkých kapičkách hrotem páječky jakoby do hrany, tj. mezi díly. Samozřejmě, obě pájené plochy předem natřu neutrální pájecí kapalinou a hned po spájení celý díl omyji isopropylalkoholem. Cín díky gravitaci dokonale zateče do mikrospáry, byť jsou díly stažené kolíčky. Pokud na některých místech cín proteče skrz, obrousím ho bílým štětinovým kotoučkem od 3M a místo vyleštím zeleným kotoučkem.

  Čela korby mají u spodního okraje rozdílné vyleptání. Na jedné straně jsou otvory pro nárazníky; zde se přiletuje patřičný díl z leptu – čelník. Na druhé straně je čelo víc proleptáno a zde přijde připájet sestavená plošina.

Obr. 19 – Připájení plošiny

Poznámka: Myslím si, že tady je droboučká chybička leptu spočívající v tom, že chybí centrovaní obou dílů k sobě.

  Pokud jde o samotnou plošinu, stavebnice jich obsahuje několik. Bez návodu ale člověk neví, která je k čemu (ke kterému typu vagonu). Použil jsem tu, která se skládá ze dvou částí – plošiny s rukojeťmi a zábradlí s vyleptanou klikou brzdy (obr. 20). První díl se podle drážek naohýbá a zepředu se k němu přiletuje zábradlí. Celek se pak přiletuje ke korbě. S ohledem na absenci centrování to není žádný med.

Obr. 20 – Plošina připravená ke spájení obou dílů

.

Poznámka: V autorském návodu se píše něco o vyhnutí výstupků v bocích korby směrem ven podle obrázků. Ty jsou ale tak nekvalitní, že na nich nelze nic poznat. A skutečný vagon Raj 495 zrovna nikde na Břevnově nestál. Tak jsem nic neohýbal…

  Pro spojení korby s podvozky slouží dva další příčníky. Ve středovém otvoru je proleptané místo pro matici M2, zde se matice připájí. Na ní se nasadí krycí díl a rovněž se připájí. Boky příčníku se ohnou a cínem se zpevní ohybové drážky. Příčníky se po začištění okrajů vloží zevnitř do korby (s mírným prohnutím boků korby), zapadnou do vyleptaných výřezů uvnitř korby. Zde jsou přesně uloženy s ohledem na celkovou konstrukci pojezdu. Příčníky se zde zafixují letováním.

 

Obr. 21 – Příčník podvozku sestavený spolu s maticí a krycím plechem, vše je před pájením staženo šroubem M2; Obr. 22 – Uložení a připájení příčníků do vnitřku korby

.

  Ale pozor: Současně, nebo ještě lépe předem, je potřeba do téměř stejného místa vletovat díl, který imituje výpustní táhla. Autor tuto mikro-součástku vymyslel skvěle tak, že vytvořil díl tvaru obdélníku ze kterého vyčnívají dvě táhla s oky na konci, ta se ohnou o 90° podle proleptané ohybové rysky a v tomto místě se fixují cínem. Pak se celý díl zasadí do proleptané drážku uvnitř korby (oka na táhlech vykukují v otvorech v boku korby), přibodují se, nasadí se příčník (viz výše) a vše se propájí.

Obr. 23 – Detail uložení příčníků v korbě, vpravo vepředu je částečně vidět díl s výpustnými táhly, jejichž oka prostupují otvory v boku korby

.

  Před další etapou stavby (barvením) je třeba celý díl (korbu) důkladně přeleštit, vyčistit a odmastit.

.

Zásobníky, al. „cibule“

  Slangovým názvem „cibule“ jsou míněny ocelové zásobníky na přepravu volně loženého cementu a dalších volně ložených hmot v prášku, které – jak uvádí literatura¹⁾ – „byly vyvinuty na začátku 3. pětiletky s označením železniční přepravník Raj. Hlavním důvodem byl požadavek na zavedení jednotného systému přepravy a dopravy volně ložených hmot, tedy ekonomicky příznivého systému, které byl schopen se pružně přizpůsobit různým provozním poměrům. Těmto požadavkům nejlépe vyhovoval přetlakový systém, který umožňoval přímou návaznost mezi železničním a silničním přepravníkem a u kterého lze přímo bez dalších mezičlánků vyprázdnit obsah přepravníku do zásobníků používaných na velkých stavbách.“ Nebudu dále zabíhat do podrobností, protože každý si může vše potřebné o vozech Raj snadno dohledat. Včetně toho, jak se „cibule“ vyráběly. Dodám už jen, že vagonů Raj je hodně druhů. A to nemluvím o zahraničních typech. Pokud se ale nepletu, přední výrobci modelů jaksi produkci československých vagonů Raj ignorují.

  Pro vozy Raj je typické, že na korbě jsou umístěny čtyři zásobníky, které mají výpusti na obě strany. Ovládání výpustí je táhly, které ústí v bocích korby. Všechny tyto a další detaily vzal Hocan v potaz. Včetně třeba ok na zásobnících, sloužících nepochybně k jeřábovému přenášení zásobníků. Podivoval jsem se tomu, že v těchto okách velikostí menší jak 1 mm jsou i otvory pro hák. Skvělá práce. Leč přiznávám, že než jsem cibule „naložil“ po všech úpravách a barvení na vagon, některé oka zmizela. Resin je křehká hmota.

  Povrch zásobníků, jak už je uvedeno, nese mnohé detaily (sváry) a je opravdu skvěle vypracovaný. Nepovažoval jsem za nutné ho před barvením nějak vylepšovat, kromě vyčištění a natření speciálním nátěrem styrenovým vteřiňákem, o čemž pojednám v kap. Barvení.

Obr. 24 – Zásobníky v procesu stříkání žlutou barvou. Projevila se přitom všeobecně známá skutečnost, že žlutá špatně kryje. Tento fakt byl navíc umocněn skutečností, že v době stříkání bylo téměř 30°C a barva zasychala rovnou v airbrushové pistoli; barvu bylo nutné hodně ředit, čímž se zhoršoval efekt krytí… (už nikdy nebudu při takové teplotě ovzduší stříkat!)

.

  Hlavu jsem měl trošku zamotanou z faktu, že nálitek tvaru šestihran na dně zásobníků nekoresponduje s rovněž šestihrannými otvory v korbě. Vrcholy šestihranů v korbě směřují k bokům, u zásobníků je to opačně. Problém jsem vyřešil tak, že jsem zapiloval šestihrany na zásobnících tak, aby přesně zapadaly do otvorů v korbě a proti záměně jsem je očísloval. V úrovni, kde na zásobníku končí šestihranný nálitek a začíná jeho dno jsem pilkou prořezal zahloubení. Teď nasadím zásobník do otvoru v korbě a o pár stupňů jím pootočím tak, aby výpusti (lepí se až nakonec po barvení!!) směřovaly v úhlu 90° z korby. Tím není třeba zásobníky ke korbě lepit.

Poznámka: Neakceptoval jsem tedy doporučení v návodu Hocana na odřezání šestihranných nálitků a přilepení zásobníků ke korbě.

Poznámka: Tak či onak, myslím si, že odlitky zásobníků (nové verze) vykazují chybu. Jestliže jsou na odlitku naznačeny otvory pro výpusti (samostatné díly, které se vlepí až při konečné montáži), tak oka pro jeřábovou manipulaci v horní části „cibule“ nemohou být v podélné ose vagonu (jak je to nyní), ale naopak příčně, jak je vidět při pohledu shora na obr. 25.

Obr. 25 – Při pohledu shora je patrné, že oka pro jeřábovou manipulaci se zásobníky jsou při správném umístění zásobníků na korbě orientovány v ose vagonu (Proč? To ví jenom autor)

.

  Autor možná uvažoval s nalepením dalších detailních dílů z nabídky třetího aršíku leptu na zásobníky (a možná i jinam). Použil jsem jediný díl – takové jako víčko, které jsem nalepil vteřiňákem nahoru na naznačené místo násypky. S ostatními díly jsem se nešišmal.

Poznámka: Na ilustračních snímcích ještě nebylo provedeno detailní dobarvení násypek, výpustí atd. 

.

Barvení

  Barvení vyžaduje dokonalou přípravu a výběr odstínů barev. Podle nějakého obrázku z reálu jsem se rozhodl pro tmavě žluté zásobníky, modrou korbu a ostatní doplňky černé (jestli takový vagon existuje v reálu mne zase až tak moc netrápí…). 

  Při barvení modelu vozu Raj jsem poprvé použil metodu přípravy leptu před barvení pomocí přípravků polské firmy VMS, a to podle návodu, který jsem již částečně popsal ZDE – viz bod 5. cit. článku. Zopakuju postup:

  Základem všeho je dokonale, opravdu dokonale odmaštěný a očištění lept. A je podle mne jedno, jestli je z mosazi nebo alpaky. Jde o to zabránit budoucímu sloupání barvy, k čemuž se občas přiznají i nejzkušenější modeláři, byť důvodů může být několik. Odborníci se přiklánějí k názoru, že nejčastější příčinou neúspěch je mikroskopická vrstva nějakých zbytkových složek pájecí kalafuny, která je obsažená ve všech „pájecích vodičkách“.

Takže:

a) povrch všech sestavených dílů z leptu se mechanicky očistí jemným brusným papírem, nebo brusnými houbičkami, anebo kdo to má v ruce štětinovými brusnými kotoučky od 3M hrubosti cca 600 – 3000, přičemž je potřeba neudělat si na plochách leptu škrábance. Následně se povrch vyleští obdobnými leštícími nástroji (hrubost 2000 – 10 000). Samozřejmě, tato operace by měla proběhnout po opravě nedostatků kytováním atd.;

b) sestavený lept se standardně umyje v isopropylalkoholu a osuší. Na sestavě by neměly být díly, které může ISPA rozpustit nebo naleptat. Umytím se rozumí několikaminutové potopení v lázni ISPA a trpělivé stírání všech povrchů ostrým plochým štětečkem, se zaměřením na všechna možná zákoutí i obtížně dostupná místa. Osobně pak sestavené díly ještě vložím do vaničky s čistou lázní ISPA a trápím je hodně minut v ultrazvukové čističce;

Poznámka: Od této operace na díly nesaháme bez rukavic!!!

c-1) po dokonalém osušení (třeba i 24 hod.) se celý povrch sestavy z leptů znovu „odmastí“ v přípravku VMS STYREN CEMENT FAST 5. Tento přípravek je de facto styrenové vteřinové lepidlo.

*      *      *

  Obvykle když nevím, obrátím se na přítele (stejně jako Jarek Nohavica, ale on měl smůlu, že se mu přítel „navalil“..). Chemik RNDr. Jan Plutnar, Ph.D. mi k tématu napsal:

„Dovolím si malou chemickou exkurzi.

  Kyanoakrylatová lepidla jsou v podstatě čisté monomery, estery kyanoakrylové kyseliny, zejména methyl, ethyl, butyl, případně oktyl. První dva jsou nejlevnější a ve vteřiňácích nejčastěji se vyskytující. Jak přesně se jejich vlastnosti liší, nevím, jen vím, že ty „delší“ estery (butyl, oktyl) se používají v medicíně namísto stehů v menších ranách, zejména na hlavě, kde se blbě šije a bolí to víc než jinde. Důvod může být v různé toxicitě rozkladných produktů, ale je to jen spekulace.

  Podle konzistence se dá usoudit na obsah monomeru – tzv. husté vteřinové lepidlo bude čistý monomer, u těch řídkých bych si tipnul na aceton nebo butanon jako ředidlo. Tyhle věci velmi rychle polymerují kontaktem s vlhkostí (proto tak dobře drží na prstech), ideálně ve slabě alkalickém prostředí. Taky se podle konzistence dá usoudit na to, kolik materiálu po polymeraci zbude a kolik se odpaří (čím hustší, tím větší zbytek). Nicméně, potírat tím produktem mosaz spíš nemá smysl, protože vteřiňák na mosazi podle mých zkušeností moc nedrží…

  Styrenová lepidla budou v podstatě velmi zředěné roztoky polystyrenu v různých rozpouštědlech. U těch rychlých bych to viděl na zmíněný trichlorethylen a dichloromethan, u těch pomalých nejspíš na butylacetát (docela příjemně voní). Jejich funkce spočívá v naleptání spojovaných dílů (obvykle také polystyrenových, PS je pro plastové modely ideální materiál). Čili tím, že se natře mosaz „rychlým cementem“ se jednak díl odmastí, druhak zanechá na povrchu tenoučkou vrstvu PS. Jelikož ale nevím, co je v tom bonderu (Metal Prep 4K), tak není jisté, jestli tam zůstane i po ošetření tímto preparátem (možná je hlavním cílem to fakt jenom odmastit, pak bych na to ale vzal spíš ethylacetat nebo butylacetat, ale uznávám, že ty asi normálně koupit nejdou).

  Je to sice již mimo téma barvení leptů, ale já pořád tvrdím, že nejlepší lepidlo na plastové modely jsou kusy stavebnice rozpuštěné v butylacetatu… 🙂

  Konec exkurze 🙂 „

*      *      *

c-2) Očištěné a odmaštěné zásobníky jsem štětečkem natřel jen styrenovým lepidlem VMS STYREN CEMENT FAST 5;

d) následně se na díly sestavené z leptů použije další přípravek určený pro základ na barevné kovy, tj. přípravek VMS METAL PREP 4K ²⁾; ten se nanáší malým plochým štětcem (stejně jako styrenové lepidlo) ve velmi tenké vrstvě, ale může se i stříkat;

Obr. 26 – Přípravky VMS STYRE CEMENT FAST 5 a METAL PREP 4K

.

Poznámka: Aplikace těchto přípravků je zaznamenána na YouTube – ZDE.

e) na zaschlý povrch přípravku METAL PREP 4K se aplikuje stříkací tmel Mr. Surfacer 1200 až 1500 od GSI/Gunze, nebo základová barva (surfacer) od Vallejo, které srovnají povrch;

f) povrch se před stříkáním barvou doporučuje lehce přeleštit na sucho filcem (není nutné, spíše je potřeba zajistit, aby na povrchu neulpěl žádný prach);

g) následuje barevný nástřik některou akrylovou barvou (používám Vallejo Model Color nebo Air).

Obr. 27, 28 – Proces barvení dílů 

.

Poznámka: Prozatím nikde jinde (na žádném modelářském či plastikářském webu) jsem tento postup (s produkty VMS) nezaznamenal, takže se ani nebudu pouštět do event. diskusí na toto téma, zvl. ne ve smyslu co je lepší. Něco jsem si sice o loupání barev přečetl, také se zúčastnil několika seminářů lektorovaných věhlasnými Mistry, ale prostě a jednoduše: ber nebo nech!

.

Konečná montáž

  Táhla kinematiky se v místě, kde prochází mezerou v příčníku podvozku, zbaví barvy, aby se volně pohybovala. Stejně se barvy zbaví plošky podvozku a korby, které se po sešroubování dotýkají.

  Do podvozků se zasadí dvojkolí.

  Vyzkouší se funkčnost. Není na škodu dotýkající se plošky natřít jemným olejem, stejně jako hroty dvojkolí.

  Podvozky se přišroubují šrouby M2 zespodu ke korbě. Pod hlavu šroubu se vloží jedna podložka (součást aršíku leptu). Zajímavost: Nevím, jestli to je náhoda nebo sofistikový záměr autora, ale po dotažení dodaného šroubu M2, který se zevnitř dotkne rubové hlavní plochy korby, je přesně vymezena mezera pro volný pohyb podvozků a táhla kinematiky kolem středové osy. 

  Na korbu se nasadí zásobníky, ve kterých se před tím „protáhnou“ (prohloubí) otvory pro výpusti a pro zábradlí.

  Do zásobníků se zalepí výpusti, jejich konce (uzávěry) se natřou červenou barvou (není ještě na obr.).

  Postupně se vytvarují a nasadí žebříky a mezi zásobníky obslužné plošiny. Pojistí se mikrokapičkou vteřiňáku.

  Do otvorů v čelech korby se zasadí a přilepí nárazníky (nejsou součástí stavebnice).

Obr. 29, 30 – Vagon Raj po sestavení (chybí několik barevných detailů, dva spodní žebříky a potisk)

.

Závěr

  Jak bylo opakovaně vyjádřeno, model vozu Raj od Hocana v měřítku N je dobře připraven. Stavebnice obsahuje prakticky všechny potřebné díly. Leptané díly jsou vypracované s maximální přesností, autor hojně vyžívá proleptávání některých dílů, čímž se zvyšuje plasticita (např. masky, lišty na bočnicích korby). Některé drobné díly jsou však už za hranicí zpracovatelnosti.

  Také resinové odlitky zásobníků jsou vypracované do všech detailů, ale jak už je uvedeno v textu, je obtížné některé z nich (oka) neulomit. Svoji domněnku o chybách na zásobníku jsem vyjádřil výše.

  K absenci kvalitního návodu na stavbu modelu jsem se rovněž vyjádřil v textu a nemám k tomu co dodat. Pokud se bez návodu podaří postavit jednotlivé dílčí sestavy, celková montáž modelu již není problém.

  Stejně jako „basa tvrdí muziku“, posledním detailem k dosažení pěkného modelu jsou obtisky, resp. tamponový tisk. Obtisky nejsou součástí stavebnice a tudíž se po nějakých dobře čitelných budu ještě muset podívat.

  Hocanovi děkuju za příjemné odreagování v parném létu.

Foto hlav

Jako na zavolanou:

  Nedávná havárie vlaku poblíž Mariánských Lázní (20. 8.) poskytla mj. bezpočet detailních obrázků vagonů na přepravu sypkých materiálů – ZDE, které se mohou hodit…

________________________________________

1) Např. http://parostroj.net/katalog/nv/clanky/Raj/Raj.php

2) Obdobné přípravky produkují i jiné firmy – např. GSI/Gunze a její Mr. METAL PRIMER

rev. textu 2. 8. 2019

.

 

Rubrika: MODELY, Vagony, ZPRÁVY
Počet přečtení: 5 198 | Tisknout: | Poslat: