Honzíkovy vláčky

Viděli jsme výrobu v Merkuru, Houmrovo kolejiště i výstavu v Úpici

Autor: Jan Hlaváček Vydáno: 15.4.2012

Dlouho plánovaný výlet Virtuálního modelářského spolku starších pánů do východních Čech se stal skutečností. Cílem bylo okouknutí Houmrova kolejiště a návštěva muzea firmy Merkur. Původně byla v plánu i návštěva dalšího věhlasného kolejiště u Radka Wimmera ve Žďáře nad Sázavou. Nakonec jsme ale usoudili, že méně znamená více. Více než obvykle však bylo účastníků zájezdu, což však nevadilo ani u Vacků v Bukovicích. Tam si stejně budou muset zvykat, protože jednou tady budou zastavovat zájezdové autobusy…

Dědkové (a dorostenci) ve fabrice na hračky

  Když se přijíždí od Náchodu do Police na Metují, tak v serpentinách lemujících tok řeky se v jedné zatáčce kousek před tímto malebným městečkem v Broumovském výběžku vyloupne dosti ošumělá budova, polepená reklamními plochami, kterým vévodí nápis MERKUR na komíně. Míra sice přibrzdil, ale nějak intuitivně jsme zhodnotili, že cíl naší cesty bude kousek dál. A byl. Továrnu na nesmrtelné stavebnice Merkur (a dnes řadu dalších hraček pro děti), nám dovolil navštívit jeden z majitelů firmy, Ing. Kříž.
  Ve fabrice se nás ujal Pan Konstruktér. Bohužel, jeho jméno při exkurzi nezaznělo, ale podle toho, co všechno věděl o firmě a výrobě usuzuji, že je nejspíš velmi důležitým článkem tohoto nepočetného kolektivu lidí, kteří zde pracují.
  Každý u nás ví, že firma má kořeny někdy ve 20. letech min. st. Všechny peripetie okolo ní jsou popsané na firemní stránce – ZDE. Nemá cenu zakrývat, že Japonci či Američané by nejspíš šíleli, kdyby viděli v jakých podmínkách se tvoří stavebnice, parní stroje, či vláčky dnes, ale na druhou stranu, oni by nejspíš bez robotických automatů nebyli schopni vyvrtat ani dírku do plechu. „Když se poláme nějaká lisovací zápustka, nedej bože celá mašina, musíme si součástku vyrobit, anebo stroj opravit sami,“ říká náš průvodce, a dodává, že výroba vlastně běží de facto na trofejních strojích. Procházíme kolem všelijakých lisů a jednoúčelových strojů, které do měkkého železného plechu vyráží v přesných roztečích otvory o průměru 4 mm. V přepravkách se hromadí polotovary známé stavebnice. „Proč stále používáte onen nenormalizovaný závit M3,5 u šroubků a matiček?“ ptám se. „Protože je to tradice, a nám to ani nepřijde, že to je něco nenormalizovaného,“ dozvídám se.
  Mezi historickými stroji jsou ale také novější jednoúčelové mašiny, bez kterých by asi znovuobnovení výroby nefungovalo. „S touhle vyjiskřovačkou vyrábíme nové lisovací formy,“ ukazuje průvodce. Při hledání nových technologií jsme se třeba také dozvěděli, že právě v té provozovně v serpentinách mají instalovaný velmi výkonný laser, kterým se vypalují karoserie vláčků.
  Vždycky jsem na Merkuru obdivoval, že všechny díly stavebnice mají velmi kvalitní povrchovou úpravu a že i při ohnutí dílů se barva nesloupne. Až v Polici n/M. jsem byl poučen, že povrchová úprava se dělá práškovými barvami nanášenými elektrostaticky; nastříkaná barva se pak upeče v peci jako bábovka. Což mimo jiné znamená, že díly se po vylisování nemusí nijak zvlášť čistit, resp. odmašťovat, jen je sličné pracovnice zavěsí na drátky a ony putují, pomaloučku, polehoučku, do stříkacího boxu a odtud do pece. A když se upečou, tak musí vychladnout. To dá rozum.
  „A kdybyste si něco chtěli koupit, tak tady máme sklad hotových výrobků,“ říká nám průvodce, ale hned nás vede dál, aniž bychom stihli vytáhnout peněženky. Nu což, do vánoc je ještě dost času. Procházíme přípravnou, kde se stříhají pásy plechu pro další výrobu. Zde se také ze silnostěnné mosazné trubky řežou díly pro kotel parního stroje. „Každý výrobek zvlášť se testuje na tlak, máme na to normu,“ říká mi průvodce na otázku, jak se parní stroje zkouší před distribucí do obchodní sítě.
  „Je vás málo, tak vás tedy můžu vzít do montáže,“ konstatuje Pan Konstruktér, čímž všem účastníkům zájezdu udělal velkou radost. „Dobrý den, jsme železniční modeláři, žádní dědkové z LDNky,“ představujeme se raději sami hned ve dveřích do maličké místnosti, kde trojice pracovníků montuje železniční modely v měřítku 0, které udivují návštěvníky věhlasných modelářských veletrhů – např. ZDE. Pán, který zrovna montoval výhybky, se sice důrazně ohradil proti fotografování, což nebyl problém akceptovat. „Mimo kameru“ nám poskytl řadu velmi zajímavých informací o výrobcích Merkur. Jen na okraj: Na otázku, jak dlouho mu trvá smontování jedné jediné výhybky chvilku přemítal a kalkuloval. „A myslíte jen montáž, anebo i s celou přípravou všech komponentů,“ zeptal se. Z čehož vyplynulo, že ve firmě není zavedená žádná na sebe navazující sériová výroba dílů. „Jen montáž,“ upřesňuji otázku. „Když to jde, tak hodinu a čtvrt!“ A mně klapla brada.
  Viděl jsem kdysi polygon v podniku Tatra, n. p. Viděl jsem kousek zkušebního okruhu ve Velimi (než nás zatkla ochranka). Dnes mohu s hrdostí konstatovat, že jsem viděl i zkušební okruh ve firmě Merkur. A nejen já. Někteří účastníci zájezdu se od maličkého dvoukolejného okruhu nemohli odtrhnout. Otázky nebraly konce. Proč tři a ne dvě koleje? Z jakého materiálu jsou kolejnice vyrobené? Může Merkur jezdit na zahradě? Jak se řeší izolace? Jak to, že modely Merkur jezdící na principu analogového kolejiště, ale svítí a houkají, jako by měly digitální dekodéry? Jaké jsou v trakčních vozidlech používány motorky? Jak je zajištěný bezporuchový sběr napětí z kolejnic? Atd. 
  „Hele, oni tady montují i ty parní stroje,“ komentuje jeden z účastníků zájezdu, když vidí, že na vedlejším stole jsou poskládány díly na tento model. „Ano, parní stroje montuje kolega, ale ten má dnes volno,“ říká pán, který mi na narážku – „máte krásné zaměstnání – celý den si můžete hrát“ – potvrdí, že tomu tak fakt je. „Ano, mám krásné zaměstnání, protože každý den montuju něco jiného,“ říká. Zajímám se, proč v současné nabídce firmy není onen model parního stroje, který měl kotel na výšku, a který jsem dostal od rodičů na vánoce někdy koncem 50. let min. st. „Bohužel, když náš pan majitel získal fabriku, nenašli jsem už původní díly na výrobu tohoto modelu,“ smutně konstatuje průvodce a já definitivně ztrácím naději, že by snad někdy byla obnovena výroba tohoto parního stroje.
  Nejmladší z účastníků zájezdu ještě od hostitelů vysomroval čelo od modelu vozu, který v originálu všichni důvěrně známe, a jenž pro pražské metro vyrobili v Mitišinskom mašinostrojitělnom zavodě.
  Loučíme se a na dálku děkujeme vedení firmy, že nám tuto exkurzi umožnilo. Už je to dobrých 55 let, co jsem se poprvé setkal se značkou Merkur. Kéž by totéž mohl říct za dalších 50 let i můj vnouček.

Kdo šroubuje, nezlobí

  Model „svého“ parního stroje nacházím hned v první místnosti v Městském muzeu, ve kterém dominuje produkce firmy Merkur. Muzeum není daleko od fabriky. Vybudovali ho v prostorách nějaké zrušené školy, která bude bezpochyby chybět budoucím generacím. Pro ty, kdo sem hodlají zavítat (což vřele doporučuji), sděluji, že přes křižovatku je restaurace Sokolovna, kde výborně vaří. Neurvalce, hulváta a Mistra vulgarit Polrajcha zde strčí do pr… i s tou jeho nálepkou.
  Viděl jsem v tisku několik reportáží o zdejším muzeu, ale realita je lepší, než všechna zprostředkovaná poznání. I moje reportážní fotky nemohou postihnout všechny detaily prezentující historii a současnost firmy, která tady bezmála sto let vytváří geniální projekt – hračku rozvíjení technické myšlení nejen budoucích konstruktérů. Merkur ale není jen hračka! V bezpočtu případů se díly této stavebnice hodily pro všelijaké reálné aplikace. I na mém kolejišti je držák převodovky pod točnou zhotoven z dílů Merkuru – ZDE. Jako lepší příklad světového významu Merkuru je ovšem „čočkostroj“ od akademika Wichterleho, jehož originál je možné v muzeu vidět. Div jsem neuronil slzu nad parním strojem s kolmým kotlem, o kterém už byla řeč. Na druhou stranu jsem ani moc neplesal nad gigantickým „železným městem“, které snad ještě není dokončeno. Jen jsem se zamýšlel nad celkovou hmotností, jaké toto monstrum má.  Úžasné jsou všelijaké exponáty, na kterých je vidět zub času. Anebo různé elektromotorky a napájecí trafa. Nebo jen krabice od stavebnic. Už dlouho jsem neměl před očima to, co jsem obdivoval v dětství. A kupodivu, návštěvníků zde bylo dost, byť byl všední den.

Bože, tolik pánů jsme tu ještě neměli

  Snad se na mne Honza Vacek, mezi všemi modeláři známější pod nikem Houmr, nebude zlobit, že jsem trošku přeskočil chronologii naší pouti do Broumovského výběžku. Pravda je taková, že když jsme (*) opustili před Hradcem Králové dálnici, a pak se dál desítky kilometrů courali po okreskách plné kamionů směřujících někam do Polska, s ohledem na fakt, že Honza měl v pátek odpolední směnu, zavítali jsme nejdříve k němu. Satelitní navigace nás nasměrovala skoro až k jeho obydlí.
  „Bože, tak velkou návštěvu jsme tu ještě neměli,“ komentovala naši přítomnost paní domu se širokým úsměvem na tváři. „A nezouvejte se chlapci, jen si ty body očistěte,“ dodala a my dostali svolení, které v česku znamená, že jste Velice Vítaní Hosté (což je zásadní odlišnost od V. I. P.). 
  Exkurze začala v Houmrově kutlochu, kde tvoří své modelářské skvosty. Na fotkách na jeho webu to sice vypadá, že ke své tvůrčí práci má prostor jak starý Baťa v kanceláři ve výtahu. Ve skutečnosti má jeho krcálek snad 1,5 x 1,2 metru. I tak je plný vercajku, měřáků, materiálů i rozpracovaných modelů. Bylo zde ovšem možné vstupovat jen po jednom. Kdo čekal v pořadníku, mohl si prohlížet modely v prosklených skříňkách v předsíni.
  V podkroví u slavného Houmrova kolejiště to bylo obdobné. „Počítal jsem se čtyřmi, je vás ale sedm,“ omlouval se Honza za to, že ve svém podkrovním království připravil pro plánovanou exkurzi jen čtyři židle. Kupodivu, vešli jsme se všichni, i když fotky klamou! Jeho kolejiště vytvořené okolo stěn v podkrovní místnosti je na ploše 4 x 4 metry. Různě se navzájem proplétáme a studujeme jeho detaily, které důvěrně známe z Houmrova webu. Honza zatím připojuje počítač a startuje software od jistého pána z Německa, který učaroval několika českým modelářům. Od tohoto okamžiku si notují s Jindrou Fučíkem, který mu přivezl na vyzkoušení nový model MiniMausu. My ostatní sledujeme vlaky, které projíždí rozpracovaným kolejištěm, ovšem modelovou rychlostí. „Točna je od ROCO,“ říká Honza, „ale chodí dobře“. Za tichého brblání vyjede z remízy na točnu Hektor a po nasměrování mostu přejede k perfektně vymodelované čerpací stanici, kde zastaví a čerpá (jako) naftu. Brejlovec v čele vlaku mezi tím na jiném konci kolejiště zastavil před návěstí a čeká na zelenou. Vůbec jsem ale nepochopil, jak má Houmr položené koleje. Vlak, který odjel, se najednou ztratil mezi kopci z dosud holého polystyrenu, najednou se objevil kdesi jindy, zatímco jiný vlak bylo slyšet kdesi v „podpalubí“. „Pro H0 je potřeba místo, ale zato je na nich všechno vidět,“ komentuje gigantické měřítko jeden z N-kařských účastníků zájezdu.
  Co se naprosto krylo s mojí představou nastudovanou z webu je přístup do místnosti. Nejdříve se musí udělat dlouhý krok přes koleje, začínající na jednom ze střešních trámů procházejících u podlahy místnosti. Aby se mohlo jezdit, musí se do vstupní mezery zasunout modul se dvěma mosty. A je to.
  Houmrovo železniční království v nenápadném domku u silnice v obci Bukovice kousek za Policí nad Metují nejspíš bude v budoucnu poutním místem modelářů. Houmrovi snad ještě budu muset poradit, aby si před vchod do svého příbytku vedle poštovní schránky přidělal ještě kasičku, jako to má další kamarád-modelář v jiném městě. Honza, který už léta nabízí (a zadarmo) své modelářské poznatky a dovednosti skrze internet všem, čímž udělal mezi modeláři víc osvěty, jak Svazarm než ho zrušili, má můj obdiv. A nebudu zapírat, že mne v mnohém inspiroval.

______________________

(*) Omlouvám se cenzuru vlastního textu. Na základě upozornění čtenáře, že jsem vůči L. Havránkové, která je dávaná do souvislosti s nedostavěnou dálnicí před Hradcem Králové, použil nepravdivý výrok, jsem tento smazal v 20:20 hod. dne 15. 4. 2012.

Odkudpak jste, mládenci?

  Cestou z hor jsme přibrzdili v Úpici. Tam se totiž tento víkend konala výstava Klubu železničních modelářů z Trutnova. V sále místního kulturního domu bylo rozloženo do tvaru písmene „L“ velké kolejiště v měřítku TT, na němž je provozována i úzkorozchodka v této modelářské velikosti. Už dlouho jsem neviděl tak šikovně ztvárněnou přírodu na kolejišti. Žádné štětky na vymývání flašek imitující smrky, žádné drahé trávníky. Podstata úspěchu připomínající realitu podle mne spočívá v členitosti terénu propracovaného do všech možných detailů. Tak jak to opravdu je v podhorském kraji. Lépe to možná dokumentují fotky. Na dalších stolech a ve vitrínách pak spočívaly modely nejen železniční.
  Našich odborných diskusí nad kolejištěm si všimnul pan Jiří Beran, nestor tohoto modelářského klubu. „Odkudpak jste, mládenci,“ zajímal se. Pochopitelně ho potěšilo, když se doslech, že až z Českých Budějovic a Prahy. Chvilku jsme povídali o tom, jak coby fíra jezdil s párou. „Támhle ty kousky se nám podařilo zachránit,“ říká a vede mne ke stolkům plným „vzácného železa“. „Tak tohle byl tachometr na parní lokomotivě,“ ukazuje mi a natáčí klíčkem přístroj jen vzdáleně připomínající dnešní tachograf.
  Zaujaly nás modely z leptů, které důvěrně známe z produkce pánů Cekula a Košťála. „Však to jsou taky naši členové,“ dozvídáme se. Jan Cekul mi večer na mail, ve kterém jsem mu psal o naší návštěvě v Úpici, odpověděl: „Dobrý den. Chybička se občas vloudí. Není čas.“ 

  I tak byla zastávka na výstavě v Úpici pěknou tečkou za naším výletem.

Foto hlav

 

 

 

Rubrika: ZPRÁVY
Počet přečtení: 32 698 | Tisknout: | Poslat: