Honzíkovy vláčky

13. Erlebnis Modellbahn Dresden

Autor: Jan Hlaváček Vydáno: 19.2.2017

Německy umím počítat do deseti, pozdravit a poděkovat a ještě asi 20 dalších slov. Větu neutvořím, umím si říct tak akorát o gulaschzuppe oder wurst mit salat. Ale to stačí! Do Německa jezdím rád od té doby, co jsem se zase vrátil k mašinkám. Jejich všelijaké „modellbahn messe“ se nedají srovnat s ničím podobným u nás, i když v posledních letech se mi také líbí na modelářských výstavách v Rakousku.

Třeba takový modelářský veletrh v městečku Wels, které leží kousíček za Linzem, tedy na dosah od nás, to je skutečný zážitek. Už se těším na letošní ročník veletrhu, který zde bude od 21. do 23. dubna. Blíže ZDE.

A propos zážitek. Právě slovo das Erlebnis v překladu vyjadřuje (aspoň to tvrdí přítel google) zkušenost, zážitek, praxi… Již po třinácté se v Drážďanech uskutečnil Erlebnis Modellbahn (od 17. do 19. února), kam jsme se zajeli podívat v tradičním obsazení.

Smogová pokrývka nad Českem se začala rozptylovat až téměř před dálničními tunely na D8 protínajícími vrcholky Krušných hor. A to už je dost vysoko nad mořem. Na německé straně hor ale jako když utne. Vítalo nás předjarní, vlastně stále ještě zimní sluníčko, které docela intenzivně svítilo skrz vysoké mraky. Drážďany byly v pátek kupodivu bezproblémově průjezdné a tak na parkovišti před výstavištěm jsme byli víc jak půl hodinu před otevřením. Netrpěliví návštěvníci už postávali spořádaně ve frontách před vchodem a následně před pokladnami. Žádné předbíhání, nikde zmatky s drobnými při nákupu vstupenek jako tomu je při rádoby podobných akcích v Letňanech. Prostě, pohoda. Šatny bez front a zdarma, stánky s občerstvením připravené od časného rána s tradičními laskominami, kterým se rakovináče na Václaváku nikdy nevyrovnají, i když je teď prodávají pohledné Rusandy.

Abych se ale konečně dostal k drážďanskému modelářskému zážitku. Začnu zobecněným shrnutím naší čtveřice, vyřčeným v autě na zpáteční cestě: Nebylo to nic moc, ale stálo za to tuhle výstavu vidět.

Vždycky se nabízí srovnání s jinými obdobnými akcemi. Každé srovnávání ale musí pokulhávat. Drážďanská modelářská sešlost je typická tím, že je zde k vidění bezpočet kolejišť, resp. „modulišť“ z produkce mnoha modelářských klubů, pozvaných se zde pochlubit veřejnosti. Velký zájem veřejnosti je druhým dominantním faktorem, byť v pátek se tam dá dýchat. Baťůžkářů zde bývá minimum. Méně bývá na tomto modelářském setkání stánků s nářadím, spotřebním materiálem, či modely mašinek a vagonů k prodeji, vč. oblíbených „hrabáků“. Těch bývá mnohem více v Lipsku a jinde.

Kdo přijede do Drážďan s tímto vědomím, a neočekává, že zde budou věhlasné firmy nabízet novinky (to už bohužel nebývá obvyklé ani v Norimberku), že si zde modelář může doplnit svoji sbírku mašinek a vagonků, anebo (bohužel) dokoupit spotřebovaný materiál, bude spokojený, protože kdo chce a umí se dívat, najde na vystavovaných kolejištích to, co organizátoři avizují v názvu akce: poučení, inspiraci či potěšení z práce kolegů. A po pravdě, u několika stánků si mohli přijít na své i nadšenci prahnoucí po všelijakých blikátkách a digitálních udělátkách, bylo možné najít i prodejce tenkých vodičů, LED, osvětlených autíček, dvojkolí (PEHE) atd. Ale velmi málo. Bohužel, v Drážďanech se ještě nedá sehnat něco tak dokonalého, jako jsou moduly DIGI-CZ. To není vtip! DIGI-CZ se vypracovalo na srovnatelnou mezinárodní úroveň; komerční proniknutí na zahraniční trhy je ale samozřejmě otázkou peněz a především kvalitní a spolehlivé výrobní základny. Třeba se to už příští rok změní? 🙂 Mimochodem, moduly DIGI-CZ jsou modelářům k dispozici už plných pět let! A to je jistě úspěch..

Mimochodem, jediná česká firma, na kterou jsme v Drážďanech narazili, byla stejně z Moravy. Nemám pověření hovořit za jiné ani blíže hodnotit nabídku této firmy, ale mne její nabízené modely laserovaných domečků ani vagonků nijak neoslovily.

Jestliže v minulých letech bylo na německých výstavách a veletrzích očividné, že z kvantitativního hlediska dominovalo „gigantické“ měřítko 1:87 (H0), konkrétně v Drážďanech se zdálo, že četnost jiných vystavovaných měřítek byla srovnatelná. Popravdě, nechtěl bych toto tvrzení přepočítávat (ostatně organizátoři to jistě vědí a kdo má rád statistiky, tak si to může dohledat), ale měli jsme takový pocit, že všechny čtyři „základní“ měřítka, za která považuji N, TT, H0 a ostatní (ostatní = de facto stručně řečeno všechny, co se vejdou pod označení „zahradní železnice“) byla zastoupena přiměřeně stejně.

Tedy kromě toho, co bylo vidět ve vedlejší hale, kde organizátoři vytvořili ráj pro opravdu gigantické modely. Vždycky žasnu nad pány, kteří v umaštěných montérkách a kšiltovkách svírají v rozkroku vozíček tažený mašinkou, do které přikládají lopatičkou opravdovské uhlí a jezdí po trati k radosti své i přihlížejícího okolí. Pokud to jde, přisednu si na nějakou lavičku, koukám a neubráním se úvahám, kolik hodin asi postavení takového modelu mini-parní lokomotivy trvá a také jaká je jeho cena. Koukám a asi jako stovky ostatních přihlížejících tiše závidím majitelům těchto modelů.

Nemá cenu hodnotit stánek po stánku, kolejiště po kolejišti, vystavované letos v Drážďanech, protože každému se líbí něco jiného a zastánci jednotlivých měřítek by se ještě mohli dostat do pře. A to nechci. Navíc, nejsem pověřen tímto úkolem. Na čem bychom se asi možná všichni shodli by bylo to, že nejhezčí modelově zpracované kolejiště, vlastně „moduliště“, přivezli páni modeláři z Rakouska, jejichž webová stránka je ZDE. Upřímně přiznávám, že nic tak pěkného jsem velmi dlouho na podobných akcích neviděl. A to neříkám proto, že tento exponát byl vypracován v nejlepším měřítku, tedy v N-ku. Nevím, jestli v Drážďanech dělají nějakou anketu, či snad rozdávají něco jako „Oskara“, ale rakouský exponát byl alespoň z našeho pohledu pomyslným vítězem. A proč? V čem spočívala ta dokonalost Rakušanů?

Asi v jednolitosti koncepce a dokonalosti provedení. Abych to vysvětlil: Když je u nás pořádána akce založená na spojení modulů do „moduliště“ (layoutu), tak se sejdou moduly z dílny Vaška, Jirky, Karla, Franty (jména vymyšlena), jinými slovy „každý pes, jiná ves“. Možná chyba, že provedení krajinky normované není. Rakušané ale měli všechny moduly v jednom stylu, ve stejném designu. Všechny skály na modulech byly stejně vytvarované a vybarvené (v jedné krajině se přece nevyskytuje chvíli žula, vedle pískovec a o kus dál čedič). Všechny stromy, keře, traviny atd. měly stejný barevný odstín. Prostě, tato komplexní propracovanost modulů lahodila oku. Opravdu překrásné! A ta horská krajina?! Hory v pozadí, rokle, mosty, opěrné zdi. Omlouvám se kamarádům od Kolína, jsem kluk s hor (byť malých) a hory miluju. Mimochodem, už se těším, až Honza Plutnar napíše historii švýcarské železnice. Nepřímo oznámil, že už si nakoupil studijní literaturu a začal psát (zase jsem něco vykecal).

Zpátky k drážďanské výstavě. Potkali jsme tam fůru krajanů, a z toho mám vždycky radost, protože si říkám, že jsem se reklamou vystavovatelů nenechal nachytat sám 🙂 . Ne, to byl vtip. Kdo nemá radost ze setkání s krajanem, ať je to na druhé straně planety, stejně jako v nedalekých Drážďanech? Na druhou stranu, ono typicky české hodnocení „no dobrý, ale nic moc“ možná vlastně v překladu znamená: „bezva, jsem rád, že jsem nezůstal sedět doma a že jsem to tady viděl spolu s vámi“. Nebo nemám pravdu?

Jako obvykle, víc jak slova „řeknou“ fotky.

Obrazová dokumentace: