Honzíkovy vláčky

Bylo nebylo…, aneb kéž by bylo více času

Autor: Jan Hlaváček Vydáno: 28.1.2011

Za hlubokými lesy a širými zasněženými pláněmi leží jedna malá středočeská vesnička, která vykoukne z údolíčka až když se k ní přijede na pár stovek metrů. Na jejím konci stojí malá chaloupka (pravda právě v rekonstrukci) a v té chaloupce je úplně normální obývák, ve kterém stojí podél celé jedné stěny kolejiště, pravda taky ještě rozestavěné. Ale až bude dokončené, tak se na něj budou jezdit koukat modeláři ze širého světa. Ono už teď je na něm hodně ke koukání a obdivování. To kolejiště staví Pavel Tvrz.

Kamarád Pavel si mne objevil přes článek na webu Honzíkovy vláčky o nejmenších svítících diodách, které jako jediné na českém a moravském trhu dodává inženýr Krčmář z Rožnova pod Radhoštěm – ZDE. A aby mi dokázal, že je skutečný Mistr Osvětlovač, jak ho představuje jeho přítel Petr Mojdl, spáchal s těmi titěrnými součástkami ajznboňáka se svítící baterkou. – ZDE. To není podstatné, daleko důležitější je metoda, kterou Pavel používá při pájení vodičů k této maličké LEDce a taky jak s těmi LEDkami rozsvěcuje všechno, co mu přijde pod ruku.

„Proč máš proboha na tom kolejišti dva rozchody? To ho předěláváš z „há-nuly“ na „enko“,“ rýpnul jsem si do kamaráda, vyznavače gigantického měřítka (H0), když mne po uvítací řeči pustil ke kolejišti. „Co blbneš, to je úzkokolejka,“ připomenul mi důrazně. „A víš proč kombinuji normální a úzký rozchod?“ převzal Pavel iniciativu v dotazech. „Protože se mi odjakživa líbila splítka!“ dodal a mně klapla brada…
Ještě před časem jsem vůbec netušil, že „dvojitým“ kolejím se říká splítka (až Zdeněk Krušinský mne nasměroval do reálu), přestože jsem přes ně přecházel v Liberci snad několikrát denně. „Tady v tom budoucím nádraží bude první kolej úzká, druhá bude splítka a další už budou normální (tedy H0 – pozn. aut.),“ ukazuje Pavel na místo, kde jsou zatím místo kolejí čáry fixou. Diskutujeme chvíli o tom, že úzkorozchodná v měřítku H0 sice využívá kolejiva s rozchodem 9 mm, ale vyžaduje přece jenom větší prostor mezi kolejemi, protože lokomotivy a vozy jsou pochopitelně širší než N-kové. „Je a není to stejné,“ říká Pavel na otázku, zda-li je to stejné kolejivo, jaké se požívá v případě měřítka 1:160. „Pokud jde o stoupání, držím se nepsané normy 3 centimetry na metr jak u H0 tak i u H0e,“ zdůrazňuje Pavel a současně mi objasňuje, kudy budou vlaky jezdit. Přitom se dozvídám, že pod celou plochou kolejiště je skryté nádraží.
Mosty, propustky, zdi a všechno ostatní na kolejišti je jeho vlastní modelářská práce. Snad s výjimkou budov. Ale i když městská ulice je postavená z produktů věhlasných modelářských firem, tak každý činžák je uvnitř zcela zásadně přestavěn a vybaven. Každá místnost má své stěny, uvnitř místností je zbudován nábytek (samozřejmě na míru). Přízemí budov jsou předělány na obchody s funkčními výlohami. „Tady to je řezník,“ ukazuje Pavel, což jsem ostatně poznal podle selátka ve výloze. „Tady bude lékárna, tady doktor, tohle je galanterie.“ Marně hledám ve výloze rozsypané košilové knoflíky se dvěma dírkami v modelovém měřítku. „Ty tam nenajdeš, ale koukni na to osvětlení výlohy,“ směje se Pavel a ukazujeme mi LEDku chytře přilepenou za záclonkou výlohy činžáku, který právě včera dolepil. Až teď si všímám, že z baráku lezou snad dva tucty vodičů. „Každá místnost je osvětlena zvlášť, dokonce různými diodami, aby to svítilo jako v reálu,“ vysvětluje Pavel. „A tady mám rozestavěný ovládací spínač,“ ukazuje na tišťák posetý všelijakými součástkami. Prý dokáže ovládat až deset obvodů… Ten co jsem mu dovezl na testování umí rozsvítit jen sedm obvodů, Ale má zase regulaci frekvence přepínání světel.
Kolejiště Pavla je celé postavené z desek modrého styroduru. Ani kousek dřeva zde nenajdete. Zespodu jsou ze stejného materiálu podélná a příčná žebra přilepená Herkulesem. Celé to leží na rámu z jäklu. Vlastně dvojitém rámu, protože samotné kolejiště se zvedá nad spodním rámem až do výše očí díky elektromotoru ze starého stěrače z autobusu a pákového mechanizmu. „Chvilku to zvedání trvá, ale zase nemusím pod kolejištěm ležet na zádech,“ pochvaluje si svůj vynález majitel, přičemž si vzájemně postěžujeme na bolesti v ramenech.
Nevěřím vlastním očím, že do styroduru šroubuje vruty, kterými například připevňuje svorkovnice. „Je to tak,“ drží to skvěle, ukazuje Pavel, „ale jistím to oboustranně lepicí páskou. A tam kde je potřeba připevnit třeba přestavník, tak pod něho nalepím tvrdý karton.“ Nepochybuji o tom, že celá konstrukce kolejiště ze styroduru musí být lehká. „A víš jaká to je výhoda, když potřebuju udělat dírku nebo něco vyříznout kvůli protažení vodičů?“ usmívá se Pavel. „Vezmu rýsovací jehlu a díra je raz dva durch.“ Ukazuje mi kousek kovové trubky od vysavače, kterou si zabrousil a příčně do ni vypiloval zářezy. „Používám ji jako vrták velkých otvorů do styroduru,“ usmívá se. Chytré.
Sedíme, popíjíme kafe, pojídáme buchtu od paní domu a povídáme si o pájení maličkých součástek v provedení SMD. „Musíš používat co nejtenčí drátky, třeba ze starých cívek, nebo i rozpletené svazky z licny, když máš jistotu že se ti dráty nepotkají. Na dřevěném prkénku si stáhnu izolaci (lak) z drátků tak, že drátek namočím do pájecí kapaliny na nikl, rozpálenou páječkou s kapkou cínu na hrotu drátek přitlačím na prkýnko a za drátek zatáhnu. Pootočím ho a zopakuju protažení drátku pod páječkou . Pak drátek, když je potřeba, zastřihnu. A hotovo. Je odizolováno a připraveno na pájení ledky. Tu si přilepím vzhůru nohama na kousek oboustranné lepicí pásky, z boku k ní přiložím drátek a s malinkým kouskem cínu, ale opravdu malinkým, jen ťuknu páječkou přes drátek na diodu. Frk, otočím na druhou stranu – a je to.“ Jak jednoduché, že?
Dostává se mi školení, že páječka nesmí být při pájení rozpálená „doběla“. „To se pak nediv, že sis spálil tišťák,“ obrací v prstech jeden z mých nepovedených výtvorů. „Ideální jsou prý zařízení s regulací, ale já používám tady ten „kolík“,“ představuje mi jednoduchou síťovou páječku, kterou mám někde doma taky. V páječce to nejspíš není. Prostě – kdo umí, ten umí, říkám si v duchu.
Pavel odchází a přichází a představuje jeden modelový výrobek za druhým. Rozsvícená Vétřieska, policejní maják, který dokonce bliká(!), několik svítících lokomotiv, od výrobce neosvětlených (no osvětlovač) a pak pouští Sergeje se zvukem. Shodujeme se na tom, že zvuk je nádhera, ale kdyby měly všechny mašiny na kolejišti hlučet, že by to bylo k neposlouchání.
Plány, které jsme doslova i obrazně ukuli (Pavel je totiž bývalý valcíř a já jsem taky kdysi přičuchnul k rozpálenému železu a mohl si do něho ťuknout v kovárně), jsou z našeho pohledu velkolepé, leč nejspíš nám už nebude dopřáno je všechny splnit. Jeden život je příliš krátký.
Nepopsal jsem fůru dalších fint, které mi kamarád Pavel ukázal. I tak mu za jedno hezké zimní dopoledne nad mašinkami moc děkuju.